


Z chudé dívky adorovanou „švédskou sfingou“. Tak by se dal stručně shrnout příběh herečky Grety Garbo, která okouzlila Hollywood, a pak jej na vrcholu slávy opustila. Ikona androgynní elegance, prozíravá investorka a žena, jež svá tajemství opatrovala víc než slávu, zazářila ve filmu Dáma s kaméliemi před 90 lety. Jaký byl příběh legendy, která si zvolila ticho, ale jejíž odkaz fascinuje dodnes?

Portrét filmové herečky Grety Garbo z roku 1927 zachycuje esenci jejího mýtu "švédské sfingy". Tvář definovaná intenzivním pohledem a měkkým světlem se stala symbolem tajemné krásy v němé éře filmu. Tento styl fotografie předznamenal její status ikony, který si udržela i po přechodu ke zvuku.
Osmnáctého září 1905 se ve Stockholmu narodila Greta Lovisa Gustafsson. Toto jméno dnes zná málokdo, avšak jeho nositelka, později známá jako Greta Garbo, se stala jedním z nadčasových symbolů filmové historie. Její příběh je fascinujícím dramatem o proměně chudé dívky z dělnické čtvrti Södermalm v nedotknutelnou "švédskou sfingu", která si podmanila Hollywood, až jej pak na vrcholu slávy opustila.
Garbo nebyla jen herečkou; byla průkopnicí, která s naprostou přirozeností zvládla přechod od expresivního herectví němého filmu k intimnímu projevu zvukové éry. Její tvář, kterou filozof Roland Barthes popsal jako "ideu", se stala plátnem, na něž si diváci mohli promítat své nejtajnější touhy a sny. Americký filmový institut ji zařadil na páté místo v žebříčku největších ženských hvězd klasického Hollywoodu, ale její význam dalece přesahuje jakékoli seznamy.
Garbo ztělesňovala paradox. Byla globální celebritou, která si úzkostlivě střežila soukromí. Stala se ikonou androgynní elegance a ztělesněním moderní ženskosti, přestože její nejslavnější hrdinky často stály na okraji společnosti - jako prostitutky, špionky či tragické milenky. Její slavná věta "Chci být sama", často mylně interpretovaná jako projev arogance, byla ve skutečnosti voláním po klidu a autenticitě v umělém světě filmového průmyslu.
Greta Garbo byla také prozíravou investorkou a měla vášeň pro sbírání umění. Stala se více méně kulturním fenoménem, který ovlivnil módu, umění i vnímání ženské identity ve 20. století. Její životní cesta není jen biografií filmové hvězdy, je to příběh o síle vůle, o umění sebezáchovy a o vytvoření mýtu tak silného, že přetrval desetiletí a dodnes, více než třicet pět let po její smrti v roce 1990, neztrácí na své přitažlivosti. Její filmografie, čítající 28 celovečerních snímků, zůstává dokladem mimořádného talentu a magnetické přítomnosti, která proměnila filmové plátno v prostor tiché zpovědi.

Portrét filmové herečky Grety Garbo z roku 1927 zachycuje esenci jejího mýtu "švédské sfingy". Tvář definovaná intenzivním pohledem a měkkým světlem se stala symbolem tajemné krásy v němé éře filmu. Tento styl fotografie předznamenal její status ikony, který si udržela i po přechodu ke zvuku.
Osmnáctého září 1905 se ve Stockholmu narodila Greta Lovisa Gustafsson. Toto jméno dnes zná málokdo, avšak jeho nositelka, později známá jako Greta Garbo, se stala jedním z nadčasových symbolů filmové historie. Její příběh je fascinujícím dramatem o proměně chudé dívky z dělnické čtvrti Södermalm v nedotknutelnou "švédskou sfingu", která si podmanila Hollywood, až jej pak na vrcholu slávy opustila.
Garbo nebyla jen herečkou; byla průkopnicí, která s naprostou přirozeností zvládla přechod od expresivního herectví němého filmu k intimnímu projevu zvukové éry. Její tvář, kterou filozof Roland Barthes popsal jako "ideu", se stala plátnem, na něž si diváci mohli promítat své nejtajnější touhy a sny. Americký filmový institut ji zařadil na páté místo v žebříčku největších ženských hvězd klasického Hollywoodu, ale její význam dalece přesahuje jakékoli seznamy.
Garbo ztělesňovala paradox. Byla globální celebritou, která si úzkostlivě střežila soukromí. Stala se ikonou androgynní elegance a ztělesněním moderní ženskosti, přestože její nejslavnější hrdinky často stály na okraji společnosti - jako prostitutky, špionky či tragické milenky. Její slavná věta "Chci být sama", často mylně interpretovaná jako projev arogance, byla ve skutečnosti voláním po klidu a autenticitě v umělém světě filmového průmyslu.
Greta Garbo byla také prozíravou investorkou a měla vášeň pro sbírání umění. Stala se více méně kulturním fenoménem, který ovlivnil módu, umění i vnímání ženské identity ve 20. století. Její životní cesta není jen biografií filmové hvězdy, je to příběh o síle vůle, o umění sebezáchovy a o vytvoření mýtu tak silného, že přetrval desetiletí a dodnes, více než třicet pět let po její smrti v roce 1990, neztrácí na své přitažlivosti. Její filmografie, čítající 28 celovečerních snímků, zůstává dokladem mimořádného talentu a magnetické přítomnosti, která proměnila filmové plátno v prostor tiché zpovědi.
Snímky zachycují Gretu Gustafsson v době, kdy vyrůstala v dělnické čtvrti Södermalm. Fotografie z dospívání vznikly v období, kdy po smrti otce opustila školu, pracovala a snila o herecké dráze, která ji brzy proslavila po celém světě jako Gretu Garbo.
Její příběh nezačíná v záři hollywoodských reflektorů, ale v chudobě a šedi stockholmské dělnické čtvrti Södermalm. Narodila se jako Greta Lovisa Gustafsson do rodiny, která se denně potýkala s existenčními starostmi. Otec Karl Alfred střídal dělnická zaměstnání a matka Anna Lovisa vedla domácnost a pečovala o tři děti. Skromné poměry a sociální nejistota ostře kontrastovaly s dívčinými vnitřními sny.
Už jako malá projevovala plachost, sklon k samotě a fantazii. Učarovalo jí divadlo a s kamarády si inscenovala vlastní "představení". Školu neměla v oblibě, ale brzy věděla, že chce být herečkou. Když jí bylo čtrnáct, zemřel otec a Greta předčasně dospěla: odešla ze školy a začala přispívat do rodinného rozpočtu.
Nejprve nastoupila do holičství, kde jako "soap‑lather girl" nanášela pánům pěnu a připravovala je na holení. Krátce poté získala místo v oddělení klobouků prestižního obchodního domu PUB. Tam si jí všimli nejprve jako katalogové modelky a záhy se ocitla před filmovou kamerou. Objevila se v reklamních snímcích, z nichž nejznámější je krátký film Mr. and Mrs. Stockholm Go Shopping z roku 1920.
Vnitřní rozpor mezi plachostí a ctižádostí ji hnal dál. Začala se soukromě připravovat na přijímací zkoušky na Královskou dramatickou školu u zkušených pedagogů a v roce 1922 byla přijata. Byl to první, ale rozhodující krok na dlouhé cestě, která ji vyvedla z šedých ulic Södermalmu až na světová filmová plátna.

Na snímku režisér Mauritz Stiller (stojící uprostřed v klobouku) dohlíží na Gretu Garbo (vpravo u stolu) na natáčení filmu Gösta Berling's Saga (1924). Role hraběnky Dohny byla pro Garbo přelomová a pod Stillerovým mentorským vedením jí zajistila mezinárodní pozornost a nastartovala její kariéru.
Přijetí na Královskou dramatickou školu v roce 1922 bylo pro Gretu Gustafsson triumfem a potvrzením, že její sen nebyl pouhou fantazií. Během studia na této prestižní instituci si jejího výjimečného talentu a neobvyklé fotogeničnosti všiml jeden z nejvýznamnějších švédských režisérů té doby, Mauritz Stiller. Stiller byl vizionář, ale také excentrický a dominantní tvůrce, který hledal dokonalou tvář pro svůj připravovaný velkofilm Gösta Berling's Saga. V mladé, poněkud neotesané studentce rozpoznal surový diamant - tvář, která dokázala vyjádřit hluboké emoce bez jediného slova. Setkání se Stillerem bylo pro Gretu osudové. Stiller se stal nejen jejím mentorem, ale i "stvořitelem". Rozhodl, že jméno Greta Gustafsson je pro budoucí hvězdu příliš obyčejné a nevýrazné. Po různých úvahách jí vybral umělecké jméno, které znělo exoticky a elegantně: Greta Garbo.
Stillerova "pedagogika" byla nesmírně náročná. Nešlo mu jen o herecký projev, ale o kompletní přeměnu mladé dívky v mezinárodní hvězdu. Učil ji, jak se oblékat, jak se chovat ve společnosti, jak komunikovat s novináři a jak si pěstovat auru tajemství. Pro introvertní a plachou Gretu to byl bolestivý proces. Musela potlačit svou přirozenost a podřídit se Stillerově vizi. On v ní viděl nástroj pro své umělecké ambice a ona v něm spatřovala cestu ke slávě, po které toužila. Jejich vztah byl směsí závislosti, obdivu a konfliktu. Role hraběnky Dohny ve filmu Gösta Berling's Saga (1924) jí otevřela cestu ke slávě. Film si získal i mezinárodní pozornost a Garbo přes noc získala status vycházející hvězdy. Její výkon byl chválen pro svou přirozenost a emocionální hloubku, která ostře kontrastovala s tehdejším teatrálním stylem herectví.
Po tomto úspěchu následovala další klíčová role ve filmu německého režiséra G. W. Pabsta Die freudlose Gasse (Ulička, kde není radosti, 1925). Tento snímek, zasazený do prostředí poválečné Vídně zmítané inflací, potvrdil její mezinárodní potenciál. Garbo zde ztvárnila postavu dcery z dobré rodiny, která je okolnostmi donucena k prostituci. Její výkon byl opět oceňován pro svou subtilnost a tragickou sílu. Právě během práce na tomto filmu v Berlíně si jí všiml Louis B. Mayer, šéf mocného hollywoodského studia Metro-Goldwyn-Mayer (MGM). Mayer původně přijel do Evropy hledat nové talenty a jeho hlavním cílem byl režisér Mauritz Stiller. Stiller však odmítl podepsat smlouvu bez své chráněnky. Mayer, který v Garbo neviděl velký potenciál a údajně ji považoval za příliš plnoštíhlou, neochotně souhlasil a nabídl smlouvu oběma.
Příchod do Ameriky v roce 1925 byl pro Garbo kulturním šokem. Byla vržena do neosobního a komerčně orientovaného prostředí hollywoodského studiového systému, který byl na hony vzdálený uměleckému klimatu evropského filmu. Stiller, který ji měl v Americe chránit, se nedokázal přizpůsobit pravidlům MGM a jeho kariéra rychle ztroskotala. Byl propuštěn a vrátil se do Švédska, kde brzy zemřel.
Garbo tak v Hollywoodu zůstala sama, bez svého mentora a ochránce, konfrontována s mašinérií, která jí nerozuměla. Studio zpočátku nevědělo, co si s touto neobvyklou evropskou herečkou počít, a obsazovalo ji do rolí exotických "vampů". Diváci však reagovali okamžitě. Její tajemná krása a přirozený herecký projev je fascinovaly. Zrodila se hvězda, ale proces jejího formování teprve začínal a Garbo musela brzy začít bojovat o kontrolu nad svým vlastním obrazem.

Greta Garbo si ve filmu Gösta Berling's Saga (1924) zahrála hraběnku Elisabeth Dohnu. Snímek vznikl ve Švédsku v režií Mauritze Stillera a pro mladou Gretu se stal startem ke hvězdám. Přinesl jí mezinárodní pozornost a byl klíčovým krokem k její následné hollywoodské kariéře ve studiu MGM.

Příjezd Grety Garbo do Hollywoodu v roce 1925 znamenal začátek jedné z nejzářivějších kariér filmové historie, byť počátky provázela nejistota a hledání. První americký snímek Torrent (1926) ji obsadil do role španělské pěvkyně a představil ji v exotizujícím obrazu, který herečka od začátku vnitřně odmítala. Přesto šlo o komerčně úspěšný titul, jenž Garbo rychle zviditelnil.
Následovala The Temptress (1926), která upevnila její hvězdný status, ale zároveň ji na čas uzamkla do stereotypu "vamp" hrdinek. Zásadní obrat přinesl film Flesh and the Devil (1926) a setkání s Johnem Gilbertem. Chemie obou na plátně i mimo něj vyvolala senzaci a studio ji naplno využilo pro propagaci. Garbo se vymanila z jednorozměrného typu a začala formovat komplexní hvězdnou personu tragické romantické ikony.
S rostoucí slávou si Garbo uvědomila vlastní hodnotu i moc. Odmítala okázalou publicitu, pečlivě střežila soukromí a práci si chránila uzavřenými placy a precizním světlem, které nejlépe modelovalo její tvář. Její zdrženlivost se ukázala jako účinná strategie: mýtus "švédské sfingy" fascinoval publikum stejně jako její výkony. Postupně si vyjednala privilegia, která byla v éře studií výjimečná - vliv na výběr látek, partnerů a režisérů i pracovní rytmus - a stala se jednou z nejmocnějších žen Hollywoodu. V prostředí, kde byly hvězdy často loutkami studiových plánů, si Garbo vynutila uměleckou i osobní autonomii.

Na snímku: Plakát k filmu Anna Christie (1930), který pod reklamním sloganem "Garbo mluví!" uvedl herečku do zvukové éry. Její hluboký hlas s evropským přízvukem publikum uchvátil a role jí zajistila první oscarovou nominaci, čímž potvrdila svůj hvězdný status.
Konec dvacátých let přinesl do Hollywoodu revoluci - nástup zvukového filmu. Mnohé hvězdy němého plátna nedokázaly překročit práh nové éry, a proto panovaly obavy, jak si s výzvou poradí Greta Garbo, nejcennější tvář MGM. Studio její přechod do zvuku zdržovalo, marketing však udeřil naplno v roce 1930 u adaptace O’Neillovy hry Anna Christie. "Garbo mluví!" zaznělo ze všech plakátů. A její hluboký, zastřený alt s evropským akcentem publikum okouzlil. Anna Christie patřila k hitům roku a Garbo získala nominaci na Oscara.
Třicátá léta se proměnila v její zlatý věk. Ve špionážním snímku Mata Hari (1931) i ve filmu Grand Hotel (1932) dominovala charismatem i citem pro detail. Právě zde pronesla větu "Chci být sama", s níž ji publikum navždy spojilo a která se stala jedním z nejcitovanějších filmových výroků.
Ve filmu Královna Kristýna (1933) se vrátila na plátno v podobě švédské panovnice, v roli, k níž ji poutaly osobní vazby (do filmu si totiž prosadila bývalého partnera Johna Gilberta). Snímek pracuje s její androgynní aurou a ukazuje i intimní polibek královny s hraběnkou Ebbou Sparre.
Zazářila i ve filmu Anna Karenina (1935) a především ve snímku Dáma s kaméliemi (1936). Jako Marguerite Gautier rozehrála celý rejstřík od vzplanutí po tiché smíření a za roli získala cenu New York Film Critics Circle i další oscarovou nominaci. V této etapě proměnila svůj hlas v jemný nástroj, který nepřehlušoval obraz, ale zesiloval nitro postav - a stvrdila pověst jedné z největších hereček klasického Hollywoodu.

Greta Garbo se jako Anna Christie vrací ke svému otci (George F. Marion) ve filmu Anna Christie (1930). Snímek, uvedený pod heslem "Garbo mluví!" byl jejím prvním zvukovým filmem a potvrdil, že její hvězdný status nebude ohrožen zvukovým filmem. Za roli získala nominaci na Oscara.

Snímek z roku 1932 zachycuje Gretu Garbo v roli ženy s nejistou identitou ve filmové adaptaci Jakou mě chceš. Tato proměna, včetně pro ni netypických blond vlasů, ilustruje její tendenci ztvárňovat nejednoznačné postavy, které zpochybňovaly dobové ideály ženství.
Greta Garbo nebyla jen filmovou hvězdou, ale kulturním fenoménem, který posouval hranice toho, jak mohla být žena na plátně zobrazena. Její nejznámější hrdinky často porušovaly dobové normy - od kurtizán a cizoložnic přes špionky až po androgynní královnu Kristýnu - a Garbo jim propůjčila důstojnost, hloubku i lidskost. Právě díky způsobu, jakým role formovala, nabízela publiku komplexnější pohled na ženskou zkušenost.
Tato "transgrese" patří především do období před přísným vymáháním Haysova kodexu; právě tehdy měly její filmy největší prostor pro jemné narážky, morální ambivalenci i nejednoznačnost. V Královně Kristýně se navíc hra s převleky a genderem stala prostředkem svobody - a zároveň důvodem dobových cenzurních námitek. Garbo tak dokázala z témat, která byla na hraně, vytvořit poezii náznaku.
Androgynní vzhled a styl Garbo - trenčkot, volné kalhoty, klobouk, střídmé líčení - se staly součástí moderní elegance. Její civilní image, založená na jednoduchosti a "maskulinním" střihu, působila současně přísně i uhrančivě a ovlivnila estetiku 30. let stejně jako vnímání ženské nezávislosti.
V roce 1939 Garbo překvapila svět komediální rolí v Ninočce Ernsta Lubitsche. Satira střetu rigidního stalinského Východu s pařížskou bezstarostností, podpořená kampaní "Garbo se směje!", odhalila její přesné komediální načasování a ironii. Film byl kriticky i divácky úspěšný a přinesl Garbo další oscarovou nominaci.

Na snímku: Portrét Grety Garbo z roku 1931 z filmu Inspirace zachycuje herečku v době, kdy studio MGM cíleně budovalo její image "švédské sfingy" - nedostupné a tajemné ikony, jejíž neochota k publicitě paradoxně zvyšovala její fascinující přitažlivost pro diváky po celém světě.
"Chci být sama." Tato věta, již v Grandhotelu pronáší balerína Grusinská, se stala symbolem Grety Garbo, byť si ji veřejnost často vykládala jako projev arogance a misantropie. Sama Garbo to později upřesnila: "Řekla jsem: 'Chci být nechána na pokoji.' To je rozdíl." Nešlo jí o odmítání lidí, ale o potřebu chránit vnitřní svět před dotěrnou zvědavostí. V éře, kdy se hvězdy měnily v marketingové produkty, si Garbo vybudovala ochranné pásmo soukromí - odmítala rozhovory, autogramy i premiéry - a právě ticho se stalo nejúčinnější součástí jejího mýtu.
Zpočátku to studiové šéfy frustrovalo, brzy však pochopili, že nedostupnost její přitažlivost násobí. Tak vznikla přezdívka "švédská sfinga" - záhadná bytost, která jako by existovala jen na plátně. Mimo něj mizela, i když ve skutečnosti žila aktivně - diskrétně a v kruhu nejbližších. Na cestách používala krycí jméno "slečna Harriet Brown" a po odchodu z filmu ji Newyorčané občas potkávali na dlouhých procházkách Manhattanem, ve velkém klobouku a tmavých brýlích, které jí zajišťovaly anonymitu.
Její soukromé vztahy zůstávají stejně mnohoznačné jako role, které hrála. Nikdy se nevdala, nejvýraznější byl asi vztah s Johnem Gilbertem, jenž však k manželství nedošel. Dochovaná korespondence naznačuje hluboké citové vazby k ženám - zejména ke švédské herečce Mimi Pollak a spisovatelce Mercedes de Acosta. Dopisy Pollak svědčí o celoživotním poutu, jehož povaha zůstává předmětem interpretací. Vztah s de Acostou byl bouřlivý, po vydání jejích pamětí, které poodhalily intimní zákulisí, s ní Garbo přerušila kontakt.
K jejím blízkým patřil také fotograf a designér Cecil Beaton - autor jedněch z nejpůsobivějších portrétů Garbo. I toto přátelství však narušilo zveřejnění soukromých detailů, které Greta považovala za zradu. Takové zkušenosti její nedůvěru k vnějšímu světu prohlubovaly a utvrzovaly ji v odhodlání střežit si hranice.

Na snímku: Greta Garbo ve filmu Královna Kristýna (1933). Role panovnice, která se vzdá trůnu pro osobní svobodu, symbolicky předjímá skutečnou touhu Garbo po nezávislosti, jíž dosáhla nikoli jen slávou, ale především svou mimořádnou finanční prozíravostí a úspěšnými investicemi.
Za éterickou a uměleckou fasádou Grety Garbo stála mimořádně pragmatická žena, která si již od 30. let vyjednala u MGM výjimečné podmínky a vysoké honoráře, což jí dalo svobodu odmítat projekty, jež neodpovídaly jejím standardům, a později i odejít z filmového průmyslu bez finanční závislosti na dalších rolích. Prožitek chudoby v dětství v ní zakořenil potřebu jistoty, po skončení kariéry proto žila z dobře spravovaných investic, zejména akcií a dluhopisů, a z nabytého majetku.
V roce 1951 získala americké občanství a v roce 1953 si pořídila sedmipokojový byt v domě na 450 East 52nd Street s výhledem na East River, kde strávila zbytek života; interiér byl citlivě laděn do světlých a růžových odstínů, které měla ráda. Právě zde rozvíjela svou vášeň pro umění - obklopila se díly Renoira, Bonnarda, Rouaulta, Kandinského a Jawlenského. Její sbírka odrážela jak vytříbený vkus, tak konzistentní barevnost v teplých tónech.
Po její smrti byla tato osobitá kolekce dražena u Sotheby’s v listopadu 1990 a vynesla přes 19 milionů dolarů, což potvrdilo její sběratelské oko i hodnotu souboru, který spojoval modernisty s impresionisty do harmonického celku.

Rok 1941 se do dějin zapsal jako rok, kdy Greta Garbo natočila svůj poslední film. Žena dvou tváří (Two‑Faced Woman) byl pokusem navázat na úspěch Ninočky a představit Garbo v lehčím, modernějším tónu. V komedii hrála lyžařskou instruktorku, která se rozhodne využít identitu své sestry dvojčete, aby získala zpět svého manžela. Snímek ovšem narazil na ostrou kritiku i cenzurní odpor a studio jej po negativní reakci veřejnosti zásadně přestříhalo.
Aféra kolem odsouzení filmu církevní cenzurou, která ho považovala za morálně závadný, zasáhla distribuci a pověst titulu. Přestože byla Žena dvou tváří po úpravách znovu uvedena, přijetí zůstalo rozpačité a komerční výsledek byl spíše skromný. V kombinaci s nejistotou válečných let a kolapsem evropských trhů se Garbo rozhodla hereckou práci přerušit - ve věku pouhých šestatřiceti let.
Hollywood se ji však snažil získat zpět. Po válce se reálně připravoval návrat ve filmu La Duchesse de Langeais pod vedením Maxe Ophülse, pro který Garbo absolvovala kamerové zkoušky. Projekt ale zkrachoval na financování. Během let přicházely i další nabídky, jež však buď odmítla, nebo se rozplynuly dříve, než se dostaly do výroby.
Důvody trvalého odchodu byly složitou směsí její povahy a profesionální laťky, kterou si nastavila. Klíčovou roli hrála i finanční nezávislost. Později vypověděla, že byla unavená hollywoodským provozem a chtěla žít jiný život - a právě to naplnila.

Po odchodu z Hollywoodu v roce 1941 si úzkostlivě střežila soukromí, často nosila klobouky a kabáty, aby se vyhnula pozornosti. Tato fotografie je příkladem paparazzi snímku snažícího se zachytit legendární herečku.
Více než třicet pět let po své smrti a přes osmdesát let po svém posledním filmu zůstává Greta Garbo jednou z nejvýraznějších ikon světové kinematografie.
Její tvář se stala ideálním projekčním plátnem. Ačkoliv scénáře nebyly vždy prvotřídní, její charisma a úsporné, vnitřně prožívané herectví dokázaly pozvednout i průměrný materiál. Její androgynní styl, jednoduchá a kvalitní móda, kterou oblékala - to všechno pomohlo definovat moderní eleganci, která nesází na okázalost. Její místo v kulturní paměti symbolicky stvrdila i švédská stokorunová bankovka s jejím portrétem.
Kdo chce začít objevovat šíři jejího talentu, může sáhnout po čtyřech klíčových filmech. Tělo a ďábel (1926) je vrchol němé éry a elektrizující chemie s Johnem Gilbertem. Královna Kristýna (1933) ukazuje komplexní, androgynní postavu a sílu, s níž dokázala prosadit svou v rámci studiového systému. Dáma s kaméliemi (1936) představuje vrchol její tragické polohy. A Ninočka (1939) odhaluje překvapivý komediální talent. Dohromady skládají portrét umělkyně, která si sama vystavěla svou legendu - a když dosáhla vrcholu, stáhla se, aby si uchovala tajemství. Právě v té nedořečenosti tkví její věčné kouzlo.
Na snímku: Hrob filmové legendy Grety Garbo na stockholmském hřbitově Skogskyrkogården, kde byla pohřbena 16. června 1999. Ačkoliv zemřela již v roce 1990, její zpopelněné ostatky byly uloženy s devítiletým zpožděním kvůli obavám rodiny o bezpečnost hrobu a hledání vhodného místa.






Kouč Francie Didier Deschamps po vyřazení v semifinále MS ve fotbale uznal, že Španělé byli lepší. Zároveň však naznačil, že nebyl spokojený s výkonem salvadorského sudího Ivána Bartona.






U Lidic na Kladensku ve středu ráno havarovaly dva autobusy pražské integrované dopravy. Záchranáři ošetřili 17 lidí, jednu ženu se středně těžkým zraněním hlavy přepravil vrtulník do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Silnice I/61 u Lidic je po ranní nehodě dvou autobusů opět plně průjezdná. Oba autobusy se podařilo odtáhnout. Silnice I/61 byla téměř pět hodin zavřená






Silné bouřky ve středu odpoledne a večer hrozí na jihu Čech, na většině území Moravy, ve Slezsku a v Polabí bude lidi ve čtvrtek a v pátek silně zatěžovat teplo, vyplývá z výstrahy, kterou zveřejnil Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ).