Kamera hledí na zámek ve slovenských Topoľčiankách, sídlo československých prezidentů, které lemují větvičky zeleně. Kdesi v pozadí projde rozmazaný člověk. Střih. Ruka pouští jehlu na gramofonovou desku, v konejšivém tempu se rozezní waltz. Větší ta idyla snad ani být nemůže.
Rozmazaný muž, kterého vzápětí zezadu vidíme kráčet parkem, je Karel Čapek. Právě míří za prezidentem Masarykem. Setkávají se v altánu a Masaryk na Čapkovo "Dobré ráno, pane prezidente" odvětí: "Dávno není ráno, Čapku." Hned tady idyla dostává drobnou trhlinu. Zní už v tónu herce Martina Huby, v jehož podání Masaryk k Čapkovi - ztvárněného Janem Budařem - nechová kdovíjakou úctu. Už v tom je první velká přednost filmu: jasně říká, že Masaryk nebyl žádný tatíček, jak je dodnes zakořeněno ve veřejném mínění.
Snímek Hovory s TGM podle scénáře Pavla Kosatíka natočil debutant Jakub Červenka jako jediné setkání obou mužů 28. září roku 1928, nedlouho před oslavami výročí mladé Československé republiky. Tehdy - během podobných sezení právě ve slovenských Topolčiankách, kde prezident trávil léto - vznikala stejnojmenná Čapkova kniha. A tématem filmu je schůzka, během níž Masaryk oznamuje Čapkovi, že kniha nevyjde.
Ten námět zní jako televizní či divadelní drama pro dva herce a Červenka ho skutečně pojal poměrně komorně. Na první pohled je vidět, že má "nakoukané" zahraniční konverzační filmy, například nenápadně využívá delších sledovacích záběrů, kdy kamera jde před postavami či za postavami, jako to dělá třeba slavný americký režisér Richard Linklater. Byť Červenka tak činí méně často, střídměji a délku takových záběrů zase tolik nepřehání.
Uměřenost je nakonec velkou předností. Všechny výrazové prostředky ve filmu posilují přirozeně zahraný dialog, v němž se protagonisté ukazují jako vícerozměrní hrdinové. Masaryk ožívá coby pragmatický a ostrý politik, neváhá se v jednu chvíli označit za diktátora. A Čapek zase jako ctižádostivý, věčně nespokojený člověk, v Budařově podání se stále ošívá, tváří se zarputile, kysele. Někdy to působí lehce koženě, ale je až překvapivé, nakolik živoucí film působí jako celek.
Důvodem, proč Masaryk nechce, aby kniha vyšla, jsou pasáže týkající se lásky, včetně té tělesné. Prezident dává na mínění svých blízkých, sám s tím nemá zase takový problém, přesto Čapkovi rezolutně říká: "Tenhle kšeft nevyjde." A pak oba muži kráčí parkem, někdy bosky, jindy prchají před deštěm, a probírají, jaká je role prezidenta. Či jaká je budoucnost státu. Ovšem mimoděk, na konkrétních věcech, neokázale.
Kontrast přirozeného Masaryka, který tak činí s úsměvem, i když je uštěpačný či rezolutní, s roztěkaným nepřirozeným Čapkem působí zprvu rozpačitě. Jako by Jan Budař herecky na svého staršího kolegu Martina Hubu nestačil. Jenže s přibývajícími minutami se odhaluje, že nesympatický, zakaboněný Čapek v té své komicky velké čepici a pumpkách je celkem chytře napsaným kontrapunktem k Masarykovi. I proto, že snímek pozvolna čím dál více řeší problémy osobní, dokonce milostné - a obnažuje hrdiny i jejich vztah.
V tom krátkém setkání pochopitelně nelze podniknout velký historický exkurz, tím spíš překvapí, kolik témat se daří načrtnout, aniž by měl divák pocit jakési "nalejvárny". Naopak: se zájmem sleduje Masaryka s Čapkem, kterak se baví o lásce, válce i politice, a vidí dva velmi rozdílné intelektuály - a rozdíl se odráží už v jejich tvářích. Přesto, či právě proto, spolu vedou dialog.
Je tu přinejmenším náznakem vidět přezíravý Masaryk, který dle historických pramenů uměl pohrdat lidmi a také s nimi - z "vyšších zájmů" či prostě jen kvůli určité paličatosti - dovedl pěkně zamést. Proti němu stojí nešťastný Čapek, který je ponořen do svého psaní a znalostí, ale s lidmi to zase tak nesvede.
Hovory s TGM
Režie: Jakub Červenka
Bontonfilm, distribuční premiéra 18. října
"Ach, Čapku," říká opakovaně Masaryk, a je v tom cosi ne snad tatíčkovského, ale otcovského. Hovory s TGM jsou krátkou kapitolou z dějin naší země, kdy navzdory velkolepým plánům už na dveře pomalu začínala klepat tragická budoucnost, aniž by to v tu chvíli kdokoli tušil. Ale je to rovněž osobní drama dvou mužů, kteří si postupně uvědomují, že v předchozích setkáních ochotně hráli role otce a syna, či prezidenta a jeho služebníčka, a nyní svůj vztah reflektují.
Nejde o strhující podívanou či velkolepý myšlenkový souboj. A místy snímek působí přeci jen poněkud ušlechtilým dojmem. Přesto v travinách luk okolo Topoľčianek režisér Červenka s oběma herci našlapuje poměrně lehkou nohou. Ukazuje muže, kteří nechtějí stát před diváky jako dva velikáni našich dějin, či jako vzory. Spíše jako partneři k dialogu. V takových chvílích je snímek i mimoděčným komentářem k dnešním společenským a politickým náladám. A ukazuje minulost nikoli jako konejšivou nostalgickou vzpomínku na "lepší časy", ale jako prostor, který se vyplatí bedlivě - byť nikoli nekriticky - zkoumat.
