Odehrává se v roce 1862. Jako typické dobové drama ale nezačíná. Dějištěm prvního záběru je moderní filmový ateliér. Zatímco nám vypravěčka mimo obraz sděluje, že sledujeme film, kamera pozvolna vplouvá do nitra lodi, jejíž interiér tady byl postaven. Míří z Anglie do Irska. A mezi pasažéry je zdravotní sestra Elizabeth v podání Florence Pugh.
O pár desítek minut později příběh diváka pohltí natolik, až na úvod zapomene a podlehne iluzi, že se nachází v Irsku sužovaném hladomorem. Přiznaně umělý svět se stává skutečným. Snímek o střetu různých přesvědčení tak člověka situuje do stejné pozice, v jaké se nacházejí postavy. I ty vidí jen to, čemu chtějí věřit.
Novinka vznikla podle románu irsko-kanadské prozaičky Emmy Donoghue, česky vydaného pod názvem Zázrak. Zápletka je smyšlená, ale historické souvislosti sedí. V Irsku během 19. století výrazně přibylo úmrtí mladých žen a dívek, které se rozhodly dobrovolně držet půst. Tvrdily, že namísto jídla přijímají nebeskou manu.
Elizabeth je z Anglie povolána, aby jeden takový případ prošetřila: dospívající Annu, která prý čtyři měsíce nic nepozřela, a přesto vypadá zdravě. Angličanka o ni nemá pečovat, pouze ji sledovat. Komise tvořená zástupci katolické církve chce od nezávislé pozorovatelky potvrzení, že se v zapadlé chalupě na irských vrchovinách opravdu odehrává něco zázračného.
Síla jedné ženy
Ošetřovatelka na smaragdový ostrov připlouvá vyzbrojena vědeckým skepticismem. Na zázraky nevěří, nepochybuje, že pro dívčin neobvyklý stav existuje racionální vysvětlení. V zářivě modrých šatech už od pohledu nezapadá mezi kulisy laděné do zelených tónů. Na pověrčivé místní, kteří jí vyčítají, že jim nerozumí, pohlíží s neskrývaným cynismem.
Čím lépe ale hrdinka poznává svou pacientku a důvody, proč přestala jíst, tím menší si udržuje profesionální odstup. Zjišťuje, kolik mají společného. Obě se vypořádávají s traumatem, akorát hledají oporu v odlišných systémech. Jeden je založen na vědomostech z knih, druhý na víře v nebe, peklo a Boha.
To, v čem ženy nacházejí naději a smysl, je ale spoutává. Příběhy, v nichž přijaly roli a které teď řídí jejich životy, nejsou jejich. Vymysleli je muži. Anna zástupce institucí nezajímá jako člověk, pouze coby živý důkaz. Bude-li zázrak potvrzen, posílí moc církve. Bude-li vyvrácen, zvítězí věda. Až v pozadí této ideové války zůstává otázka, zda chřadnoucí dívka přežije.
Jakkoli je Elizabeth povznesena nad náboženské obřady, večer co večer se oddává vlastnímu rituálu. Lahvička s opiovou tinkturou jí podobně jako v jiných scénách jídlo nebo sex pomáhá zapomenout, kým je, vystoupit z role. Na chvíli necítí vinu ani bolest ze ztráty. Stejný únik chce umožnit Anně. Odmítá jen přihlížet, jak se jí dívka ztrácí před očima.
Film zpočátku připomínající venkovskou detektivku s protagonistkou, která se snaží rozluštit záhadu uzavřené komunity, postupně mění směr. Elizabetiným cílem už není odhalit pravdu, ale vymyslet nový příběh. Takový, v němž blízkého člověka neztratí, ale spasí. Irský zázrak pojednává nejen o síle jedné ženy, ale také samotného vyprávění, jež má moc přetvářet skutečnost, léčit a zraňovat.
Toho si je dobře vědom z Londýna vyslaný novinář, v němž Elizabeth nachází spojence i milence. Příběhy, lživými i pravdivými, se živí. Když navštíví Annu, snaží se získat její důvěru thaumatropem, jednoduchou optickou hračkou, která vytváří iluzi pohybu. Na stejném principu bude později založeno nejvlivnější vypravěčské médium 20. století: kinematograf, filmová promítačka.
Záleží na víře
Chilský režisér Sebastián Lelio dává postavám čas, aby k sobě našly cestu a začaly si sdělovat intimní tajemství. Jejich minulost odkrývá stejně pomalým tempem, jakým se pohybuje kamera. Symetrické záběry s mnohavteřinovými nájezdy na tváře herců, množství nevyplněného, ve tmě utopeného prostoru, žádné prudké pohyby. Pocit, že mnohé zůstává nevyřčené.
Vyprávění nám vyjma prologu neprozrazuje víc, než vědí postavy. O to víc se k nim přimykáme, o to pozorněji nasloucháme každé větě. Většina klíčových informací zazní jen jednou, často v jinak nevzrušivém dialogu. Obvykle je to řeč těla nebo nepatrná změna výrazu tváře, ne střih či hudba, co nás upozorňuje, že bychom měli zpozornět.
Výrazová úspornost, charakterizující také odstíněný výkon herečky Florence Pugh, vyžaduje zvýšenou vnímavost a trpělivost. Při nesoustředěném domácím sledování filmu může být náročnější dešifrovat všechny symboly, poskládat nezbytné střípky, abychom porozuměli motivacím postav a paralelám mezi jejich osudy.
Také podmanivé kompozice kameramanky Ari Wegner, která stejně jako v moderním westernu Síla psa od Jane Campion bravurně využívá barevných a světelných kontrastů nebo širokých krajinných panoramat, by lépe vynikly na velkém plátně.
Pokud se ale na film přes jeho asketismus a nekomunikativnost dokážete naladit, odměnou vám bude emocionálně i myšlenkově bohatá, aktuální studie toho, jak se v touze po potvrzení našich názorů a zkušeností upínáme k příběhům, které slouží cizím zájmům. Díky zcizovacím efektům navíc stejně jako Elizabeth nezůstáváme jen v pozici diváků. Sami na sobě si během sledování můžeme otestovat, že každé vyprávění je založené především na víře. Vypravěče i publika.
Film
Irský zázrak
Režie: Sebastián Lelio
Film je k vidění na Netflixu.