A v obou snímcích je také v tanečních scénách mnohem víc života, autenticity i humoru než v Šafaříkově dokumentu. Právě národ filmů Hoří má panenko či Návrat idiota je schopen vstřebat tolik nechtěné trapnosti, nechat se bez remcání komandovat uhrovitými tanečními asistenty a zažívat první kontakt s opačným pohlavím při něčem tak obskurním, jako je mazurka.
Není divu, že taneční jsou vděčným objektem sledování. A naopak je s podivem, že se nikdo takové role ještě neujal. Tento týden ovšem přichází do kin dokument, který se to snaží změnit. I když jeho forma je stejně zastaralá a ubíjející jako taneční rituály.
Dokument Bernarda Šafaříka sledoval v průběhu loňského roku jedny taneční kurzy na pražském Žofíně a v Národním domě na Vinohradech. Od lednového zápisu uchazečů, resp. spíše uchazeček přes květnový seznamovací večírek až k zářijové první taneční hodině. Následovala listopadová první prodloužená, mikulášský ples, několik dalších hodin a dubnový konec.
Autorův přístup není zvlášť objevný. Zahrnuje pár anket s účastníky a jejich rodiči s otázkami typu "Co si od své účasti v tanečních slibujete?" - na které mu logicky dotázaní odpovídají lakonickým "Že se naučím tancovat." Akcentuje záběry tančících nohou, což po čase začne působit mechanicky a předvídatelně.
K tomu se soustředí na osoby mistra, jeho partnerky, případně i hudebníků, které také dlouze a zcela zbytečně vyzpovídává. Dozvíme se sice, že mistrova partnerka pracuje jako rozpočtářka a sám mistr se stará o pražská protipovodňová opatření, o žácích ale nevíme víc než to, co měli který večer na sobě nebo jak se pohybovali v davu dalších.
Tančící omladinu dokument až na zmíněné anketní otázky pozoruje ostýchavě a z povzdálí, v celcích, které neumožňují bezprostřednější kontakt. Vystupují tu spíše jako anonymní masa, jejich půvabná mladická neobratnost a spontánnost tu nenajde místo.
Při podrobnějším zkoumání by se v tanečních určitě našel zajímavější materiál. Tady ale divák najde jen náznaky toho, co skutečně jsou české taneční: Obtloustlý taneční mistr vtipkuje s uchazeči, aniž se namáhá povznést nad rovinu omšelých klišé o dámských a pánských volenkách.
Taneční asistenti číhají na galeriích. Babičky slzí, dívky si popotahují sukně (dolů) a ramínka šatů (nahoru), kluci se tváří ležérně a neobratně vyrážejí přes sál k dívkám...
Šafaříkovi lze přičíst k dobru, že toto atraktivní téma vůbec zpracoval. Jenže to mohl udělat mnohem nápaditěji. Film by se v této podobě uplatnil maximálně na televizní obrazovce, uvedení v kinech mu spíš škodí. Působí rozvláčně, občas nudně a do tance vás rozhodně nepřinutí.
Taneční, ČR 2006. Námět, scénář, režie Bernard Šafařík, kamera Jan Šuster, Miroslav Čvorsjuk. 77 minut, distribuce Safilm.
