Glosa z Varů: Festival se pořád snaží imitovat západní okázalost. Naštěstí tu zůstaly i skvělé filmy

51. ročník Mezinárodního filmového festivalu je již minulostí.
Jiří Bartoška s manželkou Andreou Bartoškovou
Jiřina Bohdalová
Režisér a scenárista Charlie Kaufman
Herec Michael Shannon
Foto: ČTK
Martin Svoboda Martin Svoboda
10. 7. 2016 10:54
Karlovarský festival byl zakončen doslovným zopakováním úvodního představení bratří Cabanů, připomenutím každého ze sponzorů (pro jistotu dvakrát) a přítomných politiků, rozdáním tolika cen, až se zdálo, že oceněn byl skoro každý, a promítnutím dalšího nepříliš povedeného snímku Woodyho Allena (Café Society). Jiří Bartoška ocenil i svou kamarádku, herečku Jiřinu Bohdalovou.

Byla to adekvátní tečka za „ceremoniální“ vrstvou, s níž měl festival vždy potíž. Mile však překvapil hlavní vítěz. Návštěvníky sice většinou zajímají jiné filmy než ty soutěžní a z těch soutěžních bývá málokdy nejzajímavější oceněný, letos se však podařilo hned nadvakrát (krom hlavní ještě soškou za herectví) ocenit maďarský snímek Rodinné štěstí, který patří mezi ty nejchválenější v hlavní soutěži.

Výsledky 51. ročníku filmového festivalu v Karlových Varech:
Autor fotografie: Lukáš Bíba

Výsledky 51. ročníku filmového festivalu v Karlových Varech:

  • Hlavní cena putuje do Maďarska za snímek Rodinné štěstí. 
  • Cenu za režii získal slovinský režisér Damjan Kozole za komorní rodinné drama Noční život.
  • Nejlepší mužský herecký výkon předvedl Szabolcs Hajdu (Rodinné štěstí). 
  • Za ženský herecký výkon byla oceněna slovenská herečka Zuzana Mauréry v titulní roli snímku Jana Hřebejka Učitelka. 
  • soutěži dokumentů zvítězil americký snímek LoveTrue, který natočila izraelská režisérka Alma Harelová. 

Překvapivější byla cena pro Zuzanu Mauréry z Hřebejkovy Učitelky a zvláštní uznání ruské Zoologie. O obou se mluvilo spíš jako o méně zdařilých dílech. Není však výjimečné, že se festivalová porota rozchází jak s hlasy většiny kritiků, tak i diváků.

V Cannes se letos něco podobného stalo s německým snímkem Toni Erdmann, který podle snad všech, tedy krom tamních porotců, patří mezi nejlepší počiny loňska. Snímek byl po zvláštních distribučních jednáních promítán ve Varech mimo soutěž, i u nás pak panuje velmi vzácný konsenzus, že jde o vynikající film. Později letos by se měl naštěstí dostat i do české distribuce.

Ukazuje se, že to nejlepší na festivalech stojí mnohdy stranou od oficialit a je třeba po tom trochu pátrat. U Karlových Varů to platí tím spíš, jejich „dvojí život“ festivalu leckdy skvělých filmů a méně skvělých pozlátek není novinkou.

Stačí si uvědomit, že největší standing ovation si odnesl Jean Reno, i když filmový divák dobře ví, že zrovna Willem Dafoe je nejenže významnější a lepší herec, ale jeho kariéra není na ústupu a kdyby si měl jakýkoliv režisér vybrat, jestli obsadí jeho, nebo Rena, nepřemýšlel by ani vteřinu. Dafoe střídá role v umělecky ambiciózních filmech jako Pasolini i v komerčních megahitech jako Justice League a má otevřené všechny dveře. Reno se mu nemůže rovnat. A to se stále pohybujeme v mantinelech mainstreamové kvality. V ospalém Česku však počet televizních repríz vítězí nad vším.

Přežívá u nás estetika a uvažování devadesátých let fixovaných na velká jména z bulváru a snahu imitovat západní okázalost. Organizátoři této náladě vyhovují a festival podle toho na povrchu vypadá. Naštěstí nejde o něco, co by mělo trápit diváky, ti běhali ze sálu do sálu a užívali si filmy. Jako každý rok.

 

Právě se děje

Další zprávy