Hlavně žádné skandály. Michael Jackson byl fenomén, ale film o něm je jen produkt

Film začíná v roce 1988, kdy je Jackson na vrcholu slávy a chystá se vyrazit na turné k albu Bad. Vzápětí dochází ke skoku v čase i prostoru – do města Gary v Indianě v roce 1966. A začíná se rozvíjet notoricky známá zápletka: Michael je mimořádně talentovaným dítětem drceným autoritářským otcem.

Zatímco Joe Jackson ve filmu vystupuje jako tvrdý tyran, titulní hrdina je vykreslen výhradně jako oběť. Tahle jednoznačnost je prvním zásadním zjednodušením. Ano, násilí a tlak, kterým Michael čelil, byly reálné. Stejně tak ale byla reálná i složitost vztahů, které film systematicky redukuje na základní schémata a klišé.

Vše problematické bylo vytěsněno

Ústřední konflikt – snaha vymanit se z otcova vlivu – zůstává nedotažený. Colman Domingo, ztrácející se pod vrstvami rušivých protetik, hraje otce Joea jako jednorozměrné monstrum. Bez silného oponenta ale nemůže být dosaženo ani přesvědčivého vítězství. Michael neprochází zkouškami, které by zásadněji prověřovaly jeho charakter. Zůstává člověkem bez vlastních názorů a chyb, excentrikem, který si pořizuje šimpanze a lamu ne kvůli regresu do dětství, které mu bylo ukradeno, ale prostě proto, že je jiný a citlivý.

Zobrazit
11 fotografií

Scénář Johna Logana rekapituluje Jacksonův život lineárně a bez dějových odboček. Jednotlivé fáze jeho kariéry za sebe sází s mechanickou přímočarostí. Místo komplexnějšího portrétu vzniká sled ilustračních zastavení bez dramatického oblouku, napětí či prostoru pro povahové rozpory.

Jackson byl výjimečný nejen svým talentem, ale i tím, jak se jeho veřejný obraz postupně rozpadal. Film danou ambivalenci vědomě obchází. Vzhledem k tomu, že jde o autorizovaný projekt, na němž se podílela rodina i správci pozůstalosti, to tolik nepřekvapí. Výsledkem je každopádně předvídatelná hagiografie. Žádné skandály, žádné pochybnosti, žádné momenty, které by narušily pečlivě vystavěný obraz.

Film nadto končí ještě před obdobím, kdy se Jacksonův život stal předmětem soudních sporů a jeho ranč Neverland synonymem pro sexuální zneužívání nezletilých. Dramaturgicky je to pohodlné řešení. Zároveň to ale působí podobně, jako kdybyste film o Titaniku utnuli ve chvíli, kdy se v restauraci začne podávat kaviár.

Jestliže tedy Michael končí titulkem „Jeho příběh pokračuje“, jde pouze o eufemismus pro skutečnost, že vše problematické bylo vytěsněno, aby to neohrozilo prodej desek.

Navzdory tomu se ve filmu objevují záblesky něčeho opravdového. Michaelův synovec Jaafar Jackson v hlavní roli je vzhledově zpěvákovou věrnou kopií a dokáže vystihnout kontrast mezi plachostí mimo pódium a soustředěností při vystoupeních. V těchto momentech film na chvíli získává správný rytmus. Jenže pokaždé, když by mohl jít hlouběji, udělá úkrok k další montáži nebo písni. Hudba tím pádem neotevírá nové významy, ale vyplňuje prázdná místa.

Film chrání obraz Jaksona, místo aby ho zkoumal

Když už film selhává v psychologické a příběhové rovině, mohl by alespoň oslňovat svou estetikou. Jenomže hudební čísla působí stejně rozpačitě jako zbytek. Režisér Antoine Fuqua, který se v průběhu let etabloval jako spolehlivý tvůrce „chlapáckých“ akčních filmů, občas vystihne zajímavý detail, ale nedokáže ho rozvinout. Výsledné rekonstrukce ikonických momentů – například scéna z pořadu Motown 25, kde Jackson poprvé předvedl legendární moonwalk – připomínají spíš nácvik než strhující události, jež formovaly popkulturu.

Související

Král popu Michael Jackson míří do kin. Ve filmu ho bude hrát jeho synovec

Tam, kde například Baz Luhrmann v Elvisovi využíval každý střih k vyjádření energie ústředního performera, volí Fuqua metodu podivně sestříhaného televizního záznamu. Kamera v nejméně vhodných chvílích uhýbá do publika nebo volí úhly, které z tance vysávají veškerou energii. Film o jednom z nejtalentovanějších tanečníků historie se tím dopouští stejného hříchu, před nímž sám hrdina v jednu chvíli varuje svého kameramana.

Michael je dílo dějově přehledné, technicky obstojně zvládnuté… a pozoruhodně prázdné. Divák, který Jacksona zná, nedostane nový úhel pohledu. Ten, kdo ho nezná, získá zkreslený obraz. Nejvýmluvnější je nakonec paradox, na němž celý film stojí. Vypráví o umělci, který usiloval o osobní i tvůrčí autonomii a přitom působí jako PR produkt sešněrovaný právními dohodami. Každé tvůrčí rozhodnutí slouží primárně k ochraně Jacksonova obrazu, nikoli k jeho zkoumání.