Glosa - Když v rámci galavečera Cen české filmové kritiky spontánně vyšel na pódium ovíněný Jan Hřebejk a jal se národu v poslední minutě televizního přenosu sdělovat své poselství, očekávali mnozí politickou agitaci. Bylo 26. ledna a Miloš Zeman právě ve volbách slavil své vítězství.
Ale Hřebejk se jen potřeboval podělit o svůj zážitek z minisérie HBO Agnieszky Hollandové Hořící keř. „Chci říct, že bychom jako čeští tvůrci měli tomuto projektu udělat reklamu a nesmírně se mu poklonit, protože to je úplně fantastická věc, která nás všechny a všechny ty loňské projekty strčí do kapsy."
Upřímně řečeno: letos by svoje slova na adresu příběhu o odkazu Jana Palacha a svírajících se kleštích normalizace v sedmdesátých letech mohl zopakovat. Hořící keř měl premiéru v lednu a za celých dvanáct měsíců se v kinech neobjevil tuzemský snímek, který by mu mohl kvalitou a diváckou atraktivitou konkurovat.
Tahle minisérie je událostí roku v mnoha ohledech: obstojí sama o sobě jako historické drama dotýkající se traumat naší společnosti, které nezlehčuje typickou relativizací a švejkováním. Svým příkladem poukazuje na bídnou úroveň současného českého hraného filmu a ještě je zářným průkopníkem světového trendu, u jehož zrodu bylo před pár lety ve Spojených státech také HBO: Podmínky pro skutečně kreativní a odvážné projekty nabízejí v současné době spíše televize než Hollywood a s dříve vysmívanou obrazovkou se nyní neštítí spojit jméno ani ta největší režisérská esa.
Dílo Agnieszky Hollandové se kromě začátku roku dostalo do ohniska zájmu médií nejvíce v září, kdy se ukázalo, že ho Česká filmová a televizní akademie hodlá vyslat do boje o Oscary. O tom, že lepšího kandidáta bylo težké najít, není pochyb. Problém byl jen v tom, že Oscaři mají dost striktní pravidla týkající se oddělení filmové a televizní tvorby, a Hořící keř, který se evidentně nejprve promítal na kanálu HBO, u nich nemohl projít.
Zoufalství českých akademiků nad filmovou úrodou vyvrcholilo tím, že na druhé místo ve svém hlasování umístili snímek Jiřího Menzela Donšajni, který v té době měl ještě před premiérou a porotci zjevně doufali, že jméno oscarového režiséra je zárukou alespoň jakés takés kvality.
Film se ovšem ukázal být naprosto příšerný a do světa jsme tak vyslali o své kinematografii vypovídající vizitku. Zasloužilý tvůrce na konci listopadu na festivalu v indickém Goa zopakoval svůj známý názor, že v oblasti filmu by rád zavedl opět cenzuru. A mnohý návštěvník Donšajnů, litující 180 korun a dvou hodin času, by Menzelovi asi jeho nápad podepsal.
Velmi slabý rok
Když se podíváme na to, jaké české filmy se v roce 2013 dostaly do kin v oblasti hrané tvorby, zjistíme, že takhle slabý rok tu už dlouho nebyl. Přísnější měřítka jich snese jen pár a daly by se spočítat na prstech jedné ruky. Jako nikdy Zdeňka Tyce je velmi solidní komorní drama o umírání se skvělými hereckými výkony.
Líbánky Jana Hřebejka doplácejí klasicky na překombinovaný scénář Petra Jarchovského, ale režijně vypadají úplně evropsky. Ocenili to i porotci na karlovarském festivalu, když tomuhle dramatu o neprominutých vinách přiřkli právě cenu za režii.
A nedávná Rozkoš Jany Rudolfové je prototypem skvostně natočeného a do posledního detailu vypiplaného filmu, jehož ambice jsou ovšem větší, než pozérský a banální příběh unese.
Neviděl jsem Klauny Viktora Tauše, ale bez ohledu na jeho kvalitu je to ten druh projektu, do něhož se tu tvůrci pouštějí jen zřídka. A možná vědí proč. Produkčně náročný koprodukční film natáčený z velké části v cizině a z cizími hvězdami (francouzský herec Didier Flamand a Kaurismäkiho múza Kati Outinenová) se sice mohl zaštítit marketingovou vějičkou největšího kalibru - opětovným setkáním dua Kaiser - Lábus na filmovém plátně -, ale diváci si do kina cestu nenašli. Možná film považují za příliš depresivní a artový.
K 5. prosinci vidělo Klauny 7294 diváků, zatímco Křídla Vánoc Karin Babinské jich nasbírala přes 172 tisíc a bulvárně publicistický thriller Příběh kmotra navštívilo dokonce ještě o více než sto tisíc diváků víc. Samozřejmě není to nic proti Babovřeskám Zdeňka Trošky, které letošním tuzemským statistikám kralují s více než 600 tisíci diváků.
Z hlediska toho, na co se dnes chodí do kina, snad ani nejde vyčítat i tak dobrým režisérkám, jako jsou výše zmíněná Karin Babinská nebo Alice Nellis (Revival), že rezignovaly na osobnější výpověď a točí (a píší) mainstreamové komedie se spoustou product placementu a známých televizních tváří.
Čím láká televize
Ambicióznější filmy tu zkrátka netáhnou a milovníci festivalových hitů se mohou jen se závistí ohlížet třeba na Slovensko. Kinematografie, která ještě před pár lety v podstatě neexistovala, vyprodukovala letos několik velmi zajímavých a na festivalovém okruhu sdělných snímků - ať už se jedná o Miru Fornai a film Můj pes Killer, Lehotského Zázrak nebo nebo Ďakujem, dobře Mátyáse Priklera.
A obloukem se přes mladé slovenské agilní tvůrce můžeme vrátit k Hořícímu keři, jehož mladý scenárista Štěpán Hulík a kamarádi producenti ze společnosti Nutprodukce měli nadšení a vizi, která je v tomhle zatuchlém filmovém rybníčku potřeba, aby se věci hly dál. Sami oslovili Agnieszku Hollandovou a už s jejím jménem jako vývěsním štítem si vyjednali kontrakt s HBO.
Zatímco Česká televize a její komerční kolegyně jsou při podpoře celovečerních projektů limitovány rozpočtem i odvahou svých manažerů, HBO se tu coby kabelovka ukázala jako podobná štika v rybníce jako její „matka" v USA. Najmula nejlepší české herce, scenáristy a režiséry: právě vysílanou druhou řadu seriálu Terapie režíruje stejně jako tu první Petr Zelenka a do služeb HBO vstoupil i v úvodu zmíněný Jan Hřebejk, který s Aňou Geislerovou dotáčí pro tuto televizi seriál V objetí.
Nejpopulárnější český režisér přelomu tisíciletí se nechal zlákat nabídkou kabelové televize stejně jako ve Státech jeho věhlasní kolegové typu Davida Finchera nebo Todda Haynese. Tvůrčí svoboda a možnost rozmáchnout se ke komplexnějšímu a epickému vyprávění - to jsou hlavní elementy, které lákají filmaře k televizi. Hořící keř je klíčovým projektem, který ukázal i dosud nepřesvědčeným divákům, jak umí být televize sexy.
