Jednou z vašich prvních rolí byla postava čtrnáctileté Mariky v dramatu Filipa Renče Requiem pro panenku, od premiéry letos uplyne 25 let. Jak moc důležitý film to pro vás byl, když se na to s odstupem teď podíváte?
Zásadní. Myslím, že ve své kariéře jsem měla velké štěstí a tohle mi pomohlo odstartovat z velmi dobré pozice. Film byl velmi úspěšný, vzbuzoval velký zájem. Asi to teď bude znít divně, ale když si představím svoje čtrnáctileté dítě, tolik mi totiž tehdy bylo, jak hraje takovouto roli... Tenkrát jsem zkrátka ze sebe měla pocit, že jsem dospělá, samostatná a naprosto vyzrálá osobnost. Samozřejmě že jsem nebyla. Moc nechápu, jak jsme celý film natočili, byla jsem šíleně ve stresu, jestli to zvládnu nebo ne. Byla jsem dítě, ale když se na to dívám zpětně, tak asi divný dítě.
Když říkáte, že u svých dětí byste s účastí na podobném filmu váhala, tak rodičům to tehdy nevadilo?
Tenkrát mi to přišlo samozřejmé, že mě máma pustí a že nemůže stát v cestě mojí kariéře. Když se na to teď dívám jako matka, tak před ní musím smeknout, že to pochopila. Se mnou by tehdy nehnula, klidně bych utekla, nebo skočila z okna, kdyby mi to zakázala. A teď si to představuju ve vztahu ke své dceři a vůbec nevím, jestli jsem taková velkorysá a tolerantní máma, jako byla ta moje.
Dalším mezníkem vaší kariéry bude film Anthropoid, ve kterém hrají zahraniční hvězdy jako Cillian Murphy nebo Jamie Dornan. Změnilo válečné drama váš pohled na parašutisty Gabčíka s Kubišem?
Pro mě to byl splněný sen. Vždycky jsem si přála hrát ve velkém mezinárodním filmu, navíc mě od dětství fascinuje druhá světová válka. Milovala jsem jako malá parašutisty, příběh Gabčíka s Kubišem mě úplně pohltil. Film můj pohled na ně nezměnil, naopak můj vztah k nim se ještě prohloubil, získala jsem k nim mnohem větší obdiv a doufám, že film nám připomene, že jsme kdysi bývali hrdý a silný národ, který se za svoji svobodu, autenticitu a autonomii snažil opravdu bojovat.
Už jste ho viděla?
Ano a je úžasný. Slavné hvězdy v něm pronášejí věty jako We will never surrender, we are Czechs... Jsem přesvědčená, že tehdy lidé věřili, že jsme výjimečný a skvělý národ. A je mi strašně smutno, že dneska tady už nic podobného není. Nemůžeme se ztotožnit s postojem, že člověk má být hrdý na zemi, odkud pochází. Já se s tím třeba v tuto chvíli neztotožňuju. Ale film je dojemný a krásný a vyvolává vzpomínky na to, jak jsme byli úžasní.
Třeba pomůže obnovit pocit, že máme být na co pyšní.
To by bylo krásné. Takhle důležitý čin tady vlastně jen tak prošuměl, ve škole jsme se učili, že to byla propaganda ze Západu, která nám ublížila, protože vypálili Lidice, ale takhle se na to dívat nedá. Čin Gabčíka s Kubišem byl hrdinský a jsem na film strašně pyšná, že nás takhle někdo vidí a pošle nás do světa.
O to víc je škoda, že se nenajdou prostředky, aby podobný snímek vznikl v domácí produkci.
Prostředky by takový problém nebyly. Samozřejmě je to drahý film, ale chtěl vůbec někdo takové téma? Není to o penězích, jen o to nikdo neprojevil zájem.
Říká se, že herecká sláva je závislá na tom, jestli vám někdo zavolá, nebo ne. Kolik filmů jste letos zatím odmítla?
To se neříká, to je negentlemanské. Samozřejmě že člověk nemůže vzít všechno, co se mu nabídne. Zažila jsem ale jen jednou v kariéře, jak někdo vyprávěl o tom, že dostal roli, kterou nezískala jiná herečka.
Tak se zeptám jinak. Jakou roli vám musí nabídnout, abyste na ni kývla?
Musí mě nějak zaujmout. Herci mívají své škatulky a témata, která je opakovaně přitahují a vnitřně je zajímají. Téma, které mě dlouho drželo, jsem už opustila, a teď mě zajímá cokoliv, co je trošku jiného, než co jsem doteď dělala. Ať už jde o žánry, témata, stylizace...
Co bylo tak výjimečného na filmu Polednice, ve kterém teď hrajete? Přeci jen jde o horor, navíc o režijní debut.
Nešlo o lásku na první pohled, ale přišlo mi to zajímavé tématem vyčerpaných matek, které se dostanou do krizové situace a neumí ji zvládat. A jde o netradiční pohled na legendu, která je děsivá.
V rozhovoru pro DVTV jste si posteskla, že nemusíte podstupovat velké fyzické přípravy na role. Opravdu byste byla ochotná pro film přibrat třeba dvacet kilo?
Kdyby šlo o projekt a roli, které bych opravdu věřila, a věděla bych, proč to dělám, tak by mě to bavilo. A to je můj hnací motor, klidně podstoupím cokoliv, abych vytvořila perfektní iluzi. Teď mě čeká role soudkyně Polednové, což opravdu není sympatická žena. Vůbec jsem třeba nevěděla, jak fyzicky vypadá. Přestože z procesů s Miladou Horákovou jsou záznamy ze soudu, tak tady ta paní Polednová není vůbec lehko sehnatelná.
Kývla jste na to hned, přestože jde o velmi negativní roli?
Ano, hned, je to těžký úkol, protože jsou na to jen tři natáčecí dny a člověk to nemůže udělat špatně, protože Polednová je symbol procesů. Navíc to je pro mě velká výzva, protože poprvé v životě budu hrát reálnou postavu, která existovala.
Nemáte po těch všech rolích chuť si zrežírovat vlastní film?
Mám! Ale v hlavě nosím tolik nápadů, že to ještě bude muset počkat. Ještě chvíli můžu hrát, pak budu psát, a potom režírovat.
To zní, jako že vás herectví už tolik nenaplňuje.
Ale naplňuje, jinak by to člověk nemohl dělat. Ve svém věku už vím, že když mě něco nebaví, tak to prostě nejde. Je důležité pracovat s lidmi, které máte rádi a věříte jim, protože jinak to je trápení pro všechny. Nevím, jestli to je věkem, nebo zkušenostmi, ale když z toho člověk nemá dobrý pocit, neměl by se do ničeho pouštět. Kdyby mě práce nebavila, tak bych nebyla schopná ji dělat. Řekne vám to každý, kdo se mnou točil. Když tomu nevěřím, tak to prostě nejde.
A je to i jeden z důvodů, proč se zatím zříkáte práce v reklamě?
To pozor, já se jí nezříkám. (smích) Ráda bych si udělala hezkou reklamu. Přiznávám, že jsem ale trochu vybíravá.
