Glosa - Na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě se mimo oficiální soutěž Česká radost promítaly dva pozoruhodné tuzemské snímky, které - ač jejich tvůrci vyznávají zcela odlišnou poetiku - mají hodně společného.
Ve vybraných kinech je díky distribuční společnosti Artcam v těchto týdnech možné vidět film Josefa Abraháma ml. Hoteliér, v němž se Jan Kačer a Vladimír Pucholt pokoušejí probudit z letargie nemocného Pavla Landovského a nacvičit s ním v podobě scénického čtení jeho vlastní hru Hodinový hoteliér.
Martin Dušek se zase ve filmu Parta Analog obklopil skupinou zasloužilých televizních harcovníků, kteří stáli u zrodu Československé televize, a dokumentuje formou jakési reality show nebo „filmu o filmu" jejich úsilí natočit ve studiích České televize komponovaný pořad jako za mlada.
Oba snímky velmi nepateticky a mnohem přesvědčivěji než hraná komedie Revival Alice Nellis demonstrují, jak radost z kreativity, setkávání se a společné tvorby dokáže vyhrát nad pocity osamění a neduhy stáří.
Když stařec umírá
Hoteliéra natočil nevtíravou observační metodou jako svůj debut Josef Abrhám mladší, film by ale nemohl vzniknout bez zanícení a nezdolné energie Jana Kačera.
Právě on se po několika návštěvách na chalupě u Lanďáka nemohl dívat na to, jak tahle herecká legenda skuhrá, posílá i své nejbližší do nepublikovatelných končin, zkrátka hraje velmi přesvědčivě a s vervou „roli umírajícího starce."
Klíčovou scénou snímku je Kačerova nekašírovaná slovní přestřelka s Libuší Šafránkovou, která byla k projektu také přizvána. Zatímco Šafránková vidí ve snaze vytáhnout neřízenou střelu Landovského ještě jednou před živé publikum nezodpovědnost, která může silného cukrovkáře i zabít, Kačer argumentuje tím, že je ochotný to riziko podstoupit, kdyby se Lanďáka podařilo vytáhnout z ulity sebelítosti a dát mu zakusit obdiv publika a pocit, že ho někdo potřebuje.
Aplaus vestoje, který si Landovský na vozíku vysloužil při premiéře na Filmovce v Uherském Hradišti, pak byl pro tvůrce a všechny zúčastněné největší satisfakcí.
Dokument nenásilně připomíná slavnou éru Činoheráku v šedesátých letech a kredit by se mu dal připsat už jen za to, že na plátna znovu přivádí Vladimíra Pucholta, který ani po více než čtyřiceti letech v emigraci neztratil nic ze svého charismatu a klukovského kouzla.
Hoteliér vypráví bez jakýchkoli formálních obezliček o přátelství a potřebě seberealizace a z vnitřní energie příběhu je znát, že za něj jeho aktéři ručí svým životem.
Kamera na kliku
Parta Analog si od svých postav, mezi nimiž jsou třeba hlasatelky Heda Čechová a Kamila Moučková, kameraman Jiří Lebeda, scenáristka Anna Jurásková nebo režisérka Věra Jordánová drží větší distanc.
Vpád starých televizních profesionálů a profesionálek do digitální ČT se svými analogovými přístroji je zdrojem řady vtipných situací (rozhovor Kamily Moučkové s Petrem Nečasem natáčený kamerou na kliku z hlavy jen tak nedostanete), někdy i trochu mrazí, když si dávné kolegyně otevírají staré osobní rány, Martin Dušek ale dokáže svou inklinaci k poetice trapnosti vybalancovat tak, že výsledek není vůči televizním matadorům neuctivý.
Televize si snímek objednala coby jakousi poctu k šedesátému výročí založení a dá se říci, že i když to tak na první pohled nevypadá, svůj účel splnil.
Úplně přesně a bez jakýchkoli hodnotících znamínek totiž vyjadřuje esenci „televizáctví" Je to příběh o skupině lidí, kterým dal režisér se svým týmem šanci vrátit se po letech alespoň symbolicky k práci, která pro většinu z nich byla vášní, drogou, náplní života.
A Duškův film nenápadně reflektuje všechny možné ambice a iluze spojené s touto ostře sledovanou kreativní branží. Stejně jako u Pavla Landovského v Hoteliérovi se na diváka přenáší ve výsledku hlavně euforie hrdinů, kteří dostali šanci dokázat, že ještě nepatří do starého železa.
