Ceremoniál letošního Českého lva dal také důvody k přemýšlení, proč je tuzemský filmový průmysl pořád tak provinční a proč se české snímky až na výjimky neobjevují v programech světových festivalů. Jedním ze symptomů provinčnosti je skutečnost, že v tuzemském prostředí referování o filmu zcela dominuje žánr zvaný "veselé historky z natáčení".
Příběhy z placu byly například základním stavebním kamenem medailonku o favoritovi a vítězi večera, Bábě z ledu režiséra Bohdana Slámy. Dozvěděli jsme se v něm například pikantní podrobnosti o tom, jak představitelka hlavní hrdinky Zuzana Kronerová žárlila na slepici, jež v tom filmu taky hrála.
Ani slovo o tématech, která snímek nastoluje - třeba o sexualitě v důchodovém věku nebo o slabošských selháních mužských hrdinů.
Pokud film pojednává o vážných věcech, marketingové zvyklosti doporučují raději o nich nemluvit, aby serióznost tématu neodradila diváky. Z tvůrců - od režisérů po herce - se pak v českém mediálním prostředí snadno stávají "kumštýři", jejichž rolí je vyprávět zábavně o procesu vzniku filmu do lifestyleových rubrik magazínů.
Oslava filmařiny jako takové byla koneckonců leitmotivem večera. Před otevřením obálek padaly vtípky na adresu vyhlašované profese, což je snad ten nejprofláklejší mustr, jak se vypořádat s uváděním kategorií. U Českého lva se navíc každý rok opakuje a jen nepatrně obměňuje. Divák tak může mít pocit deja-vu. Neslyšel náhodou tu historku o chlípných zvukařích, kteří upevňují porty na sličná těla hereček, už loni? Nebo to nedávno někdo vyprávěl u Šípa?
Obliba filmů zpracovávajících život umělců se u akademiků projevila už v první vyhlašované kategorii. Cenu za nejlepší dokument vyhrála Olga Sommerová s portrétem Soni Červené, charismatické zpěvačky s neobyčejným životním příběhem.
Za ním zůstaly pozoruhodné filmy, věnující se aktuálním společenským problémům - Svět podle Daliborka Víta Klusáka o trampotách mladého neonacisty a Hranice práce Apoleny Rychlíkové o podmínkách špatně placených zaměstnání se na svět dívají asi z příliš plebejského pohledu, než aby akademiky zaujaly.
Pohled členů akademie se tentokrát příliš neslučoval s názory publicistů hlasujících v Cenách filmové kritiky. Vítězná Špína Terezy Nvotové je sugestivně nasnímaný, skvěle napsaný a zahraný příběh moderního evropského střihu a už úspěch ve lví sřihačské kategorii je pro tvůrce depresivního příběhu o oběti znásilnění úspěch. Dalo se očekávat, že akademici dají přednost spíše divácky vstřícnějšímu Slámově filmu.
A tak se letošní ročník zapíše do análů lvů díky jednoznačné podpoře České televize, bez níž by řada nominovaných filmů dost možná nevznikla. Ne že by apely filmařů mohly přesvědčit diváky Jaromíra Soukupa, ale fakt, že v oblasti tvorby smířlivý a konsenzuální Český lev ukázal zuby, uškodit nemůže.
Všem, kteří koketují s polským nebo maďarským vzorem ovládnutí veřejnoprávních médií, ukázal, že tady tak snadno neprojde. Doufejme.
