Recenze - Japonsko už dnes není zemí obyčejných lidí. Stalo se virtuálním místem, kde žijí roboti a jim podobná stvoření. Přestože je tu jedna z nejvyšších hustot osídlení na Zemi, jednotlivé bytosti žijí v odloučení soukromých koníčků a zálib. Obklopují je na sebe natěsnané předměty běžné spotřeby i talismany a fetiše, u nichž je důležitější design než užitková hodnota.
Japonsko chápané už jen jako říše mediálních znaků bylo inspirací třem nejaponským filmařům, kteří - rovněž od sebe izolováni a uzavřeni ve svých soukromých kinematografických světech - natočili tři povídky na téma "současné Tokio".
Nezodpovědný hračička
Zdaleka nejznámějším jménem z dotyčné trojice je Michel Gondry. Francouz žijící napůl v Americe si posedlost designem dal přímo do vývěsního štítu své povídky a nazval ji prostě Design.
Gondry, jenž se nejvíce proslavil Věčným svitem neposkvrněné mysli, má v sobě ducha nezodpovědného hračičky, který má ohromnou fantazii a nestaví si žádné bariéry v tom, z jakého materiálu bude tkát své filmové sny.
Což je vynikající předpoklad pro několikaminutové videoklipy, ale horší pro celovečerní snímky. Pokud Gondry za sebou nemá dobrého scenáristu, jakým byl ve Věčném svitu Charlie Kaufman, pak se jeho další snímky (Nauka o snech, Prosíme přetočte) začnou po chvíli přes kupení roztomilostí - a nebo právě kvůli němu - rozplizávat.
Povídka Design však naštěstí nepřesahuje únosnou délku a ukazuje to nejlepší z Gondryho talentu - přecházet z reálného prostředí a situací do surrealistické náladovky. Příběh o mladém páru naivních japonských rádobyumělců, kteří se přistěhují do Tokia a dočasně přespávají v kamrlíku své kamarádky, začíná spíš jako sociální tragikomedie a končí v mysteriózní poetické zkratce.
Hoch si s sebou přiváží nezávislý "filozofický" sci-fi film, jejž však může promítnout jenom v zapadlém pornokině. Dívka sice má mnoho zálib, ale žádnou ctižádost. Zhrzena tím, že její partner nakonec má se svým dílkem docela úspěch, vytratí se z bytu a nevysvětlitelně se promění v židli. Teprve tento druh existence, kdy je ostatními viděna jako kus nábytku, ji uspokojuje.
Gondry tímto nápadem nejspíš nepotěší emancipované ženy, ale obecně vzato u něj pohlaví hrdinů nehraje roli - mírná natvrdlost, pasivita a nepraktičnost u nich bývá univerzální. Autorova poetika tímto zcela nenásilně zapadá do trendu příznačného pro moderní japonskou společnost - je jím přetrvávající motiv mutace do neživé věci, respektive nerozlišování mezi živým a neživým.
Metamorfóze v židli předchází rovněž smyšlené vyprávění o placatých monstrech, která žijí v mezerách mezi domy, což má jistou spojitost se zvláštní netečností japonské kultury vůči rozdílům mezi dvourozměrným a trojrozměrným druhem zobrazení.
Japonsko čelí západní hrozbě. Merde!
Vrcholem snímku se však po Gondryho poetickém optimistickém smutnění stává vzápětí až druhá povídka. Leos Carax (opět Francouz) poslední dobou poněkud zmizel z očí veřejnosti po komerčním neúspěchu svých filmů Milenci z Pont-Neuf a Pola X a točil videoklipy pro New Order, Iggyho Poppa a Carlu Bruniovou.
Jeden z představitelů francouzské vlny "neobaroka" 90. let (Když chlapec potká dívku, Zlá krev) svůj styl postupně proměnil z bujně artificiální stylizace směrem k naturalismu. Jeho povídka Merde (Hovno) tento posun dokonale zaznamenává. Příběh patří oblasti fantasmagorie, forma připomíná home video - ovšem takové, jaké si doma opravdu nenatočíte.
Vypráví o podivném skřetovi v zelených šatech, se zrzavými vousy, jedním slepým okem a s odpudivě přerostlými nehty, který zničehonic začne vylézat z tokijských kanálů a ohrožovat chodce (do jeho chůze v podkresu hraje hudba z původní Godzilly z 50. let).
Veřejnost a média jsou zděšené a panika vzroste, když skřet objeví v kanalizaci nevybuchlé granáty z druhé světové války a začne je házet na magistrále do davu.
Brzy je ovšem dopaden a postaven před soud. Vzhledem k tomu, že mluví neznámým jazykem, ujme se ho jako překladatel a obhájce francouzský advokát, jenž vypadá velmi podobně jako skřet a jako jediný mu také rozumí.
Tato povídka nejvíce otestuje diváckou trpělivost, ovšem právě tím nás dovede odnést daleko za hranice všeho, co běžně známe. Většinu času se tu dvě podivné bytosti dorozumívají pomocí padoucnicových pazvuků a pantomimy, na což poslušně hledí skupinka Japonců - a nechápou. Šok a otravnost se přelévá v nudu i ohromující zábavu, která se ještě mísí s hnusem a lítostí.
Jestli chtěl Carax nějak filmově zhmotnit pocit neznámého, nebo spíš onoho freudovského unheimlich, pak se touto hříčkou dotknul něčeho, o co se jinak dovedou otřít snad jenom David Lynch, David Cronenberg a Shinya Tsukamoto.
Skřet, jenž si sám říká Merde, je zkrátka zosobněním západní hrozby Japonsku (podobně jako dříve byla Godzilla metaforou pro atomovou bombu) a zároveň anarchistický živel, který konzumuje jen peníze a květiny.
Peciválova love story
Poslední povídku Třesoucí se Tokio má na svědomí jihokorejský režisér Bong Joon-ho, jehož si v posledních letech stihli zamilovat návštěvníci festivalů za jeho multižánrové černé komedie Psi, kteří štěkají, nekoušou (2000), Vzpomínky na vraha (2003) a Mutant (2006).
Hrdinou povídky je jeden z představitelů generace hikikomori - těch, kteří zůstávají celý život doma a záměrně přerušili kontakt s okolním světem. Bong Joon-ho vykresluje v pomalém tempu klíčící love story mezi peciválem a dívkou, která roznáší pizzu do domů, a ze sociálního portrétu jednoho pošahance vzápětí přejde do antiutopické sci-fi vize.
Stejně jako jeho dva kolegové před ním, i Bong vyhmátne důležité specificky japonské fenomény a přetaví je ve filmovou podívanou na hranici úžasu a komedie.
Tokio! - které vzniklo pod záštitou japonských producentů - má trochu jiné ambice než přitáhnout do města více turistů. Cíl zdůraznit pocity odcizení v postmoderním světě naplňuje každá povídka originálně po svém a jako celek film nabízí jeden z nejbohatších zážitků z letošní nabídky v kinech.
Netvrdím ovšem, že rovněž zážitek nejhlubší - vždyť nejde o nic jiného než povrchní čtení povrchních znaků, jež média omílají pořád dokola.
Tokyo!, Francie, Japonsko, Německo, Jižní Korea, 2008. Scénář a režie Michel Gondry, Leos Carax, Bong Joon-ho, kamera Masami Imonoto, Caroline Champetier, Jun Fukumoto, hudba Etienne Charry, hrají: Ayako Fujitani, Ayumi Ito, Denis Lavant, Jean-François Balmer, Sohee Park ad. 110 minut, distribuce: HCE, premiéra v ČR: 27. listopadu 2008
