Glosa - Když v roce 2004 Bryan Singer natočil dvě epizody Dr. House, nikdo nemohl tušit, že o deset let později budou filmoví režiséři migrující do televize na denním pořádku. I když tento fenomén funguje už několik let, jeho hlavním zlomem se jeví až rok 2014 a úspěch seriálu Temný případ, který obecně podnítil odbornou i laickou obec k diskusi nad novým druhem televizní zábavy.
Do této kategorie většinou spadají seriály kabelových televizí jako HBO, Cinemax, Showtime nebo AMC, tedy předplatitelských kanálů, které se nemusejí nijak výrazně starat o sledovanost či přizpůsobování se cílové skupině diváků, čímž nabízejí autorům to nejširší pole realizace a "absolutní" kreativní svobodu.
Opět nic nového, ale pokud se podrobněji podíváme na úspěšný Temný případ, který byl v době svého uvádění (leden až únor) probírán snad na všech myslitelných mediálních kanálech, vyjeví se nám komplexní představa koncepčně a tematicky odvážného počinu, který není koncipován na bázi zápletek jednotlivých epizod, nýbrž jako jedno dlouhé osmihodinové vyprávění.
Jeden tvůrce, jedna vize
Tento plynulý tok děje, nekončící přísun dějových zvratů spolu se zobrazením tabuizovaných témat už sice známe od dob "revoluční" Rodiny Sopránových z roku 1999 (která pak našla pokračovatele v tuctu dalších seriálů jako The Wire, Perníkový táta aj.), aktuální novinkou a zároveň zajištěním prestiže projektu se stává přísun filmových hvězd na obrazovky a také jeden až dva tvůrci, kteří se kompletně podílejí na celé sérii od začátku do konce, čímž zajišťují formální a stylistickou návaznost.
Což se naplno projevilo právě v Temném případu, jehož se ujal scenárista Nic Pizzolatto a filmový režisér Cary Fukunaga (Sin Nombre, Jana Eyrová), z jejichž spolupráce vzešla celá první sezona seriálu, která nejen svými "production values" (nákladná výprava, filmový look, áčkové obsazení), ale i vyprávěním a psychicky propracovanými postavami připomněla jeden dlouhý film rozkouskovaný na osm týdenních zastávek.
Změnu v kreativní kontrole televizního seriálu přinesl také později uvedený Knick - Doktoři bez hranic, desetidílný počin, jenž celý natočil a sestříhal režisér Steven Soderbergh, který nedávno dokonce prohlásil, že s tvorbou filmů nadobro skončil. Právě jeho přístup se zásadně vymyká normě, kdy se obvykle známý hollywoodský tvůrce podílel pouze na pilotní epizodě seriálu a dále u něj působil například jako výkonný producent (viz letošní The Strain Guillerma del Tora).
Pokud něco výše zmíněné seriály dokázaly, tak předznamenání budoucího trendu, v němž migrace autorských počinů na malé obrazovky nebude ojedinělým, ale stále častějším jevem. Nenapovídá tomu jen větší volnost režisérů, ale také současné praktiky hollywoodské studiové výroby (zejména blockbusterů), která stále více směřuje do bodu, v němž převažuje obchodní povaha filmu nad tou autorskou.
Pokračování až příště
Pokud se začínají v quality TV seriálech objevovat filmoví režiséři jako hlavní iniciátoři projektů, při výrobě studiových velkofilmů je tomu právě naopak. Vezmeme-li v potaz blockbusterovou kinematografii (menším snímkům samozřejmě nějakou uměleckou kvalitu odepřít nemůžeme), jejímž cílem je "nasytit" co nejpočetnější diváckou skupinu, tam jako hlavní kreativec figuruje studio, případně hlavní producent.
Koncipování filmů jakožto menších dílků mnohem větší skládačky, kdy aktuální snímek, za který divák v kině zaplatí, je vlastně jen předkrmem před mnohem větším chodem, je taktika, kterou úspěšně zavedlo studio Marvel v roce 2008 snímkem Iron Man. Z ní se v průběhu let stala aktuálně nejúspěšnější filmová značka chrlící dva blockbustery ročně, které však ve výsledku nefungují samy o sobě, ale jako část několikadílného seriálu.
Když producent Kevin Feige odhalil plán marvelovských filmů do roku 2019 (s kadencí tří titulů ročně), bylo těžké se ubránit pocitu, že se Hollywood začíná těmito serializovanými blockbustery přeplňovat. Sluší se však říct, že jde pouze o začátek - plány na dlouhé filmové série oznámila i další studia jako Warner Bros. (spin-off Harryho Pottera Fantastická zvířata a kde je najít, komiksové univerzum podle DC Comics, Král Artuš), Paramount (Transformers, Terminátor), 20th Century Fox (X-Men, Fantastická čtyřka, Avatar), Universal (Jurský svět) nebo Walt Disney (Star Wars), a takto bychom mohli pokračovat na dalších několika řádcích.
Když už se uvažuje o Robinu Hoodovi jako sdíleném filmovém univerzu s několika pokračováními, spin-offy a prequely, víte, že je něco špatně. Hollywoodská mašinérie se totiž ve velké konkurenci snadno zalekne, a studia tak častěji přecházejí k méně riskantním distribučním strategiím, v nichž se jeden film v podstatě váže k druhému a podněcuje k jeho zhlédnutí.
Při sledování filmu jako Thor: Temný svět se třeba vyjevuje fakt, že ambice režiséra/studia není vyšší než vytvořit jeden filmový díl delší série a zaplácnout tak premiérový slot na trhu - změna tedy přichází v tom okamžiku, když si uvědomíme, že z hlediska hollywoodských blockbusterů už nechodíme ani tak na filmy, jako na epizody filmových seriálů, včetně cliffhangerů a potitulkových scén, suplujících televizní "příště uvidíte".
Lze současný hollywoodský trend takto zjednodušeně označit? Při sledování druhého a třetího dílu Hobita, kde je rozdělen konec druhého dílu mezi dva filmy, vyvstává na povrch otázka, zda je možné takové nákladné produkce ještě vnímat jako filmová díla sama o sobě, nebo zda se hollywoodská velkovýroba už dávno přesunula do dalšího bodu, který, když se nad tím zamyslíme, vlastně nemá daleko od povahy epizodních televizních seriálů.
Nový úsvit televizní tvorby?
David Fincher měl po Zmizelé pod záštitou studia Walt Disney točit dobrodružný velkofilm 20 000 mil pod mořem - nakonec se ho nicméně neujal, protože studio nechtělo režisérovi snímků jako Klub rváčů nebo The Social Network nechat 200 milionový rozpočet na realizaci specifické vize (co se týče vyznění příběhu, ale také výběru herců). Výsledek? Tvůrce se nechal slyšet, že ho u žádného studia nikdo dlouho neuvidí. Ale za to v televizi ano.
Fincher, který má za sebou již dvě epizody seriálu House of Cards streamovací služby Netflix, začal plánovat rovnou tři projekty pro HBO - kromě noirového krimi z Los Angeles padesátých let Shakedown a portrétu videoklipové scény Living on Noise (u nich ale není jasné, jakou částí se na nich bude podílet) je jeho jméno spojováno hlavně s remakem televizního seriálu Utopia z blízké budoucnosti, na němž spolupracuje se spisovatelkou a scenáristkou Zmizelé Gillian Flynn. Všech deset epizod seriálu navíc natočí sám.
Podobných případů přechodů od korporátní kultury velkých studií k více specializovanému a volnějšímu zázemí lze zaznamenat i u dalších tvůrců jako například Martin Scorsese (historický seriál Cortés, spin-off Prokletého ostrova Ashecliffe), Sam Raimi (seriál podle jeho Evil Dead), Lana a Andy Wachowští (sci-fi Sense8), Judd Apatow (romantická komedie Love), Cameron Crowe (komedie Roadies), Darren Aronofsky (postapokalyptický MaddAdam) nebo David Lynch (pokračování Twin Peaks).
Seznam samozřejmě pokračuje dále a nezahrnuje počiny, které jsou dalšími sériemi nebo zbrusu novými projekty, v nichž není například výrazná režijní osobnost, ale ta scenáristická (například sci-fi Westworld Jonathana Nolana, komiksový Preacher Setha Rogena a Evana Goldberga).
Ojedinělým příkladem je v tomto případě streamovací služba Netflix (paradoxně) plánující sérii komiksových seriálů podle předlohy Marvelu, které se pokusí rozvést fungování sdíleného světa na televizním poli - až čas napoví (první z nich, Daredevil, má premiéru příští rok), zda je podobný koncept možné uplatnit znovu.
Pokud něco předchozí výčet jmen znamená, tak potvrzení toho, že velká část režisérů s autorskými ambicemi se pod sílícím tlakem hollywoodského byznysu pomalu přesouvá na televizní obrazovky, aby objevovali nové umělecké limity. Nikdo z nich tam samozřejmě nezůstane nastálo, ale je dost možné, že přispěje k prohlubujícímu se trendu sbližování filmové a televizní tvorby. Kdo by ještě před několika lety řekl, že se kdysi velcí konkurenti něco naučí jeden od druhého?
