Vancouver (od našeho zpravodaje) - Když se ale letos dvaaosmdesátiletý herec rozhovořil při natáčení druhé řady seriálu The Terror, který také v Česku nyní vysílá stanice AMC, bylo hned zřejmé, že jeho celoživotním tématem není Star Trek. Ještě jako chlapec předškolního věku Takei za druhé světové války strávil čtyři roky v amerických detenčních táborech, které vznikly hned po útocích na přístav Pearl Harbor a kam byli umístěni všichni lidé japonského původu, byť šlo většinou o americké občany.
Do chladného podkrovního pokoje rodinného domku ve Vancouveru, který letos na jaře okupoval štáb seriálu The Terror, se na chvilku vkrade hřejivý závan humoru. "Jeden vědec odhalil původ globálního oteplování," říká George Takei ještě mezi dveřmi. "Je to horký vzduch, který vychází z úst Donalda Trumpa," dodává po dramatické pauze a zasměje se: toho dne byl apríl.
Aktuálně.cz: Druhá řada seriálu The Terror vypráví o událostech, které jste sám zažil. Proto v ní působíte jako herec i poradce?
Je to moje životní mise, zvýšit povědomí o této temné a ostudné kapitole amerických dějin. O detenčních táborech hovořím na amerických univerzitách, na Oxfordu či v Cambridge a myslím, že právě britští studenti se zadostiučiněním slyší, že také Američané dělají chyby.
Internace japonských Američanů je důležitou součástí americké historie. Málokteří Američané o ní ví a ještě méně jí rozumí. Často jsou šokováni, že se něco takového dělo. Na toto téma jsme před lety vytvořili muzikál a často pak za mnou chodí mladí lidé, jak je to zasáhlo, že to zažili jejich rodiče či prarodiče. Ale když se ptám, v jakém táboře byli? Ticho. Celá generace cítila takovou hanbu, že o tom vůbec nemluvila.
Jak na to vzpomínáte vy?
Mně bylo pět, když jsem byl uvězněn. Strávil jsem tam čtyři roky, do konce války. Z Los Angeles jsme putovali až do Arkansasu. Rodiče mi řekli: pojedeme na dlouhou dovolenou do místa zvaného Arkansas. A já byl nadšený. Znělo mi to exoticky, jako Honolulu.
Pamatuju si hlavně na dobrodružství a různé objevy. Na divné zvuky zpoza ostnatých drátů. Líčil jsem bratrovi, že to je řev dinosaurů, což jsou tvorové, kteří žili před mnoha miliony let. A pak zemřeli. "Zemřeli?" zeptal se. "Jak je pak můžeme slyšet?" A já si musel něco vymyslet.
Kdy jste se začal věnovat šíření osvěty?
Když jsem dospíval, začal jsem být zvědavý. Četl jsem spoustu historických knih a učebnic, ale nic jsem tam o tématu nenašel. Jediným zdrojem informací mi byl otec. Vyprávěl o demokracii, o tom, že lidé jsou schopní skvělých i strašných věcí. Mluvil o Rooseveltovi, který dostal Ameriku z velké hospodářské krize a byl skvělý prezident. Přesto: když velký člověk jako on udělá chybu, může jít o velký omyl. A vzhledem k nám Roosevelt pochybil.
Zároveň mi otec vysvětlil, že demokracie je existenčně závislá na lidech, kteří milují její ideály a bojují za ně. Zavedl mě do ústředí prezidentské kampaně illinoiského guvernéra Adlaie Stevensona, jehož projevy jsem znal z rádia. Ten mi nabídl místo dobrovolníka a ze mě se během práce na kampani stal aktivista.
Brzy jsem se podílel na muzikálu Fly Blackbird o občanských právech. Tehdy jsme v losangeleské sportovní aréně, kde byly desítky tisíc lidí, poprvé slyšeli mluvit Martina Luthera Kinga Jr. Když spustil, jako by mi to změnilo život. Ten hlas, ta výmluvnost. Bylo to během vietnamské války. Zrovna jsem začínal s hraním.
A tehdy většina Američanů ještě o táborech nevěděla?
Až po 40 letech od uvěznění se prezident Reagan v roce 1988 omluvil a poskytl 20 tisíc dolarů odškodného - těm, kteří byli ještě naživu. Můj otec ve vězení trpěl hodně, nikdy se však o omluvě nedozvěděl, umřel v roce 1979.
V roce 1991 jsem dostal šek, podepsaný už od George W. Bushe. Protože se postupovalo podle věku, byl jsem jeden z posledních. Celou částku jsem věnoval Muzeu japonských Američanů. Tam jsem také později vzal scenáristický tým The Terroru.
Co se změnilo poté, když Japonsko v roce 1941 vyhlásilo válku Spojeným státům?
Po útoku na Pearl Harbor jsme se přes noc stali podezřelí. Matka se přitom narodila v Sacramentu, otec prožil většinu života v Los Angeles, ale stále se nazýval Sanfrancisčanem. Když jsem se ho na to zeptal, řekl: "Jednou ze San Franciska, vždycky ze San Franciska."
Hned po Pearl Harboru se přitom spousta mladých japonských Američanů, navzdory náladám ve společnosti, chtěla dobrovolně nechat naverbovat. Chtěli sloužit své zemi. Šlo o vlastenectví. Ale byli odmítnuti. A dostali nálepku "nepřátelský cizinec". To bylo šílené. Ti lidé chtěli bojovat a případně zemřít za Ameriku, ale dostalo se jim nesmyslné nálepky cizinců. Přitom se tu narodili, žili tady.
Všichni museli být po páté večer doma, až do rána. Byli jsme vězni. Sebrali nám úspory, to se dělo v lednu 1942, měsíc po Pearl Harboru. Všichni, od buddhistických mnichů po instruktory karate, byli najednou nepřáteli, protože ostatní učili něčemu z japonské kultury. A byli odvedeni do táborů pod dozorem ministerstva spravedlnosti, které je považovalo za vůdce komunity.
A ostatní?
Byl podepsán protokol 9066, který bez soudů nařídil, aby byli všichni japonští Američané umístěni do táborů. Prostě zmizeli. Rozmístili nás do deseti táborů na těch nejnehostinnějších a nevylidněnějších místech Ameriky. Dva byly na spalující poušti uprostřed Arizony, dva v bažinách Arkansasu, kam jsme se dostali my. Další tábory stály na planinách Wyomingu, Idaha, Utahu či Colorada a na dvou nejopuštěnějších místech Kalifornie. To všechno jen několik měsíců po Pearl Harboru.
Pamatuju si samopaly, ploty s ostnatým drátem a mihotání světel, které nás v noci doprovázelo na latrínu. Pětiletý kluk to bral jako dobrodružství, ale obzvlášť pro ženy to bylo ponižující. Děti jsou neuvěřitelně přizpůsobivé.
Pro mě se z toho stala rutina - mít třikrát denně mizerné jídlo, chodit s otcem a bratrem do společných sprch. Školu jsme měli v kasárna pokryté černou dehtovou lepenkou, kde každý den začínal přísahou věrnosti americké vlajce. Přímo ze školního okna jsem viděl ostnatý drát, zatímco jsem recitoval slova o svobodě a spravedlnosti pro všechny, příliš mladý na to, abych chápal tu ironii.
Takhle to probíhalo až do konce války?
Časem vláda zjistila, že má nedostatek vojáků. Jak ale ospravedlnit naverbování lidí z táborů, kteří dostali nálepku nepřátelských cizinců? Tak vymysleli dotazník věrnosti, kde vedle běžných otázek byly dvě, které lidi v táborech rozzuřily. Otázka číslo 27: "Chopíte se zbraní na obranu Ameriky?" Má matka té otázce čelila se třemi malými dětmi, moje sestra byla ještě batole. Kdyby odpověděla "ano", říkala by, že opustí své děti.
Otázka 28 byla ještě záludnější. Do jediné věty spojovala dvě myšlenky, které si odporovaly: "Odpřisáhnete věrnost Spojeným státům americkým a odmítnete věrnost japonskému císaři?" My jsme ale byli Američané. Ta otázka předpokládala jakousi loajalitu na základě původu. Takže když jste odpověděli "ne" ve smyslu, že coby Američané necítíte loajalitu k japonskému císaři, říkali jste "ne" také na první část otázky. Pokud jste řekli "ano", přiznávali jste, že jste doteď byli věrní japonskému císaři. Byla to urážející, ignorantská otázka, na kterou mí rodiče odpověděli "ne".
Bylo těžké se po válce začlenit zpátky do společnosti?
Po válce jsme neměli nic, všechny úspory nám sebrali po Pearl Harboru. Byli jsme svobodní, ale s prázdnými kapsami. Dostali jsme jednosměrný lístek kamkoli po Americe a 25 dolarů do začátku. Pro nás nastal chaos, v táboře jsme aspoň měli řád. Najednou jsme žili ve špinavém prostředí, kde se lidé neustále o něco tahali, sirény kvílely ve dne v noci, všude to páchlo močí.
Jednou jdeme po chodníku a připotácí se k nám divný člověk. Báli jsme se, že nás napadne, ale on před námi pouze padl na kolena a začal zvracet. Moje malá sestra v tu chvíli zakřičela: "Mami, pojďme domů." A myslela tím do tábora.
Seriál The Terror je hororová antologie, jeho druhá řada mísí tyto pohnuté historické události s nadpřirozeným prvkem. Čím tento žánrový motiv obohacuje skutečnost?
V japonské kultuře existuje celá tradice duchařských příběhů zvaná kaidan. Mnoho lidí v táborech se zbláznilo, obzvlášť v těch segregačních, kam jsme byli přesunuti poté, co rodiče odpověděli v dotazníku "ne".
Otec měl štěstí, že mluvil japonsky i anglicky, a působil tak jako spojka, vlastně šlo o jistou manažerskou úlohu. Jiní to ale nesli těžce. Páchali sebevraždy nebo byli zastřeleni, když se v pološíleném stavu přiblížili ke strážím, odmítli poslechnout a zastavit se, jak to ostatně líčí jedna scéna v seriálu. Mnozí lidé tehdy věřili na duchařské historky. My jsme tuto skutečnost pouze posílili.
Natáčí se ve Vancouveru, který představuje jiná místa ve Spojených státech, kde stály tábory. Jak na vás ty filmové kulisy působí?
Bylo to zvláštní, ale já cítil nostalgii, jakmile jsem uviděl tábor, který filmaři postavili. Jako herec jsem zvyklý na práci na place, ale tohle mě vrhlo zpátky do minulosti. A byly to hezké vzpomínky, na rozdíl od těch, které si odnesli mí rodiče. Bylo skvělé si připomenout dětství. Připomenout si texturu dřeva, vysoké čepice kuchařů.
Trochu to vaše vyprávění připomíná snímek Život je krásný od Roberta Benignihio, kde dospělí vytvářejí dětem iluzi o koncentračním táboře. V tom filmu to přitom působí jako smyšlenka.
Naše rodina měla trochu zvláštní zacházení, protože otec velel kasárnům, mohl si třeba půjčit džíp a vyvézt nás ven z tábora. Na projížďku s ostatními dětmi. Jednou jsme dokonce navštívili zábavní park. Měli jsme větší soukromí jak v Arkansasu, tak v dalším táboře.
Vymyká se pro vás The Terror oproti jiným produkcím, že je osobní?
Je velmi osobní, ale myslím, že rodiče by k němu měli ještě emotivnější vztah. Pro mě je to spíše součást celoživotní mise vyprávět o tom tématu.
The Terror je v mnoha ohledech přelomový: poprvé se tato historie líčí v takovém rozsahu, v deseti hodinových epizodách. Můžete jít do detailu. Například japonská komunita, o které vyprávíme, se do Spojených států přestěhovala z oblasti Wakayama. Takže všechny japonské dialogy točíme s místním přízvukem.
Může téma The Terroru rezonovat dnes?
Když jsme hledali peníze na muzikál Allegiance inspirovaný mými zážitky, narazili jsme na to, že odpověď na onen dotazník věrnosti stále dělí japonskou společnost. Během jedné diskuse se do sebe lidé pustili a vyčítali si, co kvůli opačné odpovědi kdo způsobil rodině. Vytahovali sebevraždy, nadávali si do zbabělců a zrádců.
Přitom ti stejní lidé později bojovali za Ameriku, takže zbabělci určitě nebyli. To bylo v roce 2012. Byl jsem v šoku, jak je ten dotazník dodnes živý. The Terror vypráví pro dnešní Ameriku velmi důležitý příběh, právě proto, že v něm jde o demokracii. Můžete se z něj poučit. I dnes lidé selhávají, ať už jde o teroristické útoky z 11. září 2001, chaos v Latinské Americe nebo humanitární katastrofy na našich hranicích.
Pro mnoho lidí jste stále především tváří ze seriálu Star Trek. Neštve vás, když se vás na něj lidé pořád ptají?
Já jsem na něj opravdu hrdý. Mám pochopitelně rád bohaté, podstatné role, jaké dostávám dnes. Star Trek byla spousta zábavy, ale tehdy byl v mnoha ohledech přelomový. Jeho tvůrce Gene Roddenberry měl utopickou vizi lidské budoucnosti za 300 let. Loď Enterprise byla metaforou země. A byla to rozmanitá země, s Afričankou, Asiatem, ruským navigátorem.
Jsem pyšný, že jsem s tím mohl být spojený. Spojené státy jsou možná nejrozmanitější národ. Scházejí se tu lidé odevšud. Všechny moje neteře mají nejaponská příjmení, mám kanadské sestřenice. A tyhle vztahy s bílými Američany sahají až do 40. let minulého století.
Můj otec byl tehdy proti tomu, babička to ale podpořila se slovy, že pokud se mají rádi, nic není důležitější. Naše rodina je tak teď irská i norská. The Terror zase vypráví mimo jiné o lásce mezi Mexičankou a Japoncem. Podobně rozpoznával důležitost rozmanitosti Star Trek. Pokud by Star Trek byl mým jediným odkazem, byl bych spokojený.
