Filmové hity 2012 - Pro světovou kinematografii to byl docela silný rok. Na festivalovém okruhu se objevilo nezměrné množství originálních filmů a slušný počet nepřehlédnutelných snímků vyprodukoval i Hollywood.

Z několika dobrých důvodů jsme se rozhodli omezit přehled toho nejvýraznějšího z letošního roku pouze na filmy, které proběhly od ledna do prosince českou distribucí. Na konci roku se v Americe nasazují do kin potenciální oscaroví kandidáti, z nichž jsme některé favority v Česku ještě neměli možnost vidět. Do žebříčku nejlepších filmů by určitě mohly promluvit filmy jako Zero Dark Thirty Kathryn Bigelowové, Lincoln Stevena Spielberga, Mistr Thomase Paula Andersona nebo Nespoutaný Django Quentina Tarantina.

Díky zvoleným kritériím tak ze žebříčku vypadávají i snímky, které se chystají do distribuce a proběhly už českými festivaly: z těch výrazných se jedná zejména o Hon Thomase Vinterberga a Lásku Michaela Hanekeho.

Do českých kin se zatím nechystají následující pozoruhodné filmy objevující se ve výročních žebříčcích: Barbara Christiana Petzolda, This Is Not A Film Jafara Panahího, Like Someone In Love Abbáse Kiarostámího, Neodcházej Iry Sachse, Tabu Miguela Gomése, Na druhé straně kopců Cristiana Mungiua nebo Víra: Láska Ulricha Seidla.

V žebříčku se také v několika případech ocitly i filmy, jež vznikly v roce 2011 a do českých kin se dostaly až letos.

Výběr toho nejzajímavějšího doplňuje výčet největších zklamání. Nejedná se o nejhorší filmy roku, ale spíše o předpokládané hity, které v subjektivním pohledu autora těchto řádků nedostály svým očekáváním.

 

Nejlepší filmy

1. Jeden musí z kola ven

Z celé té řady skvělých filmů si tahle adaptace románu Johna Le Carrého ze sedmdesátých let vysloužila první místo proto, že nabízí dokonalé spojení rafinovaného obsahu a novátorské formy. Tomas Alfredson atakuje stejnou měrou oči a mozek. Důmyslně vyprávěná nechronologická zápletka namáhá mozkové závity diváků a hypnoticky pomalé jízdy kamery vytvářejí fatalistickou atmosféru. Na bedrech George Smileyho (skvělý Gary Oldman) a jeho kolegů leží ve špionážních partiích s ruským protivníkem osud Západu. Zároveň se režisér po svém vyjadřuje ke krizi maskulinity. Posedlost světem intrik, pokrytectví a dvojitých agentů není ničím víc než hrou velkých kluků a trochu malichernou náhražkou plně prožitého života. Podle posledních zpráv už Alfredson připravuje scénář sequelu, tentokrát založený na zápletce románu Smileyho lidé. Nejsem určitě sám, kdo se už teď těší.   

2. Je to jen vítr

Nekompromisní film Bence Fliegaufa dokazuje, že na nezapomenutelný filmový zážitek stačí mít dobrý nápad. Protiromské pogromy v Maďarsku ho vedly k natočení filmu, jehož sugestivní síla a existenciální rezonance dalece převyšují publicistickou inspiraci ke vzniku snímku. Na jeden den čtyř členů rodiny z romské osady, prožitý v atmosféře všudypřítomné vražedné hrozby, člověk jen tak nezapomene. Už proto je divné, že držitel Stříbrného medvěda z Berlinale zatím tak málo rezonuje v různých výročních cenách a anketách. Že se nedostal do shortlistu devíti filmů bojujících o Oscara za nejlepší cizojazyčný film, je skoro výsměch. Aleš Stuchlý na facebookové stránce filmového rozhlasového magazínu Čelisti píše, že přímo od Bence ví, že na projekci pro porotce rozhodující o Zlatých glóbech přišel jeden člověk. Takže asi tak.

3. Rozchod Nadera a Simin

Film Asghara Farhadího mám už mentálně spojený s předchozím rokem, kdy jsem ho poprvé viděl na festivalu v Karlových Varech. Vítěz cizojazyčného Oscara se ale do kin dostal až v únoru a pominout ho v této anketě by bylo rouhání. Opírá se totiž o dokonalý scénář a naprosto autentické herecké výkony. Intimní příběh o rozcestí, na které se dostalo manželství taxikáře Nadera a jeho ženy Simin kvůli jejich sporu o to, jestli opustit, nebo neopustit Írán, vypovídá i o rozcestí, na kterém stojí celá tamní společnost. Incident s bigotní chůvou nemohoucího Naderova dědečka vygraduje partnerskou krizi a poukáže nejen na zákopy mezi rozhádanými manželi, ale také mezi věřícími a bezvěrci nebo chudinou a střední třídou. Skutečně devastující psychologické drama.

4. Divoká stvoření jižních krajin

Vizuálně strhující debut Benha Zeitlina byl zaslouženou senzací na festivalu v Sundance. Příběh šestileté Hushpuppy (úžasná Quvenzhané Wallisová), žijící se svým nemocným tátou ve svérázné komunitě zvané Lavor za záplavovou zdí v bažinaté deltě Jižní Louisiany, se těžko žánrově zařazuje. Je to magickorealistická pohádka o nutnosti předčasně vzít zodpovědnost za svůj život, ekologická agitka i oslava bohémského života mimo civilizaci. Je to ale hlavně originální a opulentní podívaná s nádhernou kamerou a skvělou hudbou, kterou složil sám devětadvacetiletý režisér. I když možná v tomhle silném roce nedosáhne na Oscary, o Benhu Zeitlinovi vcelku určitě ještě uslyšíme.

5. Až vyjde měsíc

Wes Anderson cizeluje dlouhá léta svou hračičkovskou, nezaměnitelnou poetiku, která má podobné množství obdivovatelů (včetně mě) jako odpůrců. Jeho komicky melancholičtí hrdinové jsou často podivíni ustrnutí ve světě svých dětských snů, kteří trpí rodinnými traumaty a cítí se být vykořenění ze společnosti. Letošní film Až vyjde měsíc se ale dočkal všeobecně kladného kritického a diváckého přijetí. Možná proto, že Anderson poprvé napsal film, v němž by hlavní úlohu hrála dvojice dvanáctiletých dětí, která se vydá na dobrodružnou výpravu napříč (fiktivním) ostrovem v Nové Anglii. Estetická vycizelovanost jde ruku v ruce s jednoduchým, zábavným a přitom emotivním příběhem o první lásce a zničených iluzích dospělosti.

6. Klip

Tenhle film mladé srbské režisérky Maji Milos se často považuje za "skandální" nebo "šokující" pro své explicitní zobrazení sexuálního chování dnešních teenagerů. Na pohled to není zrovna hezký film. Hlavní hrdinka, šestnáctiletá Jasna (Isidora Simijonovičová) se hádá se svou upracovanou matkou a těžce nemocným otcem, noci tráví po barech s kamarádkami a zaplete se do destruktivního vztahu s agresivním machem Djolem. Chová se jako pozérka, ale jsou to vlastně jen mimikry pro dospívání v zemi poznamenané nedávnou válkou, v níž se teenageři v jednom kuse natáčejí na chytré telefony, přebírají pózy z pornografických klipů a vzory pro chování ve vztahu odvozují z turbofolkových odrhovaček. Sugestivní film o tom, jak těžké je dnes být v pubertě.    

7. Tady to musí být

První anglicky mluvený film italského režiséra Paola Sorrentina je hodně neortodoxní road movie, která po svém uvedení v Cannes vzbudila spíše rozpaky než nějaké všeobecné nadšení. Příběh zastydlého rockera ve výslužbě (Sean Penn stylizovaný jako Robert Smith z Cure v chronické depresi), který se vydá na pohřeb svého odcizeného otce do Spojených států a tam začne pátrat po jeho trýzniteli z nacistického koncentráku, si už sám o sobě říká o cenu za nejpodivnější syžet roku. Ale světe, div se, ono to funguje. Rozvolněné vyprávění, které je sérií více či méně bizarních epizod a situací, je zábavnou reflexí všech podstatných znaků éry prázdnoty, jako je infantilita, narcismus nebo podléhání reklamě. Výsledkem je melancholická rocková jízda s fotogenickými obrázky, jakoby natočená pod přímým vlivem Baudrillardovy Ameriky.

8. Holy Motors

Letošní jednoznačný miláček světové kritiky, film Holy Motors, kterým se po letech vrátil k celovečerní stopáži francouzský režisér Leos Carax, je provokativní poctou filmovému médiu a zároveň jeho dekonstrukcí. Režisérův dvorní herec Denis Lavant na sebe coby emblematický pan Oscar v průběhu jednoho dne bere různé identity - od vraha přes skřeta žijícího v kanálu po umírajícího starce. Je to nakažlivě anarchistický film o herectví, o rolích, které všichni hrajeme, o režisérově milované Paříži, který se vzpírá definicím a každý si v něm může najít, co chce. Přiznám se, že ve mně okázale metafilmová struktura filmu nerezonovala tak, jak jsem se těšil, a zanechala ve mně lehce chladný dojem. Ale místo v desítce nejlepších filmů si Faradova cinefilní divočina i přesto jednoznačně zaslouží.

9. Kluk na kole

Bratři Dardennové ještě nenatočili slabý film. Jejich schopnost tnout do živého, vyhmátnout na periferii našeho evropského blahobytu příběh o krizi morálky v dnešním světě a odvyprávět ho beze špetky sentimentu, nemá v současnosti v žánru sociálních dramat konkurenci. A takový je i Kluk na kole. Sledujeme výsek ze života dvanáctiletého Cyrila (Thomas Doret), který se marně pokouší získat náklonnost otce, jenž ho odložil do dětského domova, a zpěčuje se přijmout bezpodmínečnou oporu v podobě kadeřnice Samanthy, jež je ochotná se ho ujmout. Je to film jednoduchý, ale rozhodně ne minimalistický. Každý záběr v něm má místo a Dardennové jako zkušení scenáristé vedou vyprávění k emočně silnému, ambivalentnímu závěru, který se nedá dlouho vyhnat z hlavy.  

10. Argo

Třetí film Bena Afflecka je zároveň přímou poctou Hollywoodu a zároveň poctivým řemeslným naplněním hollywoodských žánrových šablon. Neuvěřitelný příběh o špionážní akci na záchranu kanadských diplomatu uvězněných v revolučním Íránu, jíž krytí poskytne historka o filmařích natáčejících v Teheránu sci-fi, má všechny oscarové atributy. Scénář mixuje napětí s humorem a Affleck to jako režisér koření větší než malou špetkou patriotismu. Ale ve světě vytrácející se americké dominance potřebují zámořští diváci trochu nostalgické vlastenecké vzpruhy.

11.-15 - Le Havre, Konečná uprostřed cesty, V temnotě, Skyfall, Pí a jeho život

 

Největší zklamání

1. Prometheus

Většina fanoušků Ridleyho Scotta dala kolosální nezdar prequelu slavného Vetřelce za vinu scenáristovi Damonu Lindenlofovi. Dlouho očekávaný blockbuster hapruje hlavně na rovině příběhu: děj je zmatený a nejasný a postavy se často na nebezpečné planetě chovají nelogicky až idiotsky. Chyba ale bude také na straně samotného Scotta, lépe řečeno v diváckých očekáváních se Scottem spojených. Starý klasik nenatočil už dlouhá léta skutečně dobrý film. Dokáže svým filmům vtisknout unikátní vizuální podobu, utápí se ale často v nabubřelých vyprávěcích schématech hraničících s kýčem. Jeho souboj s klasikou z roku 1977 tak s velkou pravděpodobností nemohl dopadnout dobře a my si musíme přát, aby se nepokusil o proklamovaný sequel dalšího svého kultovního filmu: slavného Blade Runnera.

2. Atlas mraků

Asi nejočekávanějším filmem roku byla spolupráce sourozenců Wachovských a Toma Tykwera na adaptaci košatého románu Davida Mitchella Atlas mraků. Ambiciózní spektákl propojující šest časových rovin - od 19. století přes současnost až do blíže neurčené budoucnosti po světové apokalypse - není úplným průšvihem. Autoři se do velké míry vyhnuli pasti newageového filozofování o univerzalitě lidského údělu. Nápad s tím, že jednotlivými příběhy procházejí stejní, k nepoznání namaskování herci, je tak bizarní, že je docela zábavný. Po prvním zhlédnutí mne ještě bavilo, jak tvůrci ladně přeskakují nejen mezi časovými rovinami, ale také mezi žánry. Protože jsem nečetl předlohu, udržovala mne tahle skládačka příběhů v napětí, co se bude dít, po celou svou úmorně dlouhou stopáž. Ale když jsem se na film šel podívat podruhé, moment překvapení se vytratil a potvrdil jsem si, že mechanické střídání nesourodých segmentů nevytváří žádný kompaktní celek a ústí jenom v natahovanou nudu bez přesahu.

3. Temný rytíř povstal

Nolanovo vyústění batmanovské trilogie byl pro mne dost útrpný zážitek. Scenáristickou kompaktností zaostává o míle za druhým dílem, který i díky Heathovi Ledgerovi vstoupil do dějin jako příkladný pionýr naroubování komiksových schémat na reálná traumata doby. Temný rytíř povstal svého předchůdce v ničem nepředčí: irituje dlouhou expozicí a nechtěně směšným závěrem, nesmyslným množstvím vedlejších motivů a především otravným a konzervativním ideologickým vyzněním: z nespokojených lidových vrstev dělá teroristy vedené bývalým politickým vězněm a proti chaosu nasazuje tvrdou ruku řádu reprezentovanou maskovaným superhrdinou. Jednou stačilo, snad se talentovaný Nolan odrazí k novému tvůrčímu Počátku.

4. - 10. The Artist, Válečný kůň, Železná lady, Děti moje, Stud, Divoši, Méďa

Čtěte také
Nejlepší a nejhorší české filmy roku 2012

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na co do kina?