Paprsky floridského slunce se odráží od zdi betonového úkrytu. A neméně silně se od ní odráží také živelný dětský pokřik.
Od prvních vteřin snímku Florida Project, který od čtvrtka promítají kina, je jasné, proč tento americký nezávislý titul loni tak nadchl festivalové publikum ve francouzském Cannes.
Stačí krátká překřikovaná mezi drobotinou a rychlý běh rozpálenou ulicí. Energie sálá do temnoty kinosálu, je nakažlivá a do konce nepoleví.
"Film je malým portrétem společnosti a říká hodně o zodpovědnosti a lidské komunitě," poznamenal ve středu herec Willem Dafoe na festivalu v Berlíně, když zde přebíral čestnou cenu. Při natáčení Florida Projectu se prý dozvěděl hodně o světě.
Za vynikající výkon ve vedlejší roli správce obytného komplexu, kde se film odehrává, Dafoe získal mimo jiné nominaci na Oscara. Hlavní úloha ve Florida Projectu však náleží dětem.
Režisér Sean Baker patří k výrazným novým tvářím nezávislé americké kinematografie. Svůj předchozí film Tangerine natočil na mobilní telefon, nyní však sáhl po klasickém pětatřicetimilimetrovém filmu. A jeho portrét vztahu dcery s matkou i s dětmi ze sousedství využívá každičké zrnko na filmovém pásu, aby vyprávěl o věcech, které je tak obtížné zachytit.
Šestiletá Moonee srší energií, a má po kom. Její potetovaná matka působí spíše jako starší sestra, se sháněním práce si moc starostí nedělá. Občas přeprodává šminky po ulicích, jindy neváhá jít i za hranu zákona. Jsou letní prázdniny, takže Moonee tráví většinu času v ulicích. Pojídání zmrzliny a tropení rošťáren se jako náplň parných měsíců zdá vcelku dostačující.
Režisér Baker vyniká v přirozeném zachycení světa dětskou perspektivou. Přibližuje se v tom například podobně citlivé optice britského sociálního dramatu Fish Tank režisérky Andrey Arnoldové. Jen pracuje s ještě mladšími dětmi, které jsou přitom před kamerou jako doma.
Florida Project se odehrává v těsném sousedství Disneyho zábavního parku Magic Kingdom. Jen pár metrů a jedno slůvko od něj dělí postavy filmu žijící v levném motelu Magic Castle. Přitom je propast obrovská. Místo návštěvy parku se Moonee a kamarádi musí spokojit s pliváním na zaparkovaná auta či potloukáním v opuštěných domech a přemýšlením, co by kde vyvedli.
Mezi dětskými rošťáky, ale hlavně mezi dospělými obyvateli laciného komplexu vzniká spousta napětí, které však vždy zkrotí správce Bobby. Willem Dafoe po dlouhé době dostal příležitost zahrát si enormně kladnou roli − takřka zenového člověka, na něhož neustále někdo křičí, kolem nějž se stále někdo vzteká, ale s ním to ani nehne. Jen dobrácky urovnává spory a přitom motel spravuje pevnou rukou.
Málokdy se vidí tak realistický a přitom divácký film jako Florida Project. Vlastně bez děje, nebo alespoň klasického dramatického oblouku. Přesto je zcela pohlcující. Zčásti díky strhujícím hereckým výkonům, které kromě Dafoea obstarávají takřka výhradně neherci. Ale také proto, že film brilantně vyvažuje povahu a počínání svých malých i velkých hrdinů, kteří chybují, přesto s nimi publikum sympatizuje.
Když tíživá situace přiměje matku malé Moonee k rozhodnutím, která na práh jejich pokoje přivedou sociálku, divák cítí rozhořčení, vnímá vzájemnost a lásku protagonistů. Ale též veškeré drobné problémy a nesváry, které v tom světě na okraji společnosti dosud jen pozvolna probublávaly.
Není přitom nutné vidět pro chudé děti nedostupný zábavní park jako karikaturu amerického snu, snímek se nepouští do doslovné kritiky kapitalismu. Jen živelně plyne a tempem i stylem vykresluje místo, kde nic není stálé. Nejen motel − celé floridské město Orlando je jen zastávkou u zábavního parku, jakýmsi prchavým přeludem, kde však někteří lidé skutečně musí žít.
The Florida Project
Americké drama
2018, 111 minut
Režie: Sean Baker
Scénář: Sean Baker a Chris Bergoch
Hrají: Bria Vinaite, Brooklynn Prince, Willem Dafoe, Valeria Cotto, Mela Murder a další
Premiéra: 22. února
Režisér Baker umí v perfektně načasovaných, často odlehčených detailech vykreslit sociální napětí vyplývající z finanční situace postav, ale také z pobytu v tomto zvláštním prostředí. V jedné scéně správce Bobby promlouvá ke skupince cizinců, kteří sem nejspíš zabloudili. Až v dalším záběru se ukáže, že jde o partičku plameňáků. Bobby s nimi nenuceně konverzuje, jako by to byli lidé, a nasměruje je zpátky do přírody.
V jediném gagu tu ožije celý mikrokosmos. Jediná drobnost poodhalí svět, který je poetický, exotický a také trochu vymknutý z kloubů. A přitom tvrdě reálný i realistický, lidé zde mají komplikované osudy.
Optika dětského dobrodružství a životní pohled zoufalé matky na hodně vzdáleném okraji amerického snu nemohou být odlišnější.
Mistrovství režiséra Bakera však spočívá v tom, že hranice mezi životem dětí a dospělých vystavěl i proto, aby pak obojí přirozeně spojil.
