Popularita Divadla Mír vzrostla paradoxně během covidu díky jejich internetovým virálním skečům pod značkou Tři Tygři. Ty si pohrávají s absurdním humorem, vulgarismy a různými fyzickými, rétorickými i mentálními deformacemi. Tohoto schématu se držel i celovečerní snímek Tři Tygři ve filmu: JACKPOT (2022) s kriminální zápletkou, kde šlo o motiv cesty za proplacením výherního losu.
Divadlo Mír je typickým a funkčním příkladem intermediálního projektu, který si pod vedením Alberta Čuby uvědomuje důležitost propagace napříč několika navzájem se podporujícími uměleckými odvětvími. Ostravské divadlo je jedním z nejpopulárnějších, jeho skeče kolují na sociálních sítích, čelní herci stálého souboru se často objevují ve filmech jiných tvůrců, značka má vlastní streamovací platformu Mír Play, kde publikuje nejen záznamy divadelních her, ale také původní filmovou a seriálovou produkci.
Jde o promyšlený a propagačně úspěšný projekt, v tuzemském kontextu takřka ojedinělý. Spojení skupiny v čele se Štěpánem Kozubem, Robinem Ferrem, Vladimírem Polákem a Albertem Čubou s úspěšnou divadelní hrou Tomáše Svobody Srnky, se tak s ohledem na poetiku obou světů jeví jako zcela logické. Původní hru převzalo hned několik divadel, naposledy Divadlo Na Fidlovačce, kde je Svoboda kmenovým režisérem. A ujal se i režie filmového zpracování, realizované v "mírácké" produkci, s níž spolupracoval na internetovém seriálu Krematorium.
Děj se dá jen těžko popsat
Jinak má tvůrce za sebou především spotřební lifestylové komedie a jeden z nejbizarnějších českých filmů Indián. Srnky jsou věrné svému divadelnímu předobrazu. Splétají zdánlivě nesouvisející osudy podivínských postav, jejichž cesty se posléze nevyhnutelně protnou. Je velmi obtížné snažit se děj nějak interpretovat či vysvětlovat, film těmto snahám klade záměrný odpor. Vše podmiňuje tvorbě humoru.
Jde totiž o výsostně absurdní a surreálnou vyprávěnku o outsiderech, kteří žijí s určitou deformací. Ostravskému dirigentovi po autonehodě klapou oční víčka, mykolog musí chodit v podřepu, jelikož ve vzpřímené poloze má kvůli rychlému růstu v dětství závratě, pracovník brněnského úřadu je neustále smutný a po dosažení orgasmu pláče. Trojici pak doplňuje dvojice se sexuální obsesí: mladá aspirující herečka se chce vyspat se slavným hercem, ten zase pro změnu touží vyzkoušet sex se zvířetem.
Vyprávění nejdříve těží z epizodické struktury, každý protagonista si odvypráví svůj příběh po svém. Postavy vědomě upozorňují na fikční podstatu světa, komunikují směrem k publiku, dirigent několikrát organizuje pohyb kamery. Boření čtvrté stěny však funguje na bázi chvilkového efektu, nepracuje se s ní konceptuálně. Surreálná a snová podstata se do vyprávění explicitně propisuje až v závěru. Explozivní tvar překypující bizarními replikami a událostmi rezignuje na jakýkoli řád, kýženými dopady mají být šok a udivené kroucení hlavou.
Tvůrci chtějí publikum vyvést z rovnováhy. Několika záběrům dominuje nahé chlupaté tělo Robina Ferra, který většinu stopáže hraje s dlaní zakrývající si přirození, netradiční až zvrácený vztah k sexualitě je obecně pojítkem všech zúčastněných. V mnoha ohledech film připomíná lednový hit Martyho Pohla Na plech. Ten je taktéž pomyslným pásmem gagů a nápadů s cílem šokovat, ale nikdy nepřesáhne rámec pouhé hříčky. Srnky trpí stejným problémem. Sledujeme rapidním tempem vyprávěnou absurditu, jež kromě útržkovitých gagů nenabízí nic moc navíc.
Outsideři jako věšáky na gagy
Jakkoli je sympatická snaha o stylizované a na fyzickém výkonu stavící herectví, většinu času se film stejně uchyluje k lacině úderným vulgárním replikám, které hrají takzvaně na jistotu. Je ovšem osvěžující vidět Štěpána Kozuba v relativně umírněné, přehnaně maniodepresivní poloze, kde nemusí pořád šišlat a karikovat. Tvůrci ale nemají ambice k podivínům hledat cestu nad rámec toho, že je využívají jako věšáky na gagy. Absurdno propojené s citem pro vychýlené postavy dlouhodobě výborně demonstruje třeba Petr Zelenka.
Nadbytečně působí i záběry nesoucí se především v duchu centrálních kompozic a výtvarně i světelně vycizelovaných obrazů, kde všechno vypadá "hezky." To je ale v přímém rozporu s vykloubenou realitou, roztodivnými postavami a tříštícími se osudy. Dílo v zásadě postrádá stylistickou nápaditost, jež by s akcí a vyprávěním korespondovala. Explicitnost či zvrhlost se navíc stále nese v relativně krotkých mantinelech, o tom "nechutném" se spíše jen mluví, ani v tomto ohledu nejde o nijak odvážný počin. Výsledek je z jistého úhlu pohledu vlastně dost unylý.
Film řeší vnitřní rozkol, zda být ve své absurditě smysluplný, nebo uvědoměle nonsensuální. Nepřilne ani k jednomu pólu a v širším kontextu působí až bezradně. To, že se v daném fikčním světě může stát cokoli a atypické postavy přistupují k atypickým problémům atypickým způsobem, kolikrát působí spíš jako laciný efekt než skutečnost, s níž by tvůrci s ohledem na filmový tvar záměrně pracovali.
I tak ale Srnky představují alespoň v dílčích částech neokoukaný pokus o svěží komedii, která se vymyká tuzemské distribuční nabídce. Humor tu slouží humoru samotnému a není jen berličkou pro satiru nebo multižánrovou fúzi. Je ale škoda, že herci s nesporným talentem a vyvinutou schopností pro fyzický humor pracují v nedotažených mantinelech. Film je tedy spíše polovičatým experimentem, v němž ale najdeme více než hrst kreativních komediálních situací. Možná by bylo ku prospěchu věci, kdyby se s tím tvůrci nespokojili a ambiciózní námět více dotáhli.
Film
Srnky
Režie: Tomáš Svoboda
Falcon, česká premiéra 11. září 2025
