Podobně ale prchal z Prahy na východ i jeho autor, etnograf, fotograf a filmař Karel Plicka, když hledal lidový svět zpěvů i pláče.
Zprvu vyrážel na východní Slovensko jako sběratel lidových písní. Hudební vědec Plicka od roku 1923 pracoval pro Matici slovenskou, sdružení podporující rozvoj tamní kultury i národní sebevědomí. Zachytit píseň mu ale brzy přestalo stačit. Fotografoval místní kroje a vedle toho natáčel tamní stále zachovalé zvyky kamerou značky Pathé.
„Kdo tehdy věděl, co všechno se na Slovensku zachovalo z dávných století? Byla to krajina chudá na dary země a bohatá na zpěv, plná tajemných kontrastů písně a pláče,“ vzpomínal Plicka na první výpravy za folklorem. „Měl jsem to štěstí, že jsem na Slovensko přišel doslova v hodině dvanácté a zachytil lidovou kulturu v čase, kdy byla na svém vrcholu. Stihl jsem ještě pamětníky starých zpěvů, balad, zaklínadel, rozprávek.“
Po prvních dvou filmech Za slovenským ľudom z roku 1928 a o rok novějším Po horách, po dolách natočil v roce 1933 své stěžejní dílo Zem spieva, pozoruhodnou báseň, která zúročila jeho múzický cit a představy o kinematografii.
„Věřím v okouzlení a ve spontánní sílu prvotního vidění věcí. Tvorbu však nebuduji na improvizaci,“ popisoval Plicka svou metodu.
Právě Zem spieva ukazuje jak spontánní krásu krajiny, bačů s fujarami uprostřed stád ovcí či hemžících se dětí v radostných tancích, tak přesnost výsledného tvaru. Tvoří dlouhou, energickou, důsledně komponovanou audiovizuální „skladbu“.
Zem spieva je jedním z prvních československých filmů s mezinárodním ohlasem, který byl spolu s několika dalšími zdejšími tituly odměněn cenou za režii na druhém ročníku nejstaršího kinematografického festivalu světa v Benátkách.
Zásluhu na úspěchu neměl jen Plicka a jeho cit i schopnost nechat se okouzlit. Jak o mnoho dekád později přiznal, některé scény byly inscenované a nacvičené kvůli záběru. Což je dnes ovšem běžný dokumentaristický postup.
Plicka na jedné straně pracoval s až úsměvně amatérským „štábem“ - venkovští chlapci nosili stativy a obsluhovali odrazové tabule kvůli nasvícení, jiný hoch hlídal včasný příchod na plac tak, že po aktérech házel kamení. Až byl funkce zbaven.
Na druhé straně je Zem spieva důkazem velké profesionality. František Škvor skládal hudbu po dohodě s kameramanem a je možné ji považovat za jeden z prvních československých soundtracků. Pozdější držitel Oscara, kameraman, fotograf i režisér Alexander Hackenschmied film sestříhal svižně a modernisticky, v kontrastu s dávnými zvyky na plátně, čímž ovšem vznikl intenzivní kontrapunkt. Dílo, které se drží přirozených přírodních cyklů, přitom na svou dobu nezvykle uhání kupředu v živelném čardáši.
Jihlavský festival ukáže průřez Plickovou tvorbou, nejen jeho ranými etnografickými pracemi, ale také filmy, které třeba o Chebsku natočil za protektorátu. S cílem ukázat múzičnost, krásu i fakt, že cestopisné dokumenty zdaleka nemusí být apolitické.
Ostatně už Plickova raná tvorba vznikala na zakázku, ve službách Matice slovenské. A ty uznávané poetické obrazy „z kraje žen a vdov, kde mužové bloudí světem za robotou“ lze z dnešního pohledu vnímat jako výlety za exotikou.
Sám Plicka to do jisté míry uznával, ale bránil se tomu, že by svou tvorbu přehnaně poetizoval. Přece v každém folkloru hraje „kouzlo idyly“, argumentoval.
Přesto jeho dílo představuje pozoruhodný příklad toho, kdy je významný umělec zároveň zasloužilým, státotvorným tvůrcem. Autorem, kterého uhranul film - především ten zvukový -, jenž mu konečně umožnil vyjádřit se komplexně.
Také jej lze ale vnímat jako bytostného Čechoslováka, který se narodil ve Vídni, vyrůstal v Čechách a později trávil stále více času na Slovensku. Přitom jeho filmy za protektorátu pomáhaly etablování německého pohledu na českou kulturu. A těsně po válce k rozšíření povědomí o socialistickém směřování země.
Tyto snímky nejsou důkazem nějaké kolaborace, spíše jejich pozorné vnímání může upozornit na fakt, jak různě se dají etnografická díla interpretovat podle aktuálního kulturního a politického kontextu.
Karel Plicka i tak zůstane fotografem, jehož monografie patří k výbavě knihoven skoro každé rodiny. A tvůrcem, který miloval kinematografii. S filmovým aparátem podle vlastních slov zacházel téměř s rozkoší a „povýšil ho na hudební nástroj. Byla to radostná syntéza, žádná tvořivá složka v ní nechyběla,“ řekl. Tak vnímal filmování, jako náruživé dění, jehož výsledkem je pocit, jako by „se rozehrál celý orchestr“.
