Holokaust je lidská zkušenost v nejmasovějším extrému

Pavel Kroulík
25. 2. 2010 15:25
Zapomenuté transporty Lukáše Přibyla vycházejí na DVD

Rozhovor -  Když se řekne holokaust a dokument, většině lidí se vybaví vytetovaná čísla na rukou, záběry dětí v pruhovaných uniformách a Hitlerovy proslovy. Nic z toho čtyřdílný cyklus Zapomenuté transporty neukazuje, stejně jako vlaky s českými Židy nemíří do Osvětimi nebo Treblinky.

Režisér, politolog a historik Lukáš Přibyl strávil deset let v archivech a našel unikátní záběry a snímky, které autenticky dokumentují každé slovo pronesené protagonisty jeho filmů. Většina z nich navíc mluví o svých zážitcích ze „zapomenutých"  východoevropských táborů většinou vůbec poprvé.

Foto: Aktuálně.cz

Každý ze čtyř filmů série popisuje jednu nacisty obsazenou zemi, kam odjely transporty z Česka: Lotyšsko, Bělorusko, Estonsko a Polsko. Každý film také mluví o určité skupině lidí a specifickém modelu přežití.

V českých kinech bohužel snímky poněkud zapadly. Poslední díl však nyní vyhrál cenu české kritiky a je nominován na Českého lva za dokument roku. Série také nyní vyšla na DVD (soubor je možno objednat zde).

Od začátku se naopak filmům daří v zahraničí: po zastávkách jednotlivých filmů na festivalech se nedávno cyklus jako celek představil v Göteborgu a v březnu ho čeká slavností premiéra v New Yorku za účasti politických a kulturních celebrit. 

"Vždycky opakuji, že věřím, že existuje vizuální záznam skoro čehokoliv, ale problém je ho najít, protože v oficiálních archivech prostě není," říká Lukáš Přibyl v první části rozhovoru  pro Aktuálně.cz

Foto: Aktuálně.cz

Říkáte, že vám nešlo „jen" o to zachytit osudy Židů za holokaustu, ale o archetypální příběhy, obecné chování lidí v mezních situacích a extrémních podmínkách. Vítězí tedy egoismus a divoký boj, nebo naopak v jisté fázi převáží solidarita a jakési spolehnutí „na osud"? 
Věřím, že moje filmy jsou o nečernobílosti věcí a lidí. Že je obtížné lidi soudit, pokud se sám nenacházíte v situaci, kdy máte na vybranou jen mezi špatnou a ještě horší volbou. Proto se ve filmech snažím takové soudy nevynášet, proto ti lidé mluví sami za sebe a hovoří třeba i o tom, proč někdy museli opustit svého bližního. Kdyby se rozhodli zůstat a sebeobětovat, tak ten příběh dneska neznáme.

Ale abych odpověděl - je to asi většinou kombinace obojího, i když myslím, že stoprocentní egoismus a divoký boj nastává jen v okamžiku, kdy je člověk sražen na naprosté dno, když začne jednat instinktivně jako zvíře. Ve filmu o Lotyšsku to jeden muž charakterizoval, že v takových podmínkách už člověk skutečně nezná bratra, protože „on vám nemůže pomoci a vy nemůžete pomoci jemu", protože už není o co se rozdělit, jak podat pomocnou ruku. Žijete s druhými, umíráte ale vždycky sám, i když jste obklopen lidmi.

Foto: Aktuálně.cz

Je vaše tetralogie ve výsledku spíš poselství o nezměrné devastaci, nebo nezdolné víře, když sledujeme všechny ty hrůzy, ale také pokusy vést tomu navzdory cosi jako normální život?
Jestli je to poselství, tak o člověku - o jeho nezdolné víře a snaze vést, v uvozovkách, normální život i uprostřed té nezměrné devastace a hrůzy. Pokud se poddáte sebelítosti a slzám, dlouho nevydržíte. Lidi přežívají díky humoru, optimismu, přátelství, smíchu, naději, lásce. Moje filmy jsou o lidech, kteří přežili, ne o mrtvých, takže oni přirozeně povídají nejen o té hrůze, která je obklopovala, ale i o věcech, které jim - kromě štěstí, které je naprosto nejdůležitější - pomáhaly přežít.

Nám se to zdá podivné, ale lidé vtipkovali i v těch nejzoufalejších situacích, tančili doslova na hrobech, zamilovávali se, chlapi riskovali kulku, aby se podkopali do ženského tábora a mohli se milovat, dokonce se tam přiváděly na svět děti. Lidi prostě chtějí žít a život si najde cestu i skrz tu největší hrůzu. 

Vaše dokumenty českými kiny trochu „prohučely" - je pro vás nominace na České lvy a cena kritiky aspoň zpětně malým zadostiučiněním?
Bohužel trochu prohučely, ale dneska jsem si už zcela jistý, že to nebylo kvůli těm filmům samým, jejich kvalitě a sdělení. Reakce v  diskuzích po představeních stejně jako divácká hlasování a ceny ukazují, že ty dokumenty zaujmou, když je lidi vidí. Problém nejspíš byl v tom, že moje dokumenty dlouho neměly žádnou propagaci.

Foto: Aktuálně.cz

Na dokumenty navíc všeobecně nechodí do kin moc lidí a holokaust je do jisté míry „profláklé" téma. Většina má jasnou představu, co by viděli: mnohokrát opakované záběry dětí vyhrnujících si rukávy v Osvětimi, bagry shrnující hromady mrtvol, slzy. Ale o tom všem moje filmy nejsou. Cena kritiků i nominace na Lva satisfakcí určitě je, a ne malou, ale hlavně je to obrovská pocta. Že to ocenění přišlo v Čechách, je pro mne taky důležité; koneckonců ty filmy jsou o Češích.

Vaše dokumenty mají velký úspěch v zahraničí. Jaké jsou ty největší a jaká je další cesta filmů?
Já věřím, že Zapomenuté transporty ty největší úspěchy teprve čekají. Jednotlivé filmy sice do zahraničí úspěšně vyrazily, ale premiéru jako celek měly teprve nedávno na festivalu v Göteborgu. Byly tam přijaty opravdu skvěle, k projekcím byl uspořádán zvláštní panel, psal o nich tisk. Americká premiéra všech čtyř dohromady bude poslední březnový víkend na Manhattanu v New Yorku, v sále pro více než 600 diváků.

Foto: Aktuálně.cz

Nechci tu zmiňovat jména, připadalo by mi to jako chlubení se cizím peřím, ale účast přislíbily osobnosti amerického kulturního a politického života, i nějaká hollywoodská hvězda asi přijde. Tak na to těším; doufám, že to bude znamenat skutečně důstojný start do světa.

Kdo je koupil do distribuce? Byly už k vidění v Izraeli?
Některé filmy cyklu se zatím objevily v USA a po Evropě, ale teď to vypadá, že vyrazí i na další kontinenty. V Izraeli zatím neběžely, ale právě jednám, že by tam všechny čtyři díly premiérovaly v létě. Když všechno klapne, tak filmy půjdou do distribuce ve Státech; ale já nehodlám práva na filmy prodávat, takže mechanismus distribuce bude jiný.

Vaše - nazvěme to - metoda subjektivity spočívala v tom, že jste chtěl ukazovat jen to, co vyprávějící skutečně viděli a zažili, nikoli „ikonické" záběry. Vzniklo to zpočátku i trochu z nouze ctnost, protože dostat se k dokumentaci z těch „neznámých" míst bylo těžké?
Bylo tomu přesně naopak. Já jsem právě nechtěl vzít ty mnohokrát opakované záběry, které se často používají nesmyslně jako obecná dokumentace celého holokaustu. Právě proto, že dostat se k vizuální dokumentaci z těch „neznámých" míst je těžké a skoro nikdo to nedělá.

Foto: Aktuálně.cz

Jednodušší je sáhnout po těch známých záběrech, a tak jsou v dokumentech občas absurdity, kdy se jedná o Buchenwald, ale vidíte záběry z Osvětimi, nebo se mluví o židovské Praze a na obrazovce pobíhají pejzatí kluci s jarmulkami zjevně v nějakém městečku na Podkarpatské Rusi.

Vždycky opakuji, že věřím, že existuje vizuální záznam skoro čehokoliv, ale problém je ho najít, protože v oficiálních archivech prostě není. Takže to nebyla z nouze ctnost, to byl záměr. Chtěl jsem dokumentovat každé slovo pronesené protagonisty mých filmů nějakou fotografií, autentickým záběrem z daného místa a doby. Proto to taky celé trvalo deset let.

K projektu vás vedly osobní důvody. Ale asi jste netušil, jak se vám práce rozroste na deset let…
Hlavním osobním důvodem asi byla zvědavost. Zvědavost, co se stalo s mým dědou - přežil jeden z těch neznámých lágrů, ale nikdy o tom nevyprávěl a umřel dřív, než jsem se ho mohl zeptat. To mě přivedlo k těmhle „zapomenutým" příběhům. Byla to do jisté míry naivita, já jsem počítal, že mi ten projekt zabere tak tři roky. Nakonec to bylo let deset, ale pak už jste moc daleko, než abyste přestal; vždycky máte pocit, že toho už musíte mít víc za sebou než před sebou.

Zapomenuté transporty
Zapomenuté transporty | Foto: 2media

Pak to musíte dokončit kvůli lidem, kteří se vám svěřili, to především. A taky kvůli lidem, kteří vám na to nějak přispěli, aniž věděli, jak to dopadne. Jediné, co věděli s jistotou, bylo, že svůj vklad nikdy nedostanou zpátky. Aniž se stali koproducenty nebo spoluvlastníky práv, vložili do toho důvěru ve mne, svoje srdce - a své peníze. Čímž děkuji hlavně rodičům, bez nich by to nevzniklo.

Nejdřív jste chtěl udělat jen jeden dokument? A pak přišel zlomový moment, kdy jste si řekl, že se máte dost materiálů na celou sérii?
Ne, jeden dokument jsem dělat nikdy nechtěl; když už, tak už, já se vždycky snažím dělat věci ve velkém… Ne vážně, měl jsem od počátku poměrně přesnou představu, jak filmy budou vypadat - že tam nebudou žádné dohrávané záběry ani žádné současné kromě rozhovorů. A že všechno bude dokumentováno autentickými fotografiemi a archivy, proto jsem se od začátku tolik soustředil na jejich hledání. Takže zlomový bod vlastně nebyl; že se dá všecko dohledat, v to jsem věřil od začátku. Jen jsem se rozhodl rozšířit plánovanou sérii ze tří filmů na čtyři.

 

4 země, 4 díly

Lotyšsko vypráví hlavně o rodinách, které se snaží zachovat si zdání „normálního života" v úděsných podmínkách rižského ghetta.

Bělorusko je filmem o mužích, ze sedmi tisíc deportovaných přežilo dvacet dva, až na jednu výjimku muži. Ti muži byli zabíjeni, ale také zabíjeli. Do určité míry je to vlastně film o boji se zbraní v ruce a jistém individualismu.

Třetí film série, Estonsko, je o ženách - protože žádný muž nepřežil. Ony to přečkaly díky kolektivu, ve kterém si neustále vzájemně pomáhaly.  Vlastně se vzdaly individuálního myšlení, stal se z nich jeden velký organismus, který dokázal, díky jisté naivitě a ignorování okolí přežít.

Polsko je film o lidské identitě, o tom, co to znamená být pořád na útěku, pořád se skrývat, pořád předstírat, být zavřený v jednom vězení celkem třikrát, pokaždé s jiným jménem a životním příběhem.

 

Právě se děje

Další zprávy