Osmasedmdesátiletého francouzského režiséra, jehož ambiciózní novinku teď promítají česká kina, proslavily snímky Jméno růže, Sedm let v Tibetu nebo Nepřítel před branami. Katastrofické drama o katedrále Notre-Dame je ale zřejmě jeho nejosobnějším. Katedrálu má na dohled z balkonu svého pařížského bytu a oheň jej fascinuje od roku 1981, kdy natočil pravěké dobrodružství Boj o oheň.
Annaud se drží faktů a zachovává chronologii událostí, počínaje mší slouženou na Modré pondělí 15. dubna 2019. S výjimkou katedrály a ohně, který klenotu gotické architektury zničil olověnou střechu, sanktusovou věž a také část vitrážových oken i nosných kleneb v chrámové lodi, drama nemá další hlavní postavy.
Režisér do něj nevkládá fiktivní osobní příběhy. Francouzsko-italský film tak vypráví o několika desítkách lidí. Zpočátku sleduje první den služby nového člena ostrahy v Notre-Dame. Muž katedrálu neznal, nikdy ji nenavštívil. A když se spustí požární alarm, dlouhé minuty se nemůže dovolat nadřízenému.
Nešťastného strážce ale posléze kamera opouští a soustředí se na výjezd první jednotky hasičů, mezi nimiž jsou dva nováčci. K záchranné operaci se záhy přidávají stovky dalších členů i velitelů pařížské hasičské brigády. Šlehající plameny a hustá oblaka kouře mezitím nevěřícně sledují duchovní, památkáři, farníci, turisté, reportéři, policisté, obyčejní Pařížané i politici, včetně prezidenta Emmanuela Macrona.
Další mikropříběh nahlíží na až groteskní odyseu plnou naschválů, kterou je nucen absolvovat kurátor sbírek v Notre-Dame. Jako znalec klíčů od mnoha dveří i kódu k trezoru se musí co nejrychleji dostat z Versailles na pařížský ostrov Île de la Cité, kde katedrála stojí, aby zachránil umělecké předměty a katolické relikvie nevyčíslitelné hodnoty. Včetně té nejvzácnější, údajné Ježíšovy trnové koruny.
Režisér mnohdy v rozděleném obraze využívá autentické záběry, zaznamenané televizními štáby i majiteli mobilních telefonů. Dovedně je prolíná s pasážemi natočenými ve studiu, kde filmaři ve skutečné velikosti postavili přesné repliky některých částí katedrály: hlavní loď, točitá schodiště, vnitřek zvonice, ochozy i krovy.
Výjimečně dostali povolení pracovat i uvnitř chrámu, ještě posetém zuhelnatělými zbytky dřevěných trámů a hromadami suti či popela. Další scény vznikly v gotických katedrálách svatého Štěpána ve městech Bourges a Sens, případně v amienském Notre-Dame.
V postprodukci byly poté čtyři stovky záběrů digitálně upraveny. Filmová iluze, jež s pomocí různých technik i triků znovuoživuje ohněm znetvořenou památku, je pro laika naprosto přesvědčivá.
Apokalyptické výjevy plápolajícího chrámu hrůzným způsobem fascinují. Atmosféru nepředstavitelné zkázy dokreslují démonické chrliče na zdech, jež soptí žhavé olovo z roztavené střechy až na venkovní dlažbu, nebo socha Panny Marie, které po tváři kane slza.
Jasnou odpověď, co bylo příčinou požáru, drama nedává. Diváci vidí, jak jeden dělník při opravě střechy a sanktusníku hodí na zem nedopalek, navzdory zákazu kouření. Dojde také ke zkratu elektrických kabelů. Annaud se však těmito hypotetickými důvody katastrofy více nezabývá. Netočil drama o tom, proč katedrála vzplála, ale jak byla zachráněna.
Po zhlédnutí snímku se zdá jako zázrak, že Notre-Dame stále stojí a že během požáru nikdo z hasičů nezemřel. Film na základě ověřených faktů dokládá, jak záchrannou akci brzdily nejen počáteční liknavost, ale také neuvěřitelná souhra nešťastných náhod. Od neprodyšně zacpaných ulic přes zaseknuté dveře na chrámovém schodišti po defekty sdíleného bicyklu, jímž se na místo snažil dojet kurátor.
Annaud vzdává poctu mimořádné odvaze i obětavosti hasičů, kteří několik hodin nasazovali život. Kamera zblízka sleduje ženy i muže v zásahových ochranných oblecích, postupující úzkými chodbami s těžkým vybavením na zádech. Jejich vyčerpání, ale také duchapřítomnost a odhodlání tváří v tvář nesnesitelnému žáru jsou téměř hmatatelné.
Snímek se přitom povětšinou drží v civilní, věcné rovině, skoro jako takzvané dokudrama. Přispívá k tomu skutečnost, že Jean-Jacques Annaud neobsadil filmové hvězdy, ale méně známé, nicméně autenticky působící herce. S výjimkou několika přepjatě triumfálních motivů v partituře skladatele Simona Franglena se snímek úspěšně vyhýbá heroickému patosu.
Po celé téměř dvě hodiny je napínavý, přestože divák dopředu zná konec příběhu. Mozaikovitou strukturu vyprávění jen místy trochu rozmělňují pasáže, které se paralelně odehrávají v jiných částech města i světa. Jako scéna se starou ženou, jež volá na tísňovou linku kvůli kočce uvízlé na střeše domu. Nedotažená je také sekvence, kdy dvojník tehdejšího amerického prezidenta Donalda Trumpa tweetuje své pošetilé rady, jak katedrálu zachránit. Až příliš "hollywoodsky" zase vyznívá snaha malé návštěvnice zapálit v katedrále svíčku, přestože už začala evakuace.
Annaudovo drama z dnešního pohledu působí skoro jako historický film. K požáru sice došlo teprve před třemi roky, současná Paříž i celá Evropa už je ale jiná. Svět od té doby paralyzovala pandemie covidu-19 a nyní ruská válka na Ukrajině. Požár Notre-Dame jako by tak předznamenal konec jedné éry na starém kontinentě.
Film
Notre-Dame v plamenech
Režie: Jean-Jacques Annaud
Bioscop, česká premiéra 21. dubna.
