Praha - Měla to být velká událost, která by oprášila zašlou a krátkodobou slávu brakových kinofilmů z přelomu 60. a 70. let promítaných v zaplivaných půlnočních kinech přezdívaných grindhouse (něco jako "hanbinec").
Správně ale šlo spíš o to znovu zaprášit a láskyplně zaprasit filmové plátno úchylnou, pokleslou a záměrně neumětelskou zábavou. Udělat z legrace pro pár zasvěcených podívanou pro masy.
Quentin Tarantino a Robert Rodriguez měli za sebou už jeden podobný pokus, napůl gangsterku a napůl upírskou vybíječku Od soumraku do úsvitu. V případě Grindhousu ale bylo cílem přiblížit se co nejvíc originálům; včetně technických nedostatků, chyb v kontinuitě a logice či ošoupanosti materiálu filmových kopií.
Současní diváci měli mít víceméně stejný zážitek jako pamětníci. Absolvovat dvojité představení, kde občas chybí nějaký záběr nebo rovnou celá scéna, zhlédnout několik obscénních trailerů a nasát do sebe co nejvíc hnusu, který nejde brát vážně.
Výsledkem snah obou hračičkovských vizionářů byl 190 minut dlouhý kolos za více než 60 milionů, který v amerických kinech neutržil zdaleka ani polovinu rozpočtu a do Evropy byl pro jistotu komerční návratnosti rozdělen na dva filmy.
| Čtěte také: Auto zabiják veze všechny Tarantinovy fetiše Vítejte na planetě filmového teroru. Pozor na nehody |
Ač bylo jasné, že se z Grindhousu nikdy nebude celosvětový fenomén jako Pulp Fiction, ba ani Kill Bill ani Sin City, přesto je to double-snímek, který si pro vydání na DVD zasloužil péči.
Protože jak jinak posílit v divácích pocit, že jsou zasvěceni do něčeho exkluzivního, než jim k tomu díky DVD bonusům poskytnout návod? Jak jinak je donutit k opakovanému a tedy právoplatně kultovnímu sledování, než jim dát podněty "všimněte si tohoto detailu, ten odkazuje na to a to"?
České DVD vydání Grindhousu je ovšem velké zklamání. Nejenom že zachovává rozdělení na dva filmy, Planetu Teror (od Rodrigueze) a Auto zabiják (od Tarantina), takže si musíte každý koupit zvlášť.
Chybí tu téměř všechny trailery na neexistující grind-filmy od ostatních přizvaných režisérů, navíc bonusy nepřinášejí nic jiného než vágní plkání.
Člověk, který si koupí DVD Grindhousu, ví už předem mnohem víc, než mu autoři bonusů přichystali. Pár nic neříkajících, na půlminuty nesmyslně rozstříhaných "rozhovorů" s tvůrci a hereckými představiteli, kteří opakují banality. Kde jsou zákulisní perličky, vychytávky, "velikonoční vajíčka"?
Zákulisní záběry neukazují nic víc než postávání, křik "Action!" a smích na konci záběru. Že by ale někdo vysvětloval, proč je obraz komponován určitým způsobem, co znamenají určitá gesta postav, které herci hrají, že by tu byla vidět i jakákoli příprava jinak jistě komplikovaných záběrů? Ne, nic z toho.
Odbytost nejhoršího kalibru, která navíc vyvolává dojem, že tvůrci jsou hodně povrchní hračičkové. Jistě, že svým filmem nechtěli nic zásadního sdělit, ale průzkum "estetiky povrchu", jíž se vyznačuje popkultura už od 70. let, dovedli velmi daleko.
Grindhouse totiž vypadá skvěle špatně. Jeho vybledlé barvy a vůbec posunuté barevné spektrum, ruchy, šumy, explicitní detaily, vykolejené úhly záběrů, důraz na kůži, vrásky, šrámy, jizvy, přesně promyšlené výpadky z tempa, odbočky od hlavního děje.
Náhle zjevivší se nečekané zvraty, pomrkávání na diváky, prohulené hlasy, jazykové hrátky, opakované vtipy, jež se stávají stále vtipnějšími a tak dále, to vše je znakem vrcholné filmařiny. Asi jako když mistři v krasobruslení předstírají, že neumějí bruslit.
Pokud existuje nějaký rozdíl mezi Tarantinem a Rodriguezem, spočívá v tom, že Tarantino je v navozování atmosféry grindhouse filmů mnohem sofistikovanější a dovolí si pracovat s nudou, jemnými variacemi a kontrasty.
Jeho Auto zabiják vypadá jako cvičení v zabíjení času, kdy spolu plkají dvě party kámošek, přičemž jedna je rozmašírována šílencem v kaskadérském autě a druhá si toho "pekelnýho ouchyla" podá.
Jenomže každý segment je tu točen trochu jiným stylem a pozorný divák postupně pochopí, že žánrové naladění umožňuje ženským hrdinkám vyrůst z pouhých objektů k potěše oka a destrukci v aktivní subjekty, jež odmítnou hrát roli obětí.
Rodriguezova Planeta teror je pak mnohem primitivnější kousek, s poměrně ostrým tempem a zesilováním stále týchž efektů. Láska renegáta a tanečnice u tyče, jež překoná i invazi zombíků, je mnohem pubertálnější a přese všechnu explicitní brutalitu vlastně bezpečnější než Tarantinovo zkoušení nových nevyježděných cest.
Mimochodem, vysoce intelektuální francouzský filmový časopis Cahiers du Cinema zařadil Auto zabiják mezi nejlepší filmy roku 2007.
