Osud skladatele Josefa Myslivečka, jenž žil v letech 1737 až 1781, je také v Čechách stejně málo známý jako jeho hudba. Na jméno si leckdo ještě občas vzpomene, přidá historku o autorově vlivu na Wolfganga Amadea Mozarta nebo o jejich slavném setkání v mnichovském sanatoriu, po němž si salcburský rodák písemně povzdychl, že příliš málo myslel na Myslivečka, kterému je tolik dlužen.
Udělat z historky film samozřejmě jde, Petr Václav se k tomu ale neuchýlil. Pětapadesátiletý držitel sedmi Českých lvů za drama Cesta ven v novince rozehrává plnohodnotnou hru širšího významu. Myslivečkův život, jeho příběh, se v Il Boemu stává případovou studií dilematu umělce, který na cestě ke slávě vždy potřebuje přízeň publika - byť ho touha po zalíbení může stát představivost.
Je to věčná past umění, do níž v boji o sebe i své dílo až příliš bolestně padá také Josef Mysliveček. Petr Václav se jistě zároveň ptá sám sebe, i on jako režisér musel řešit otázku, do jaké míry jeho film má být líbivý. Od sociálních vhledů, jež natáčel dosud, čekáme například věrnost prostředí. Od velkého kostýmového, z významné části hudebního filmu spíše multimediální spektákl - a tady už je otázka namístě.
Nakonec Václav vytvořil smutně krásný film. Vyhýbá se bombastičnosti a kýči, samolibému zahledění do vlastní krásy, zároveň mu ale chybí vypjatá ironie osudu, která po celou dobu bije do oči ve Formanově oscarové klasice.
Amadeus z roku 1984 je plný extrémů, zvýrazněných i hudbou a střihem; Il Boemo navzdory obrazové a výpravné velikosti představuje intimní film, v němž se hrdinovo životní napětí usebírá do smutku a melancholie postupně, v tempu moderato, adagio, largo. Zatímco Amadeus chtěl diváky zvnějšku otřást, dohnat je k slzám a smíchu, Il Boemo je vyzývá, aby do filmu padali, aby se postupně nechali svést a unášet jemným melancholickým chvěním, jež stupňuje svou trýznivou sílu až ke konci. City jsou koncentrované, skoro abstraktně čisté.
Protiklad Amadea a Il Boema je na první pohled patrný v hrdinovi. Josef Mysliveček hraný Vojtěchem Dykem působí uměřeně hladce, chybí mu jakékoliv perverzní grobiánství, přestože se nevyhýbá neřesti, a dokonce ji neváhá využít pro svou sebeprezentaci - dnes by se řeklo automarketing.
Se zpěvnou italštinou v ústech, která film posouvá do úplně jiných sfér, než kdyby se mluvilo česky, působí Dykův "Giuseppe" občas tak krásně jako hladká marcipánová figurka neobyčejně lahodné a křehké chuti.
Režisér s kameramanem Diegem Romero si na jednotlivých obrazech dávají záležet, jako by tvořili dobové malby. Vracejí smysl mizanscéně, zjednodušeně řečeno všemu, co se nachází v záběru. Náladu však udržují stejnou: z Il Boema čiší lehká, zhasínající potemnělost hromadícího se smutku života. Zcela chybí svítivá radostnost otevřené oblohy jasného dne, s jedinou výjimkou - Myslivečkovou milovanou a nedosažitelnou Annou, kterou hraje Lana Vlady.
Režisér jako by neustále potřeboval před diváky něco skrývat, odkazovat na tajemství, ať už života, díla, lásky, nebo Boha. Josef Mysliveček se na plátně umí smát a uvolněně zářit skoro výhradně tehdy, když má úspěch jeho hudba. Workoholik, který snad ani při sexuálních orgiích v benátských palácích nemyslí na nic než slávu svého díla, jehož dokonalostí chce složit poklonu božské esenci.
Film zároveň dokazuje velikost Myslivečkovy hudby, přestože ta je málokdy v hlavní roli, centru či těžišti obrazů. V tradičně vynikajícím provedení barokního orchestru Collegium 1704 dirigovaného Václavem Luksem a se svůdným sopránem Simony Šaturové je nejenom tmelem filmu, jenž se roztéká do každého zákoutí, ale i jakousi paralelní linkou vyprávění.
Skladatelovo dílo později naráží na své limity, jak ukazuje scéna s malým Mozartem, ideově převzatá z Amadea - je tu dokonce i drobná roztomilá aluze na Formanův jiný film Valmont. Rakouský génius nepotřebuje noty, má dokonalou hudební paměť, v jeho hlavě i rukách pracuje okrašlovací stroj variací a efektů. Ve srovnání s ním každý "obyčejný" dobrý skladatel působí jako amatér bez talentu. Tak to u Myslivečka jistě nebylo, dokazují zejména silná vokální čísla filmu, jakkoliv Mozart je Mozart.
Il Boemo tento věčný velký stín z Myslivečka nesejme. Možná leckoho přivede k poslechu hudby, která by se neměla ztrácet jen proto, že jí podle masových měřítek chybí Mozartova prozřetelnost, populární zpěvnost či lehkost.
Mysliveček si našel svůj styl, jakkoli ve filmu tápe, co je a co není módní, na které vlny zájmu by mohl, či dokonce měl naskočit. Jeho tvorba přerůstá od baroka ke klasicismu, v němž se nakonec autor znovu nachází. Pro mnoho posluchačů v jeho tvorbě může být "příliš mnoho pravidelné formy" a málo svižných "zábavných" nápadů. Což je dojem, který se na první pohled týká též filmu Petra Václava.
Největší síla Myslivečkovy hudby spočívá v tom, že udržuje zkušenost hudebního přechodu - výtečně je to slyšet v jeho mnichovském oratoriu Abramo ed Isacco - a zlomu času, od temného barokního divadla světa, propadajícího do tělesné rozkoše hned zase k božské čistotě, k přehlednějšímu jasu osvícenské doby.
V tomto přechodu věků a stylů si Mysliveček udržuje emoční sílu. O ní nejlépe svědčí operní prozření neapolského krále Ferdinanda IV., jemuž Čech věnoval operu Bellerofontés a který se stal jedním z předních zadavatelů práce skladatelům. I prosťáček moci a mysli může podlehnout svůdné dokonalosti hudby.
To je koneckonců další téma, které by se v Il Boemu dalo najít. Petr Václav oživil zapomenutého umělce, kterého v sobě dlouho nosil, a ten zřejmě tak trochu získává režisérův styl, jeho hluboký smysl pro smutek lidské existence a světa. To vše bez neustálého ohledu na to, zda se to bude, či nebude líbit, zda to přinese nadšený aplaus, nebo jen zdvořilý potlesk.
Film
Il Boemo
Scénář a režie: Petr Václav
Pilot Film, v kinech od 20. října.
