Zlí jazykové by nejspíš do podobné věty shrnuli i počínání scenáristů závěrečné osmé řady seriálu, který za týden definitivně skončí. Jako by tvůrci s číší v ruce - podobni opilým demiurgům - posouvali své postavy jako figurky na šachovnici překotně dějem, aby všechno stihli včas.
Dnešní předposlední epizoda však opět ukázala, že přes tyto výtky spíše technického než zásadního rázu jde stále o seriál, který umí dostát pověsti. Tedy pověsti nejepičtější podívané, která se kdy odehrála na televizních obrazovkách.
Seriál, který donutil celý svět, či přinejmenším celý internet, debatovat o detailech svých zápletek, divákům takřka od začátku předhazuje prvky známé také z tradičnějších a přízemnějších televizních počinů. Svými postavami cloumá skoro jako soap opera, čímž v publiku vyvolává emoce. Nejen proměny sympatií v antipatie k postavám, ale také lásky v nenávist k samotnému seriálu.
Takovým hromosvodem nenávisti byla čtvrtá epizoda z minulého týdne, která podle některých diváků nechala jednat mnohé protagonisty nereálně či proti tomu, jak byli dříve napsaní. Přitom největším proviněním tvůrců nebyla ani tak nelogičnost či nedostatek motivací postav. Spíše překotnost.
Hra o trůny se dříve nebála budovat mnohé zvraty po celé řady, či přinejmenším napříč mnoha díly. Nyní je potřeba vše stihnout rychloposuvem.
Navzdory částečně oprávněné kritice je ale závěrečná řada velkolepou manifestací toho, že v televizi opravdu lze vybudovat epickou ságu, jejíž finále se točí kolem dvou obřích bitev. Ta první ze třetí části byla obrovským střetem lidí s nelidmi, bojem o přežití lidstva jako biologického druhu. Ta druhá je bitvou dvou lidských táborů, a přeneseně pak morálním střetem.
Třetí epizoda byla soubojem živlů uprostřed temnot, střetem ledu a ohně, které stojí v původním názvu knižní ságy od spisovatele George R. R. Martina Píseň ledu a ohně. Předposlední pátý díl vlastně není bitvou, neboť tu nejde o střet dvou rovných sil. Od počátku jde o popravu. Nejen tisíců nevinných obětí války, ale především o popravu představ o lidstvu jako nositelích humanismu.
Uprostřed obrazů zkázy se také Hra o trůny opět manifestuje jako dílo, které od začátku překračovalo představy o tom, co je zač literární či filmový žánr fantasy. Hra o trůny není příběhem hrdiny, který odhalí, co je špatně se světem řítícím se do záhuby, aby pak mohl napravit řád věcí - ať už pomocí meče či magie. Hra o trůny je příběhem o tom, zda lze v tomto světě kohokoli považovat za hrdinu.
Navzdory různým kotrmelcům v tempu a vyprávění, které seriál provází přinejmenším od páté řady, zůstává konzistentní v tom, že přesahuje vyprávěnku o boji dobra se zlem.
Je to seriál plný intrik, který podobně jako Dům z karet, přední počin videotéky Netflix, má tendenci občas se do svého intrikaření zamotat po vzoru telenovel. Jen v případě Hry o trůny coby smyšlené vyprávěnky z pseudostředověkého světa s draky a magií je to zábavnější než u zdánlivě realistického vykreslení zákulisí moderní politiky Spojených států.
I po předposlední epizodě Hry o trůny zůstává hrstka postav, ke kterým lze chovat sympatie. Nejsou to vždy ti samí, kterým publikum přálo od začátku seriálu nebo v jeho průběhu. Ty postavy zůstávají jako poslední pojítko se světem, který lze ještě zachránit. Který se ještě nepropadl do amorálního šílenství.
Hra o Trůny nikdy nebyla nejlepším seriálem, jaký lze momentálně sledovat v televizi. Přestože v letech 2015, 2016 a 2018 získala prestižní ceny Emmy - jakési televizní Oscary - za nejlepší seriálové drama, vždy spíše platilo, že je nejvelkolepějším počinem ve své kategorii. Neboť seriály jako Šílenci z Manhattanu (v originálu Mad Men) či Perníkový táta (Breaking Bad) a jeho sesterský produkt Better Call Saul rozhodně předčí Hru o trůny v subtilnosti, sevřenosti i režijním uchopení.
Přesto právě Hra o trůny zůstane tím dílem, které je schopné zasáhnout nejširší publikum. Nejen kombinací obrovského rozpočtu a obrovských ambicí, ale také tím, co je jí vyčítáno. Tedy schopností donutit diváky emotivně reagovat na to, co jejich oblíbení či nenávidění protagonisté provedli. Nebo ještě jinak: co s nimi provedli scenáristé.
Bez ohledu na to, zda poslední rys bude trnem v oku či předmětem pobavení nad schopností autorů bruslit mezi vysokým a nízkým, si Hra o trůny i jediný díl před úplným koncem uchovává svou základní přednost.
Sugestivně ukazuje propojení dvou druhů síly, která je schopná roztrhat svět na kusy. Tu vnitřní, politickou, která trhá lidská nitra a lidské svazky zevnitř, i tu vnější, válečnou, která boří hradby, hrady i celá města.
Předposlední epizoda byla především impozantní manifestací té druhé. A navzdory tomu, že se na rozdíl od předchozí bitvy z třetího dílu odehrávala za jasného slunečného dne, byla rozhodně tou bezútěšnější. Neboť se v ní ukázal smutný paradox. Lze impozantně zvítězit a zároveň prohrát na celé čáře.
