Hamnet, či Hamlet? Strhující film o ztrátě syna, z níž se zrodila Shakespearova hra

William Shakespeare je považován za největšího dramatika všech dob, o jeho životě se však – s výjimkou základních útržkovitých údajů – příliš neví. Tyto životopisné mezery opakovaně lákají spisovatele a scenáristy, aby je zaplňovali. Nejznámějším příkladem je sedmioscarová romantická komedie Zamilovaný Shakespeare z roku 1998, ve které její autoři Marc Norman a Tom Stoppard vyfabulovali pozadí vzniku veronské tragédie Romeo a Julie. 

O dvacet let později vzniklo drama Vše je pravdivé. Režisér Kenneth Branagh se v něm převtělil do postavy „barda z Avonu“, který se v roce 1613 vrací ke své manželce do Stratfordu, kde chce založit novou zahradu a uctít tak památku svého jediného syna Hamneta. Právě podle jména chlapce, jenž zemřel roku 1596 v pouhých jedenácti letech, je nazváno drama čínské režisérky a scenáristky Chloé Zhaové. 

Zobrazit
11 fotografií

Držitelka Oscara za film Země nomádů snímek Hamnet natočila podle bestselleru irské spisovatelky Maggie O'Farrellové, která se na adaptaci podílela jako spoluscenáristka. Román z roku 2020 i jeho filmový přepis zaštiťuje citát literárního historika Stephena Greenblatta, který upozorňuje, že ve stratfordských matrikách na přelomu 16. a 17. století byla jména „Hamnet“ a „Hamlet“ zaměnitelná. Autorka na základě toho domýšlí, jak se úmrtí dítěte mohlo promítnout do tragédie o princi dánském. 

Dcera lesní čarodějky

Zatímco snímek Vše je pravdivé je zasazen do let, kdy Shakespeare už všechny hry napsal, Hamnet začíná v roce 1582, tedy naopak v době, kdy ještě žádnou nevytvořil. Jako syn rukavičkáře, jenž učí děti latinu, se seznámí s „přírodní“ ženou Agnes, o níž se říká, že je „dcerou lesní čarodějky“. Oba se do sebe na první pohled zamilují a oba se vzepřou svým rodinám, které nechtějí svolit k jejich sňatku. 

Život na venkově však Shakespearovi neumožňuje rozvíjet divadelní ambice, a proto začne stále více času trávit v Londýně. O osm let starší Agnes mezitím porodí tři děti: krátce po svatbě starší dceru Susannu a o dva roky později dvojčata Judith a Hamneta. Oba mladší sourozence pojí mimořádně silné, takřka nadpřirozené pouto. Právě od Judith se Hamnet ve snaze „obelstít smrt“ a zachránit jí život, nakazí zákeřnou chorobou, nejspíš dýmějovým morem. 

Drama Hamnet, které je nominováno na osm Oscarů, není film o Shakespearovi – v knize dokonce ani jednou nepadne jeho jméno. Jeho hlavním aktérem není ani jeho titulní postava. Jeho skutečnou protagonistkou je dramatikova žena Agnes, které román i film dávají mnohem modernější identitu a odlišné křestní jméno, než bývá obvykle uváděno v historických pramenech. 

Režisérka našla pro toto pojetí ideální hereckou představitelku v Jessie Buckleyové, která byla za své živočišné ztvárnění role oceněna Zlatým glóbem. Irská herečka svoji nezkrotnou a svobodomyslnou postavu, organicky srostlou se zemí, stromy, rostlinami a vodou, ztělesňuje s divokou syrovostí, ať již prožívá mateřské štěstí, nebo zdrcující muka z jeho ztráty. 

Svým naturalisticky vyhroceným výkonem zastiňuje jinak vcelku přesvědčivého Paula Mescala v roli Williama Shakespeara, jehož kniha i scénář odsouvají do pozadí příběhu. Výborní jsou i představitelé dětských postav – spontánní výkon podává především debutantka Olivia Lynesová, která hraje Hamnetovo dvojče Judith. Nepřehlédnutelná je rovněž Emily Watsonová jako dramatikova matka. 

Fikce inspirovaná skutečností

Film zvolna vykresluje proměňující se rodinné vztahy, kdy počáteční mileneckou vášeň a euforickou zamilovanost nahrazují první hádky a odcizení, umocněné úmrtím potomka. Manželé se nemohou vrátit do minulosti ani jít někam dál, neboť Agnes partnerovi nedokáže odpustit, že nebyl doma, když jejich syn umíral. 

Ačkoli drama v první polovině působí trochu nevyrovnaně, nikdy neztrácí svoji specifickou, skoro až transcendentální atmosféru. Vytvářejí ji širokoúhlé záběry polského kameramana Łukasze Żala, který podmanivě nasnímal přirozeným světlem prodchnuté přírodní scenérie, i subtilní hudba skladatele Maxe Richtera. V závěru filmu zazní jeho nejznámější kompozice On the Nature of Daylight. 

Znalci Shakespeara i Hamleta mohou najít mnohé nesrovnalosti. Ty však nejsou podstatné vzhledem k tomu, že již předloha je fikce inspirovaná skutečnými postavami, nikoli klasický historický román. Sama Maggie O'Farrellová se netají tím, že kniha „je výsledkem jejích nepodložených hypotéz“. Důležitější je, že Chloé Zhaová dokáže s autorčinými smyšlenými dějovými konstrukcemi důmyslně pracovat, včetně funkčního využívání tu více, tu méně srozumitelné symboliky. 

Filmem průběžně prostupují odkazy na Hamleta i na další Shakespearovy hry. Také pro ně platí, že některé budou rozpoznatelné i pro diváky, kteří tragédii nikdy neviděli (scéna, v níž dramatik přemítá o sebevraždě), jiné jsou více zašifrované. Jelikož je Agnes bylinkářka, do filmu jsou zakomponovány citace ze staroanglického léčivého zaklínadla Nine Herbs Charm. Lze tu ale vytušit také připomínku šílenstvím stižené Ofélie, která před smrtí rozdává různé bylinky a rostlinky („Tuhle máš rozmarýnu na památku.“). 

Srdcervoucí divadelní finále

Nezapomenutelným vrcholem filmu je jeho poslední dějství, kdy Agnes prvně ve svém životě navštíví divadlo Globe, v němž se hraje představení Hamleta. Obě scenáristky si z téměř čtyřhodinové tragédie vybraly princův dialog s duchem jeho zavražděného otce, kterého na jevišti zosobňuje sám autor, a úryvky z Hamletova slavného monologu „Být, či nebýt“. Je to neobyčejně silná sekvence – dojemná a srdcervoucí. 

Související

Otec versus dcery. Film Citová hodnota se Skarsgårdem je poetický a místy přepjatý

Vyznění původních Shakespearových slov dostává v kontextu smrti Hamneta nový význam, který samozřejmě nemusí být v souladu se skutečným dramatikovým záměrem. Chloé Zhaová však tuto reinterpretaci chytře posiluje obsazením. V roli herce, který Hamleta na jevišti ztvárňuje, se objevuje dvacetiletý Noah Jupe – starší bratr Jacobiho Jupa, dětského představitele Hamneta. Jejich fyzická podoba zdůrazňuje propojení mezi divadelní postavou a zesnulým dítětem. 

V závěru představení, kdy Agnes již chápe, že tragédie Hamlet není znesvěcením jména jejich syna, ale naopak láskyplnou poctou, do které její manžel přetavil svůj hluboký zármutek, se symbolicky i skutečně smazává hranice mezi jevištěm a hledištěm. A zároveň mezi uměním a životem.