reklama
 
 

Já, Olga Hepnarová. Zavraždím znovu osm lidí ve filmu

13. 12. 2013 13:09
Já, Olga Hepnarová bude hraný snímek o osobnosti vražedkyně

Praha - Zdá se, že i Čechy mají svého Terryho Gilliama. Podobně jako jediný americký Monty Python drahnou dobu usiluje o uvedení v život adaptace Dona Quijota, pokoušejí se Tomáš Weinreb a Petr Kazda už od konce svých studií v roce 2008 o oživení příběhu mladé vražedkyně Olgy Hepnarové.

Ta v roce 1973 záměrně najela do skupiny Pražanů a vzala osm životů. U soudu zalitovala, že jich nebylo víc. S poslední ženou popravenou v Československu cítí málokdo. Fascinuje však mnohé.

Kamery se snad již brzy rozjedou, ale podpora snímku založeného na faktografické knize Romana Cílka se Weinrebovi nezískávala snadno, protože „při setkávání s producenty byly snahy náš záměr zjednodušovat, ale k tomu jsme nechtěli přistoupit. Při času, který jsme scénáři věnovali, to bylo nemyslitelné". Nakonec se natáčení podařilo rozjet coby česko-polsko-slovenskou koprodukci.

Polskou stranu se podařilo zainteresovat i díky Agnieszce Hollandové, jíž se zamlouval scénář. Kameramana měl dokonce původně dělat Martin Štrba, který s Hollandovou pracoval na jejím rovněž česko-polském Hořícím keři, ale polská strana si nakonec vyžádala přítomnost vlastního filmaře Adama Sikory. Ani ten nám není neznámý, pracoval na kriminálce Davida Ondříčka Ve stínu.

Dobové podprsenky

I hlavní roli ztvární polská herečka, Michalina Olszańska. Tvůrci by se přesto rádi obešli bez dabingu, proto se Olszańska snaží zbavit přízvuku. Prý si vede dobře, navíc Olga toho ve filmu mnoho nenamluví. „Chtěli jsme herečku z jiného prostředí, aby se nám podařilo věrohodně zobrazit hrdinku. Ta se také cítila cize a vytrženě ze své přirozenosti. Může vzniknout zajímavé napětí mezi českým štábem a protagonistkou."

„Když se řekne, že Hepnarová přejela osm lidí a u soudu neprojevila lítost, celý příběh to dost zjednodušuje. My se k události samozřejmě také dostali přes její čin, ale snažíme se odhalit osobní události na pozadí," vysvětluje Weinreb své motivace. „Věnujeme se otázce, jestli daný čin lze pochopit, nebo ne. Jestli se podobně negativními lidmi a jejich skutky vůbec má smysl zabývat."

Snímek bude natáčen černobíle, protože emocionálně i vizuálně to autoři považují za vhodnější. Především nemá bulvarizovat a pokoušet se vytvořit senzaci. „Nic proti Kajínkovi, ale to je jiný typ filmu, než o jaký se pokoušíme."

Tvůrčí nekompromisnost se projevuje i důrazem na rekvizity. Traduje se, že tým sháněl i dobové podprsenky, jejichž vliv na dámské hrudníky byl v sedmdesátých letech zásadně jiný než u těch dnešních. To Weinreb s úsměvem označuje jen za dílčí zajímavost a podotýká, že se štáb sháněl po všech druzích dobového oblečení a spodní prádlo bylo jen jedním z mnoha.

„Abych ale nevzbudil špatný dojem, nepokoušíme se o dokument a přesnou rekonstrukci událostí. Známá fakta jsme nechtěli měnit, ale méně prokazatelné informace vyslechnuté od očitých svědků jsme zpracovali do dramatické podoby."

Weinreb přitom dokumentaristiku vystudoval na FAMU a jedním z jeho studentských filmů byla zpověď expřítele Hepnarové s názvem Všechno je sračka. Ten již vznikal během rešeršování při tvorbě scénáře. „Výhodou dokumentů je snadnější komunikace s producenty. Když už se najde někdo ochotný dokument zafinancovat, uvědomuje si předem, že zisk mu nevznikne a neklade na filmaře přehnané nároky."

Nebýt nefér

„Svědků případu Hepnarové zbývá překvapivě málo a pro někoho bylo velmi nepříjemné bavit se o této temné postavě ze své minulosti. Nerad bych to ale komukoliv z nich vyčítal a především bych nerad, aby náš film někomu z nich ublížil, abychom vůči němu byli nefér."

Nejde prý o přílišnou opatrnost. „Nechceme zkrátka na nikoho ukazovat prstem a říkat, že on za vše může. Ač chování mnoha přátel i rodinných příslušníků Olgy nebylo vždy v pořádku, nejde situaci zjednodušovat a identifikovat v ní jasného viníka." Ani protagonistku snímek neomlouvá. „To ani nešlo. Sice jsme hledali možná vysvětlení jejího zločinu, ale žádné konkrétní jsme nenašli, což ostatně přesně odpovídalo našim záměrům."

Problémy příběhu podle skutečné události etické i právní nedávno řešil i Petr Nikolaev v Příběhu Kmotra. On se rozhodl pro razantnější úkrok než Weinreb, všechny postavy přejmenoval a děj poněkud zastřel uměleckou licencí. V Olze se sice rovněž vyskytují smyšlené postavy realitou pouze inspirované, jejich nadsazenost a odklon od skutečnosti by však měl být menší.

Při připomínce komerčního neúspěchu Ševčíkova Normalu s podobným námětem Weinreb neztrácí naději, že své diváky najde. Zájem o případ Hepnarové na internetu pozoruje dostatečný a věří, že jeho publikum patří mezi aktivnější a do kina vyrazí.

Věří i v úspěch mimo koprodukční země. „Kvalita scénáře nám byla potvrzena více nezávislými lidmi, paradoxně spíš zahraničními než tuzemskými osobnostmi."

Podpory se mu dostalo jak od českého, tak i polského fondu pro podporu kinematografie. V České televizi však neuspěl. „Rozpočet nedokážu přesně vyčíslit, protože mnoho položek jsme dojednali coby věcné plnění." The Hollywoodreporter.com však ve svém textu o chystaných polských projektech uvádí 1,7 milionu dolarů, tedy zhruba 35 milionů korun.

Za své vzory označuje Weinreb Bílou stuhu Michaela Hanekeho nebo Nikdo mne nemá rád Francoise Truffauta. Dodává ale, že „člověk musí v určitou chvíli své vzory zabít. Musí mít snahu udělat to po svém, i kdyby třeba blbě."

Životopisného filmu o Olze Hepnarové se nejspíš dočkáme v roce 2015. Premiéru si odbude nejprve na festivalech, především v Karlových Varech a snad i v Berlíně, až později bude naplánována celostátní distribuce jak v České republice, tak i v Polsku.

autor: Martin Svoboda | 13. 12. 2013 13:09

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama