Film o mučení disidenta zkusí ovlivnit volby v Koreji

Michal Procházka, Pusan
12. 10. 2012 15:12
Příběh mučeného korejského aktivisty vyvolal silné reakce na festivalu v Pusanu
Foto: BIFF

Pusan - Zfilmovaný pravdivý příběh mučení známého korejského aktivisty Kim Geun-tae, který byl vězněn za režimu Čun Du-hwana v 80. letech, než se stal po demokratizaci Jižní Koreje vysoce postaveným politikem či ministrem zdravotnictví, může ovlivnit tamní prosincové prezidentské volby. Uvedení do značné míry pietního i působivého snímku Chung Ji-younga Národní bezpečnost (National Security/ v korejském znění Namyeong-dong 1985) na 17. pusanském festivalu (4. - 13. října) vyvolalo jak silné reakce mezi domácím publikem, tak i řadu vzrušených debat.

V zemi ženšenu se totiž za dva měsíce konají prezidentské volby, jejichž favoritkou je Pak Kun-hje - kandidátka konzervativní pravicové strany a zároveň dcera diktátora zavražděného v roce 1971. Ta například odmítla veřejně odsoudit vojenský puč svého otce či se dopustila některých nevhodných komentářů, jimiž částečně zlehčovala tragédie vězeňského mučení například z roku 1975.

Čtěte také
Asie má nový hit. Nebezpečně sladké i cudné známosti
Hongkong učí Čínu demokracii. V akčním filmu

Snímek Národní bezpečnost se naopak snaží podle slov samotného režiséra ukazovat, jak se rodilo tamní demokratizační hnutí v podmínkách totalitních 80. let. Má připomínat mladé generaci, jakou cenu museli za dnešní svobodu platit zejména opoziční demokratičtí aktivisté, když čelili brutálnímu režimu a jeho nepředstavitelným mučícím a sadistickým praktikám - a to právě na základě zvláštního zákona o "národní bezpečnosti". Co je důležité, přichází v okamžiku, kdy je "korejská demokracie opět v ohrožení, zatímco mladá generace mlčí," říká samotný režisér Chung Ji-young.

Foto: BIFF

Tři týdny mučení

Co lze ocenit, jeho národní a komorní vězeňské drama je zbavené jakéhokoliv patosu a falešné piety. Působivě graduje průběh třítýdenního výslechu, jenž je opravdu otřesnou, husí kůži nahánějící podívanou i pro otrlé milovníky korejských thrillerů. Od odpírání jídla, spánku či skákání na skrčené nohy postupujeme k vykloubeným ramenům, waterboardingu či elektrickým šokům a sypání chilli prášku do krku.

Jde nejen o to, jaké nelidské hrůzy ještě vydrží či nevydrží obviněný, jestli už zemře, anebo se jej podaří udržet naživu. Soustředíme se zároveň na dynamiku mikro příběhů všech ostatních policistů asistujících při mučení. Jak policejní zlo totalitní moci postupně rozkládá nejen oběti degradované na úroveň zvířecího chování, ale i samotné trapitele. V tom je snad jedna z nadějí takové zkušenosti.

Na prominentního aktivistu Kim Geun-taea (hraje jej Park Won-sang) nastoupí policejní jednotka ostrých hochů, kteří se nutně nevyžívají ve stupidním sadismu. Ale stávají se ochotnými nástroji režimu z nejrůznějších pohnutek i banálních důvodů. Ať už cítí šanci na povýšení nebo si mohou vyřídit účty s absolventem prestižní univerzity a vzdělancem, jakým oni nikdy být nemohou. Ventilují vlastní frustrace z domova, zklamání ze sportovního zápasu či špatnou náladu.

Foto: BIFF

Silné na filmu je, jak si při své práci povídají o životě, jak jsou líní. A chtěli by mít špinavou práci rychle za sebou. Geun-tae dovede vzdorovat a stát si za svým demokratickým přesvědčením, dokud na něj nenastoupí sadistický expert Lee Doo-han (Lee Kyeong-yeong). Tomu se podaří jej nakonec zlomit a přimět k vyzrazení jmen celé sítě jeho demokratické opozice. Při své práci si zpívá písničku, která pak bude pronásledovat nešťastníka po celý jeho život.

Sadista prosí za odpuštění. Až ve vězení

Drama, po jehož skončení odcházeli Korejci s uslzenýma očima, však nabízí i vyústění tohoto případu, k němuž došlo po demokratizačním procesu této země přelomu 80. a 90. let. Vyslechneme si závěrečnou bilanci trestů, k nimž byli po demokratizačním procesu odsouzeni viníci, ale během závěrečných titulků i zpovědi dalších obětí režimu. Mimochodem z mučitele Lee Doo-hana se stal ve vězení nakonec kněz kající se za své hříchy, který nakonec prosí Kim Geun-taea o odpuštění. Jenže to může údajně dát pouze Bůh... Zákon o národní bezpečnosti umožňující zvláštní režim pro nakládání s vězni a jejich souzení, byl nakonec zrušen.

Foto: BIFF

V širším plánu však film Národní bezpečnost reaguje na nárůst konzervatismu v korejské politice prezidenta I Mjong-baka, která se snaží restrikcemi omezit polemický kulturní život či liberalizaci společnosti, zatímco nastolila nemilosrdný ekonomický rozvojový plán. Uplynulá léta zdejšího filmu se nesla ve znamení komerční tvorby a žánrů, případně nástupu intimistických dramat (pod vlivem Hong Sangsooa).

Nyní se zdá, že s eskalací kulturního a společenského konfliktu té liberální a na druhé straně konzervativní Koreje dochází k opět nástupu sociálních témat či dramat kulturní transformace v kinematografii. Právě jimi se vyznačovala tvorba konce osmdesátých a zejména devadesátých let či filmy typu Bílý odznak, Guro Arirang nebo Chilsu a Mansu. Nakonec Chung Ji-young patří do této první (a u nás prakticky neznámé) generace tamní nové vlny spolu s filmaři, jako byli Park Kwang-su či Jang Sun-woo.

Na loňském pusanském festivalu představil tento společenský analyzátor polemické drama Nesehnutý (Unbowed) vyprávějící osudy vysokoškolského profesora, který bojuje po svém návratu z emigrace o svou akademickou rehabilitaci se spikleneckými akademickými pohlaváry staré gardy. Chung Ji-youngův letošní "citlivý" snímek Národní bezpečnost má ambici promluvit do vývoje preferencí kolem voleb. Zároveň Korejcům připomíná schizma jejich minulosti, s níž se jižní část korejského poloostrova dodnes zcela nevyrovnala.

Řada Korejců je dodnes přesvědčená, že se podařilo uchovat zemi v těžké mezinárodní situaci a nastartovat ekonomický boom díky režimům vojenských diktátorů Pak Čong-huia (60. a 70. léta) či Čun Du-hwana (80. léta). Jejich vlády však zároveň fungovaly v podstatě mafiánským způsobem a utužovaly svůj režim na základě represe opozice a zcela primitivního a krvavého antikomunismu.

Chung Ji-young.
Chung Ji-young. | Foto: BIFF

Jak vyplývá i ze závěru Chung Ji-youngova filmu, řada lidí poznamenaná nespravedlivým vězněním v 80. letech se dodnes zdráhá o své zkušenosti mluvit. Z kořenů těchto tuhých režimů vyrostla současná korejská společnost, která se stále zdráhá přiznávat právo na rovnoprávnost ženám či liberalizovat v základě velmi tradiční společnost, fungující s nadsázkou řečeno jako kapitalistický pracovní tábor.

Bagatelizovaná znásilnění

V tomto smyslu bylo zajímavé sledovat filmy i druhého hlavního tématu, které se zračilo v programu festivalu v Pusanu. Medializované případy znásilňování mladých žen a dívek se odrazily ve dvou srdceryvných filmech, burcujících proti tomuto v Koreji částečně přehlíženému problému. V nízkorozpočtovém, pamfletickém filmu Lee Jiseunga nazvaném Azooma, který vzdáleně připomínal Park Chan-wookovu Trilogii pomsty, se dokonce říká, že 65 procent těchto případů v zemi zůstane nepotrestaných - či u soudu bagatelizovaných.

Emocionální titul Neplač mami (Don´t Cry Mummy) zase útočí na city diváků této stále konzervativní a patriarchální společnosti odstrašujícím případem brutálního útoku na dceru, kterou se matka rozhodne pomstít, když státní orgány a instituce selhávají. Jak se zdá, pod povrchem zdánlivě uhlazené, ekonomicky se rozvíjející a upracované korejské společnosti se něco začíná hýbat.  O mnohém mohou v tomto případě skutečně rozhodnout prosincové prezidentské volby.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

Další zprávy