Název osmidílného vyprávění nelže, Toby Fleishman opravdu má problém. Lékaři ze špičkové nemocnice na newyorském Manhattanu se po 15 letech rozpadlo manželství. Jeho žena Rachel se úplně přestala ozývat. Toby tak musí sám pečovat o dvě děti, zařídit nový byt a přijmout, že v životě není jisté nic. Nebyl připraven začít v jednačtyřiceti nanovo, což v něm vyvolává bezradnost, vztek a depresi.
Netřeba se ale bát, že by hrdina většinu času melancholicky koukal z okna. Přes existenciální tíhu témat, s nimiž se postavy potýkají, není Fleishman v průšvihu dusivým psychologickým dramatem. Adaptace stejnojmenné knihy sedmačtyřicetileté americké spisovatelky Taffy Brodesser-Akner má upřímným kousavým humorem a dynamickým tempem blíž k prózám Philipa Rotha nebo hořkým komediím Woodyho Allena.
Toby navíc nesmutní dlouho. Na podnět mladších kolegů z práce si hned v první epizodě zakládá profil na online seznamce a překvapeně zjišťuje, jak velká je mezi newyorskými ženami poptávka po zajištěných čtyřicátnících bez závazků. Každou noc si tak může rozšiřovat sexuální obzory. Jeho život, roky řízený neměnnými manželskými rituály, začíná být znovu nepředvídatelný. Jako během studentských let, za nimiž se ohlíží ve flashbacích.
Protagonista ale tuší, že přebíjet smutek povrchními známostmi nevydrží donekonečna. Krom toho pořád neví, kam se poděla Rachel. A je tady ještě jedna důležitá žena: vypravěčka. Poměrně brzy vychází najevo, že hlas mimo obraz nepatří nestranné pozorovatelce, ale Tobyho dlouholeté kamarádce Libby, která je shodou okolností novinářka s literárními ambicemi a také zrovna prochází krizí středního věku.
Většinu času popisuje, co se Tobymu honí hlavou. Vlastně to dělá tak často a detailně, až si člověk připadá jako při poslechu audioknihy. Každá myšlenka, každý pocit je verbalizován, někdy i víckrát. Pokud minisérie působí dusivě, pak ne atmosférou, ale přemírou slov, která neponechávají mnoho prostoru k interpretaci. Maximální věrnost předloze daná i tím, že scénář většiny epizod napsala sama spisovatelka, je spíš na škodu.
Tým režisérů a režisérek přitom nachází výstižné vizuální metafory. Situaci do sebe zahleděných, na místě uvízlých postav dokážou vyjádřit i bez slovních berliček, za pomoci krouživých pohybů kamery, "božských" nadhledů a malé hloubky ostrosti. Také hlavní dějové motivy rezonují silněji, když je série pojmenovává nepřímo, ne v dlouhém monologu připomínajícím esej pro společenský časopis.
Toby se jako lékař specializuje na játra, orgán s mimořádnou schopností regenerace. Zvednout se a pokračovat, bez ohledu na množství promarněných šancí a zbytečných ústupků, je jediným východiskem i pro postavy. Libby v podání Lizzy Caplan to dochází dřív než Tobymu, který si dál rochní v sebelítosti, proto vypravěčka od kamaráda čím dál častěji odbíhá. Buď k sobě samé, nebo k Rachel. A vždy je to nesmírná úleva.
Toby Fleishman, jehož hraje Jesse Eisenberg, se ukazuje jako strašný vůl. Ne otec roku a oběť manželčiných kariérních ambicí, jak si myslí, ale sebestředný sobec, chronicky nevšímavý vůči rodině i přátelům, zaměřený jen na sebe.
Když Libby zpovzdálí analyzuje Tobyho neschopnost přijmout, že život není vždy fér, začíná přehodnocovat vlastní rozhodnutí. Má milujícího manžela, děti a všichni bydlí v pěkném domě na klidném předměstí, přesto naplnění necítí. Mladickou svobodu a vzrušení z téměř neomezeného výběru cest, kterými se její život může ubírat, nahradily jistoty, pravidelnost a nuda. Přestala toužit a intenzivně prožívat.
Její rostoucí potřeba introspekce jde ruku v ruce s čím dál větší kritičností vůči Tobymu. Obraz, který o sobě specialista na játra sebevědomě vytvářel, se čím dál víc drolí. Fatální ránu mu zasazuje epizoda rekapitulující dosavadní dění z hlediska Rachel, v jejíž roli exceluje herečka Claire Danes. Dozvídáme se, z čeho měla ve vztahu obavu, co ji zraňovalo, čeho se jí od manžela nedostávalo a co potřebovala.
Společně s Libby tak odhalujeme složitou podstatu partnerských neshod, Tobym vylíčených dosti jednostranně. Ze série nevyplývá, že by jedna perspektiva byla pravdivější nebo hodnotnější než druhá. Akorát takto bereme v potaz, že vždy záleží na pozorovateli.
V rámci kvantové fyziky, kterou probírá se synem, o tom Toby nepochybuje. V osobním životě si ale motivace druhých domýšlí a chybí mu empatie nutná k pochopení cizího hlediska.
Ty nejpodnětnější otázky, které Fleishman v průšvihu klade, se nakonec tolik netýkají konkrétních osudů, spíš mechanismů, pomocí nichž vytváříme něčí příběh. Třeba i náš vlastní. Kdeco vynecháme, leccos přibarvíme, hlavně aby výsledek zapadal do předem vytvořené formy. Tu však tvarují ne objektivní fakta, ale sympatie a antipatie, vědomé i nevědomé emoční vzorce.
Zásadní roli hraje také pohlaví toho, kdo vypráví a o kom je vyprávěno. Právě v tom spočívá Libbyino největší prozření. Cokoli řekne nebo napíše žena, bude vnímáno jako ženský příběh o ženských problémech. Příběhům mužů, a je jedno, zda se jmenují Alvy Singer jako u Woodyho Allena, Alexander Portnoy z románů Philipa Rotha nebo Toby Fleishman, oproti tomu automaticky přiznáváme univerzální platnost a hledáme v nich pravdu o údělu člověka.
S tím, jak série kromě minulosti postav odhaluje také vypravěčskou konstrukci, vychází najevo, že navzdory názvu nepojednává o jednom muži. Tobyho minulost a přítomnost slouží jako trojský kůň, v němž jsou k divákům propašovány příběhy Libby a Rachel, komplexnějších postav s bohatším citovým životem.
Originální vypravěčský trik akorát doplácí na skutečnost, že většinu času stejně trávíme s nesympatickým doktorem. K důležité pointě o znevýhodňování žen či nedostatečném zohledňování jejich úhlu pohledu se pozoruhodná, ale kvalitativně nestálá série dobírá za cenu toho, že sama upozaďuje ženskou zkušenost.
Seriál
Fleishman v průšvihu
Tvůrkyně: Taffy Brodesser-Akner
Minisérie je k vidění ve videotéce Disney+.
