GLOSA Největší aviatik lidských snů a kataklyzma s tangem

Boris Hokr
11. 5. 2014 16:40
Nad Třeboní se zvedl vítr a znělo tragické tango. Anifilm uvedl ve svém reprezentativním programu i animované filmy Zvedá se vítr od Hajaa Mijazakiho a Sbornia režiséra Otto Guerry.
Zvedá se vítr.
Zvedá se vítr. | Foto: Ghibli

Glosář - Mezinárodní festival animovaného filmu Anifilm má neopakovatelnou atmosféru díky zasazení do třeboňského centra plného vzpomínek na renesanční vzepětí české raně novověké šlechty i restaurací zvoucích na ryby a zvěřinu či kaváren nabízejících domácí zákusky.

Ovšem hlavně se pyšní opravdu reprezentativním programem. Animované filmy z celého světa; pro děti i dospělé, celovečerní i krátkometrážní, tradiční i experimentální, ryze autorské i vycházející z týmové tvorby, aktuální i klasické kousky...

Podívejme se blíže na dva zástupce soutěže celovečerních snímků. Jak nad japonským Kaze tachinu (Zvedá se vítr), tak brazilským Até que a Sbornia nos Separe (Sbornia) přitom nezbývá než konstatovat, jaká je škoda, že ani na jeden nenarazíme v českých kinech. Naprostou většinu v distribuci nasazených animáků za posledních pět let totiž hravě překonávají. Ano, i pixarovky.

Zvedá se vítr a je třeba žít

Tak zní motto oficiálně posledního celovečerního snímku legendárního Hajaa Mijazakiho. Hned na úvod je přitom třeba říci, že Kaze tachinu aka Zvedá se vítr není nejlepším autorovým filmem, i když letos získal i nominaci na Oscara. Ve své pozici předpokládané tečky za režisérskou kariérou je však dílem logickým a zdaleka nejosobnějším.

Podívejte se na ukázku z filmu Hajaa Mijazakiho The Wind Rises (Zvedá se vítr).
Podívejte se na ukázku z filmu Hajaa Mijazakiho The Wind Rises (Zvedá se vítr).

Předlohou snímku byla stejnojmenná povídka japonského spisovatele Horio Tacuiho (název je přitom odvozen z básně Paula Valéryho, která ve filmu opakovaně zazní). Ta se sice netočí kolem letadel, ale odehrává se v sanatoriu pro pacienty s tuberkulózou, kterou trpí láska hlavního hrdiny filmu a soužila i režisérovu matku.

Samotný příběh je ovšem upraveným životopisem Džiróa Horikošiho, konstruktéra obávaného stíhacího letounu Micubiši A6M zvaného Zero. I k tomuto letounu přitom najdeme v Mijazakiho minulosti vazby – jeho otec byl ředitelem firmy, která dodávala Micubiši díly.

Hajao MIjazaki.
Hajao MIjazaki. | Foto: Ghibli

Mijazaki sleduje Džiróa od dětství, kdy se krátkozraký, ale nadaný chlapec rozhodne stát konstruktérem letadel, a zakončí jej úspěšnými testy vysněného letounu. Mezi těmito dvěma body se Džiró dostane na univerzitu, najde zaměstnání, podnikne cestu do Německa, zamiluje se... Rozhodně však od snímku nelze čekat tradiční, postupně rozvíjený příběh, který skrze konflikty dochází nějakého vyústění.

Zvedá se vítr.
Zvedá se vítr. | Foto: Ghibli

Pokud je v Mijazakiho filmech většinou hned ze začátku jasně definován konflikt a mise hrdinů, zde se vypráví jiným způsobem. Začátek filmu servíruje obsáhlou snovou sekvenci, v níž mladý Džiró narazí na italského konstruktéra Caproniho. A také na neustálou hrozbu války, která se rozprostírá nad celým světem. Od začátku je tak naznačen konflikt snů o volnosti a kráse, kterou s sebou letouny a létání nesou, s využíváním těchto snů ve vojenské mašinérii.

Píseň o kráse vzletu

Zvedá se vítr pak toto napětí neustále variuje a rozvádí. A rozhodně se nevyhýbá ani důsledkům Horikošiho snu (v závěrečné snové scéně narazíme na krajinu pokrytou troskami letadel). Stejně tak nezastírá, že japonský letecký program nebyl pouze otázkou osobních romantických snů, ale i projevem japonského šovinismu (ještě okořeněného neochotou tehdejších německých spojenců zpřístupnit všechny výsledky vlastního bádání).

Zvedá se vítr.
Zvedá se vítr. | Foto: Ghibli

Střet individuality a vzrůstajícího tlaku fašistického režimu zde ovšem není tak výrazný jako třeba v Porco Rosso. Je to způsobeno především tím, že Džiró nakonec není hlavním hrdinou. Tím je skutečně sen o létání a kráse, jehož je Džiró nositelem. Bomby a utrpení jsou totiž ve světě bohužel neustále, jak ve filmu také zazní, ale vždy lepší je žít ve světě, kde je také krása.

Mijazaki obviňuje právě svět, ne ty, kdo ze všech sil bojovali za svůj sen. Ne nadarmo se dočkáme podobného obrazu, jako kdysi v již zmíněném Porco Rosso – proudu dávno ztracených letounů, které bez ohledu na národnost směřují za obzor, konečně osvobozené od všech přízemních tlaků a předsudků. Motiv svobody nalezené v letu, v odevzdání se obloze ostatně nalezneme v každém režisérově snímku. Zde prostě povýšil na téma.

Překrásný sen, skvostná animace

Snímek tedy nesráží případná kontroverze kolem oslavy muže, jehož letouny byly využívány i k útokům kamikadze, ale spíše skutečnost, že Mijazaki v některých pasážích příliš tlačí na pilu, když zdůrazňuje, že toto čtení jeho filmu je chybné. Zpět do výšin však film pokaždé vrací díky typicky dokonalé animaci.

Zvedá se vítr.
Zvedá se vítr. | Foto: Ghibli

Zde je třeba opět zdůraznit, že nevidět Mijazakiho snímky na plátně je hřích. A nemusí se jednat jen o jeho režisérské počiny. Vždy udivuje prací s prostorem a přechody prostředí. Ale i tím, nakolik dokáže v podstatě disneyovskou konejšivou kresbou pokrýt širokou škálu žánrů. Džiró se stává svědkem pustošivého zemětřesení, prožije romantický románek, během stáže v Německu je vystaven šikaně a spatří začátek pogromu.

Vždy jej však Mijazaki pozvedne do oblak a nechá jej utéct do světa svobody. Zvedá se vítr a je třeba žít a věnovat prožitým chvílím to nejlepší, co v nás je. Filmový Džiró i jeho duchovní otec Mijazaki to dokázali.

Dokud nás Sbornia nerozdělí...

Sbornia je malá zemička kdesi ve spodní části Jižní Ameriky. S kontinentem ji pojí jen úzká šíje, ale ta je přehrazena nepřekonatelnou zdí z lávových cihel. Sborniané se tak mohou oddávat svým zvláštním zvykům, sportovním kláním v sekejbalu i pití nápoje z podivuhodné, nikoliv jen mírně halucinogenní rostliny bizuwin. Jednoho dne však zeď spadne a do Sbornie vpadne svět...

Podívejte se na ukázku z filmu Sbornia.
Podívejte se na ukázku z filmu Sbornia.

Brazilský snímek vychází z téměř třicet let staré hudební férie Tangos e Tragedias dvojice Hique Gomez a Nico Nicolaiewski, kteří v rolích dvou muzikantů z fiktivní Sbornie nejen baví publikum, ale i komentují aktuální dění. Představení se hrálo nepřetržitě až do nedávné smrti Nicolaiwskiho (z kteréhož důvodu, jak poznamenal s nádechem černého humoru režisér Otto Guerra, který film v Třeboni osobně uváděl, nebude žádné pokračování).

Snímek i jeho předobraz vychází z populární kultury gauchos, tedy jakýchsi jihoamerických kovbojů. Jejich zobrazování v kultuře je však silně ovlivněno především americkými vlivy (Guerro výslovně říká, že pro něj je snazší točit autenticky vypadající film o kovbojích než o gauchos). Sbornia se tak staví čelem k otázce ztráty kulturní identity, ale také degenerace uzavřené společnosti.

Sbornia.
Sbornia. | Foto: Sbornia

Sbornia se řídí odkazem svého zakladatele, hyperbolického anarchisty Ladislause Sanga, občas zazní ruština, spí se hlavou dolů a na přivítanou se nelíbá, ale olizuje. Do tohoto prostředí pak vtrhne dravý kapitalismus jak z nočních můr levicových autorů dvacátých a třicátých let – mají i lorňon, ďábelsky se smějí a své krásné dcery provdávají výhradně za senilní chlípné starce.

Do toho přichází mix hudebních vlivů (doporučuji vyhledat na YouTube) a žánrů, které přechází od grotesky přes román pro služky až po dokonalé (ne)adaptace povídek magického realismu (třeba raného Márqueze).

Kde byla spatřena Sbornia?

Především se však jedná o perfektní adaptaci. Pásmo písní a improvizací zde sice dostalo rámec v podobě příběhu o těžbě bizuwinu (ano, nalézá se i v tekuté podobě), která způsobí katastrofu vpravdě pompejskou, ale především byla zachována živelnost představení.

Anifilm 2014 - vítězné filmy
Autor fotografie: Aktuálně.cz

Anifilm 2014 - vítězné filmy

Nejlepší celovečerní film pro dospělé
Cheatin' (režie: Bill Plympton)

Nejlepší celovečerní film pro děti
Chlapec a svět (režie: Ale Abreu)

Čestné uznání poroty
Barva pleti: medová (režie: Jung a Laurent Boileau)

Nejlepší krátký film
Nejhorší možný scénář (režie: Kristjan Holm)

Nejlepší studentský film
Plug and Play (režie: Michael Frei)

Cena za celoživotní dílo
Zdeněk Smetana

Tvůrci jí dosáhli tím, že jejich animace je v podstatě sledem neustálých gagů a u postav je zdůrazňováno frenetické chování a přepálené projevy citů. Na jednu stranu je kresba nepřístupná, především ze začátku, kdy ostré linie hraničí až s karikaturou, ale postupně svého diváka pohltí.

Věrnost předloze podtrhuje výkon aktérů původního představení, kteří si zopakovali své role i v animované verzi. Sbornia tak sice místy nedrží zcela pohromadě z hlediska nějakých jasných sdělení – Sbornia totiž rozhodně není rájem a její konec je v určitém smyslu tak jako tak neodvratný a naopak Kontinent není vyloženě špatný – ale o to lépe funguje jako ty nejlepší koncerty. Film je prostě nabitý energií a dokáže ji přenést na své diváky.

I proto působí kataklyzmatický závěr, kdy se ze Sbornie stává mýtus (po odtržení do pevniny se stala plovoucím ostrovem, který byl spatřen na třech různých zeměpisných šířkách), tak melancholicky. Jsme prostě vytrženi ze silného transu, který nás však i přes finální tragédii obohatil a osvěžil.

 

Právě se děje

Další zprávy