Glosa - Remaky, „předělávky“ starých filmů, bývají často vnímány jako prvek, jímž Hollywood v posledních dvou dekádách pohřbil zbytky kreativity a originality. Přitom nás provázejí skoro od počátku kinematografie a rozhodně nezanechávají jen záporný dojem.
Alfred Hitchcock remakeoval vlastního Muže, který věděl příliš mnoho, Cecil DeMille Desatero přikázání, jedenáctioscarový Ben Hur je remake stejně jako nejeden film Akiry Kurosawy. A tak by šlo pokračovat ještě dlouho.
Když se tedy nyní blíží Jurský svět a před pár dny vtrhly do kin Poltergeist a Šílený Max, neměli bychom se hned ošívat. Remaky jsou s námi už velmi dlouho a plyne to z podstaty filmu jako média závislého na pokroku. Přece není nemístná představa, že s novou technologií může mít filmař pocit, že dokáže starý příběh odvyprávět lépe.
Popřípadě když chce „svému“ publiku převyprávět příběh z jiné kultury. Při pohledu na výše zmíněné klasiky se rozpadá představa, že remake je cosi nepatřičného a vždy představuje posun k horšímu.
Zbytečné předsudky
Poslední roky bohužel remaky utrpěly na pověsti především v hororu. Pro něj byly nové variace typické vždy, až v devadesátých a nultých letech bychom však mohli nabýt dojmu, že producenti ztrácí rozum a nabízí jednu rutinní předělávku za druhou. Nechvalně proslulá je například vlna hororů z produkční dílny Michaela Baye, který nám chtěl vrátit Texaský masakr, Pátek třináctého, Noční můru v Elm Street a další.
Bohužel selhal a navíc se mu podařilo ještě prohloubit nedůvěru pochroumanou už nástupem CGI efektů, jež v moderních hororech, zvlášť ve svém nedokonalém stavu, vzbuzovaly spíš posměch než děs. Příkladem budiž kultovně špatná nová verze kultovního Strašení z počátku devadesátých let s Liamem Neesonem a Catherine Zetou-Jones.
V poslední době na každý pád zažíváme vzedmutí nabízející snad formát vykoupení. Pro mainstream neznámý Gareth Edwards vloni oživil Godzillu, která byla po předchozím nepovedeném pokusu Rolanda Emmericha v Americe zapovězená. Ukázalo se, že sázka na mladé neozkoušené filmaře může vyjít a může vnést do Hollywoodu novou energii.
Ve stejný úspěch jistě doufá Steven Spielberg, když požehnal vzniku Jurského světa pod vedením Colina Trevorrowa, jehož jediný snímek, indie komedie Vlastní zbraň podmínkou, nedává tušit schopnosti vhodné pro ukočírování velkoprodukce. Přesto dostal na povel 150 milionů dolarů a výsledek jeho vize můžeme vyhlížet 11. června.
Studio se tu možná chce vyhnout typickému předsudku, že remaky jsou šité fušery, rychlou jehlou, výlučně kvůli snadnému výdělku. Nikdo sice nemůže popřít, že sázka na zavedené značky hraje roli, současný mainstreamový filmový průmysl stojí na sériích, bez nich by nepřežil, konkrétně na Jurském světu ale vidíme, že se produkci může dostat „poctivé“ péče.
Když byl totiž Edwards na post režiséra obsazen, vyžádal si téměř roční posun premiéry, aby měl na práci víc času a mohl film dovést do takového stavu, aby s ním byl spokojený. Samozřejmě nejde o záruku, že se Jurský svět, budící na základě doposud dostupných ukázek spíš rozporuplné reakce, povede, zdá se však, že tvůrci dostali dost prostředků a prostoru, aby měli příležitost k odvedení slušné práce.
George Miller aktuálního a všude do nebes vychvalovaného Šíleného Maxe připravoval dokonce 15 let, největší problém představovaly finance, jen těžko mu pak někdo může vytýkat neosobnost a komerčnost – zvlášť když se vrací k sérii, již před třiceti lety sám započal. Jeho Max se stal ukázkou toho, že filmař může konečně svou myšlenku, která se v předchozích dílech pouze rozvíjela nebo byla zastřena omezenými produkčními možnostmi, rozvést naplno a ukázat konečně vše, co dřív nešlo. Užitečnost remaku pak lze těžko zpochybnit.
Remake bez amnézie
Jak Max, tak i Jurský svět jsou navíc ukázky neúplných remaků, nevyhýbají se jisté kontinuitě a nesnaží se přepsat původní díly, mohou být dokonce vnímány jako volná pokračování. Pak daný snímek označujeme jako reboot nebo restart – nový začátek bez škrtů. Přihlašující se k odkazu, ale zároveň začínající nanovo. Poslední roky se k němu filmaři uchylují stále častěji, zvlášť když si vyhlédnou série s bohatou historií stojící za udržení, jako třeba v případě Planety opic.
Snad nejčistší ukázkou restartu je Superman se vrací Bryana Singera z roku 2006, jenž měl po letech nepřítomnosti vrátit na plátna nejslavnějšího superhrdinu a nechtěl se vzdát kultovních snímků s Christopherem Reevem, ale zároveň nemohl navázat na nepopulární a nepovedené poslední díly. Paradoxně samotný restart byl neúspěšný, takže Zack Snyder a jeho Muž z oceli musel předloni začínat nanovo. Spider-Mana pak brzy čeká už třetí varianta v jediné dekádě.
Rozhodně je tedy pravda, že remaky, rebooty, sequely (pokračováními) a prequely (příběhy odehrávajícími se dějově před předchozím dílem) se Hollywood jen hemží, a nejspíš by neuškodilo, kdyby jich bylo méně. Pokud se ale na mainstream podíváme realisticky, uvidíme, že na principu využívání existujících značek stojí a remake jako prostředek začít znovu a (třeba) lépe, jinak, nebo konečně naplno patří mezi způsoby, jak dosáhnout skvělých podívaných.
