Homosexuál je v českém filmu pořád považován za humorný prvek, říká režisérka filmu Přistoupili?

Andrea Vašáková
18. 1. 2017 9:09
Tereza Pospíšilová dovedla svůj film Přistoupili? po třech letech ke zdárné premiéře. Třicetiminutový studentský snímek sleduje dva životní „outsidery“, kteří se potkají ve vlakovém kupé na cestě z Přerova do Prahy – bezdětného důchodce v podání Stanislava Zindulky a romského chlapce na útěku z domova. Film se rovněž dotýká queer tematiky, která ale není podle absolventky Fakulty mediálních komunikací Baťovy univerzity ve Zlíně pro příběh stěžejní.
Tereza Pospíšilová
Tereza Pospíšilová | Foto: archiv Terezy Pospíšilové

Do jaké míry hraje tematika sexuality ve vašem filmu roli?

Ta role není stěžejní. Protože si myslím, že ať už je filmová postava homosexuální, nebo jakkoliv orientovaná, tak jde pouze o jeden z jejích aspektů. Lidé jsou všeobecně mnohem komplexnější. Ovlivňuje je například etnická příslušnost nebo rodina, ze které pochází. To všechno se do jejich života promítá. Není to jen o tom, že člověk je, nebo není homosexuál.

Proč jste si vybrala do hlavní role romského chlapce?

Těch podnětů bylo několik. Jedním z nich bylo mé cestování vlakem, kdy jsem několik let jezdila z Rakovníka, odkud pocházím, do školy do Zlína. To je opravdu hodně času na to, aby člověk mohl potkat spoustu různých lidí.

Konkrétně na postavu Martina mě inspiroval článek, na který jsem narazila před lety na internetu. Šlo o velmi dramatický příběh romského kluka, který byl téměř hned po narození odložen někam na schody do sklepa, prošel několika dětskými domovy, pak ho vrátili zpět k původní rodině, která ho týrala, později ho zavřeli do blázince, kde si zažil peklo… Hrozné zážitky! Ať ten kluk udělal ve svém životě cokoliv, vždycky to bylo špatně. Až jsem se divila, že někdo může takhle těžký osud unést. Nicméně film není na motivy příběhu tohoto chlapce, pouze jsem se jím inspirovala. Můj příběh je vymyšlený.

Jak jste hledala představitele hlavní postavy Martina?

Na tuto roli probíhaly několikaměsíční castingy. Nejenže jsme ve spolupráci s produkčním týmem vyhlásili různé kampaně, ale také jsme osobně obcházeli dětské domovy a hledali nejvhodnějšího adepta. Představitel role Martina se nám nakonec ozval sám. Po pár momentech, kdy jsme se setkali, jsem věděla, že on je tím pravým pro můj film.

Z kolika adeptů jste celkem vybírali?

Viděli jsme asi stovku dětí.

Čím vás zaujal právě ten, kterého jste pak obsadila do hlavní role?

Já jsem paradoxně už měla „ideálního“ adepta vybraného před ním. Byl to člověk, který se mi přes Skype zdál naprosto ideální, a to jak vzezřením, tak projevem. Když jsem ale za ním pak jela až do Košic, nakonec jsem z toho setkání odjížděla zklamaná. Protože naživo už jsem z něho tak nadšená nebyla.

A Martin, kterého jsme nakonec obsadili, se ozval těsně před tím, než jsem na Slovensko odjela. Napsal mi zprávu stylem „Četl jsem o tom filmu a myslím si, že bych se na to hodil“. Vzhledem k časové tísni jsem ale svolila „pouze“ ke castingu přes Skype. Musím přiznat, že jsem byla nadšená! Neváhala jsem tedy a brzy nato jsem se za ním vydala do Olomouce, kde tehdy žil. Když jsme se setkali, nebylo už o čem mluvit. Měli jsme hlavního hrdinu (smích).

Diváci se ale ve vašem filmu mohou těšit také na hereckou legendu Stanislava Zindulku. Jak jste získala jeho pro studentský film?

Bylo to už v roce 2013, kdy film začal vznikat. Tenkrát jsem přemýšlela, kdo z těch starších herců by se pro tu roli hodil, kdo je ještě aktivní a měl by chuť si ve filmu s touto tematikou zahrát. A hned mě napadl pan Zindulka.

Měla jsem velké štěstí. Šla jsem se podívat na jedno jeho divadelní představení, které se shodou okolností odehrávalo v jednom pokoji, hrdiny byli dva muži. Pan Zindulka se zde měl vyrovnat s homosexualitou svého příbuzného. Po skončení této hry jsem na něho počkala na chodbě, kde jsem ho poté odchytla a řekla mu o svých záměrech s natáčením filmu. Jeho reakce byla velmi vstřícná. Řekl, ať mu pošlu scénář. Zanedlouho nato jsme si zavolali a on s natáčením souhlasil.

Film má třicet minut. Jak dlouho jste ho natáčela?

Natáčení trvalo celkem asi měsíc. Ale skrze problémy s financováním jsme to po kouscích dávali dohromady přes dva roky. V roce 2013 jsem scénář odprezentovala na univerzitě (film byl zároveň absolventskou prací, pozn. red.), abych na něj mohla dostat příspěvek. Ale vzhledem k tomu, že tato částka je víceméně symbolická, museli jsme sehnat další zdroje financování.

A jak se vám v tomto směru dařilo?

No, musím přiznat, že po této stránce to bylo s filmem dost na štíru… Při výrobě filmu jsme paradoxně měli více smůly než štěstí. Stále nějaké problémy. Když jsem děj filmu vyprávěla jedné mé známé, bylinkářce, „čarodějnici“, řekla mi na to, že se tomu ani nediví. Kolem příběhu člověka, který mě k napsání scénáře inspiroval, je prý tolik negativní energie, že to ani nemohlo mít hladký průběh.

A právě finance byly zásadním kamenem úrazu. Než jsme sehnali potřebnou sumu peněz, kterou jsme z velké části museli doplnit také z vlastních zdrojů, natáčení se protáhlo na více než dva roky.

Dokonce jste měla štěstí také na hudební produkci. Filmové hudby se chopila kapela Zrní.

To ano. Ještě než jsem začala film točit, dost jsem jejich hudbu tehdy poslouchala. Hlavně mě zaujala píseň Jabloně, která je velmi hluboká. Proto jsem začala při psaní scénáře jejich hudbu poslouchat. Protože jsem se potřebovala dostat do určité atmosféry, abych v tu chvíli nevnímala nic jiného. Hudba kapely Zrní mi dost pomohla dostat se do pocitu toho filmu. No, a když jsem pak mluvila s produkčním, jak jsem z té muziky nadšená, nenapadlo ho nic jiného, než že je zkusíme oslovit.

Zrní zahrají akusticky také na české premiéře filmu, která se odehraje ve středu 18. ledna v pražském kině Aero. Jak to bude s projekcemi v dalších městech?

Zatím neplánujeme. Není to ale o tom, že bychom chtěli české diváky o tento film ochudit. V roce 2016 jsme film nabízeli zahraničním filmovým festivalům, které často požadovaly vysílací exkluzivitu. To znamená, že jsme mohli film do českých kin uvést až po jeho účasti na těchto festivalech.

Od roku 2017 už posíláme film i na takzvané béčkové, takže dalším projekcím nic nebrání. Vzhledem k neobvyklé stopáži filmu (30 minut, pozn. red.) je ale bohužel film skoro nemožné zařadit do normální distribuce. Takže budeme hledat nějaké alternativní možnosti, jak ho dostat k divákům. Zatím jsme ve fázi zvažování strategie.

Do kterých zemí tedy váš film poputuje?

Film se loni dostal do oficiálního výběru rumunského Mezinárodního filmového festivalu Serile Filmului Gay a byl promítán také v rámci Equality Festivalu na Ukrajině. V březnu pojedeme film prezentovat do Amsterdamu, na zdejším New Renaissance Film Festivalu získal ocenění film týdne a momentálně je zařazen v oficiálním výběru v LGBT sekci (Lesbian, Gay, Bisexual and Transgender, pozn. red.).

Které filmové festivaly jste zkoušeli oslovit v Česku?

Jsou to určitě Mezipatra. Další případné projekce jsou v jednání. Jsme bohužel trochu limitováni i délkou filmu, protože většina krátkých filmů mívá časové omezení, například do dvaceti minut.

Má název Přistoupili? evokovat něco víc než běžnou frázi vlakového průvodčího?

Jednak to slovo okamžitě spojuje člověka s vlakem, což je hlavní dějiště filmu. Může to být i o tom, že jsme ochotni na něco „přistoupit“, něco akceptovat. Ten film je v podstatě z velké části o tom, jestli jsme schopni a ochotni akceptovat se navzájem. I s tím, jak jsme rozdílní. Přitom se nesnažit vzájemně se měnit, ale přijímat se i s tím, jaký kdo je.

Jak je na tom podle vás český film v souvislosti s queer tematikou?

Myslím si, že teď je taková doba, kdy je strašně cool mít ve filmu nebo seriálu jednu „teplou“ postavu. Ta tam ale často funguje jako humorný prvek. Ale na druhou stranu si myslím, že není o queer lidi takový zájem, aby byli zároveň postavami hlavními. Aby takzvaně „táhli“ celý děj. Ve studentských filmech už tomu tak je, ale v hlavní produkci, která jde do kin, jsou homosexuálové většinou nazíráni z toho humorného hlediska, jako „ozvláštnění“ děje.

Přistoupili? - trailer | Video: Artnok film
 

Právě se děje

před 2 hodinami

Nejméně 20 mrtvých si vyžádala série výbuchů na vojenské základně

Nejméně 20 mrtvých si vyžádala série výbuchů na vojenské základně u města Bata v Rovníkové Guineji. Další stovky lidí byly podle médií zraněny.

Zdroj: ČTK
Další zprávy