Recenze - Hollywoodský režisér Paul Verhoeven má na kontě řadu filmů, které si získaly přízvisko kultovní - ať to byly propadáky jako Showgirls a Hvězdná pěchota nebo komerční trháky Základní instinkt a Robocop.
S válečným thrillerem Černá kniha se vrátil do rodného Holandska i na rodný kontinent; zeměpisně i autorsky. Natočil ho v nizozemské produkci jako nejdražší místní film vůbec a snaží se v něm předestřít skutečností inspirovaný holandský příběh z 2. světové války pojednávající o hrdinství, vině a kolaboraci.
Jenže si k tomu ponechal tradiční výpravnost, se kterou umí vyprávět o čemkoliv i skoro o ničem. Černá kniha je křížencem mezi velkolepou podívanou plnou sytých a sugestivních obrazů a evropským filmem o zásadních okamžicích dějin. Ale ve výsledku nebude spokojen ani jeden z táborů.
Verhoeven z Hollywoodu přenesl důraz na velkolepý dojem a snahu epický příběh zpřehlednit, ale vměstnal tím onu "nejednoznačnost" do šablonek tak dokonale, až je z toho spíš parodie a navzdory reálnému základu působí silně nerealisticky. Asi jako kdyby v Karlíně udělali muzikál ze Smrti v Benátkách.
Hrdinkou příběhu je Židovka Rachel, která se na sklonku války schovává v okupovaném Holandsku. Její úkryt je ale prozrazen, následně jsou vybiti členové její rodiny a Rachel se dává k domácímu odboji.
Ten jí uloží velký úkol: svést šarmantního nacistu, a proniknout tak do struktur okupantů. Jenže Rachel se do sličného kapitána Müntzeho zamiluje. Základní linii na důkaz relativizace prokládají intriky v řadách nacistů i odbojářů plus několik podpásovek od zrádců na obou stranách. Jenže zase jsou to nejednoznačnosti příliš jednoznačné, okaté, spektakulární.
To všechno vyprávěné pomocí šokujících, typicky verhoevenských obrazů, ve kterých sledujeme Rachel při holení rozkroku nebo tlustého nacistu a jeho přirození. Příběh plný obdobných atraktivních scén ale spěje ke konci dlouho (po evropsku?) a vcelku předvídatelně, navíc s pomocí scenáristických i režijních naschválů. Řadu tajemství odhalí diváci dřív než postavy - pozornějším záhy dojde, kdo je hlavním zrádcem a záporákem.
Přes spoustu honiček a akcí to ubírá na napínavosti a téměř tříhodinová stopáž ten problém jen násobí. Poválečný závěr z doby všeobecného honu na čarodějnice se snaží rozmlžit další postavy. Ale spíš z hlavní hrdinky definitivně učiní ubohou oběť dějin; tak ubohou, že divákům místo lítosti začne spíš lézt na nervy.
Rachel je něčím na způsob Supermanky a bez šrámů hrdinně proplouvá dějinnými masakry. Zatímco všichni umírají, ona přežívá a znovu se zaťatým výrazem vstává z popela, případně z hromady fekálií, čehož nás pochopitelně režisér neušetří.
S touhou po pomstě zpívá nacistům německé písně, ale když předtím slyší jednu z nich, udělá se jí tak mdlo, že se okamžitě běží vyzvracet. A ten "zvrat" je tak náhlý, jako když se převléká Clark Kent. Postavě navíc nepřidá ani herectví Carice von Houtenové.
Rozporuplnost až komiksově karikaturní nabízí hlavní skopčák Müntze. Je šarmantní a citlivý gentleman, který sbírá známky zemí, kde sloužil, nesnáší násilné řešení konfliktů a ve vhodném okamžiku vytáhne fotografii mrtvé manželky a mrtvých blonďatých dětiček.
Nejen při těch až průhledně prostoduchých scénách se vkrádá na mysl myšlenka: Myslel to celé Paul Verhoeven vážně?
Jsou totiž v zásadě jen dvě krajní možnosti. Buď se v Hollywoodu definitivně zbláznil, nebo je to geniální ironická reakce na vlastní tvorbu, na evropské dějiny a na pohled "všechnno je to složitější, všichni jsme v tom byli trochu namočení a ukázat jen na někoho je nefér".
Přestože se tato recenze kloní k první odpovědi, stojí za to si pro vlastní rozhodnutí dojít do kina.
Černá kniha (Zwartboek), Holandsko/Belgie/Velká Británie/Německo 2007. Scénář Paul Verhoeven a Gerard Soeteman, režie Paul Verhoeven, hrají Carice von Houten, Halina Reijn, Sebastian Koch, Thom Hoffman, Peter Blok a další. 143 minut, distribuce HCE.