Přestože byli Francouzi, Straub s Huilletovou pracovali v Německu či Itálii a zpočátku bývali řazeni k takzvané německé nové vlně, tedy autorům jako Rainer Werner Fassbinder, Werner Herzog nebo Volker Schlöndorff. Točili na motivy románů, oper či divadelních her.
Jejich snímky se vyznačovaly formální askezí, dlouhými statickými záběry, odmítnutím zavedených postupů či divácky důležitých prvků jako příběhu a postav. Uměleckým experimentům Strauba s Huilletovou se dařilo spíše v "artových" kinech. U širší veřejnosti tvůrci naráželi mimo jiné kvůli vyhraněným politickým názorům. Ty naopak v jedné etapě konvenovaly kritikům vlivného francouzského časopisu Cahiers du cinéma, který dvojici prosazoval. Podle deníku Le Monde patří snímky Strauba s Huilletovou k těm nejnáročnějším, ale také nejkrásnějším a nejdůležitějším v jedné větvi moderního filmu.
O největší rozruch se manželé postarali v roce 2006, kdy měli na benátském festivalu obdržet cenu Zvláštní lev za inovaci filmové řeči. Předat jim ji měla tehdejší předsedkyně poroty, herečka Catherine Deneuveová. Straub s Huilletovou však nedorazili a místo toho zaslali vyjádření, které mezi diváky formou pamfletu šířili přátelé a dobrovolníci. Manželé v textu oznámili, že se z principu nemohou zúčastnit akce, kterou po teroristických útocích z 11. září 2001 střeží policisté před potenciálními teroristy. "I já jsem terorista. Dokud bude světu vládnout americký imperialismus, nebude teroristů nikdy dost," oznámil v dopisu Straub.
Vyjádření způsobilo rozruch. Člen poroty, americký režisér Cameron Crowe, navrhl Zvláštního lva dvojici neudělit. Festival nakonec Strauba s Huilletovou vyznamenal, podle dnes již nežijící kritičky Evy Zaoralové to však bylo nemístné, napsala v deníku Mladá fronta Dnes. Poukazovala na podle ní nekvalitní nejnovější film dvojice nazvaný Ta jejich setkání. "Je-li inovací brechtovsky zcizené deklamování, pak vývoj filmové řeči budí obavy," uvedla Zaoralová.
Nebylo to poprvé, kdy Straub s Huilletovou vzbudili rozruch politickými názory. Levicově orientovaná dvojice například film Kronika Anny Magdaleny Bachové z roku 1968 věnovala Vietkongu, tedy komunistické a nacionální politické organizaci, proti které tehdy válčili Američané.
Tento jejich celovečerní debut z roku 1968 byl víc než životopisem vdovy po skladateli Johannu Sebastianovi Bachovi. Víc než příběhem zpěvačky a Bachovy zchudlé druhé manželky, která byla ke konci života odkázaná na almužnu, to byla osobitě, za minimálního pohybu kamery a takřka bez střihu natočená pocta skladatelově hudbě, píše agentura AFP.
Jean-Marie Straub, narozený roku 1933, vystudoval literaturu ve Štrasburku. Už na škole organizoval filmový klub a potkal svou budoucí ženu Danièle Huilletovou. Na place začínal coby asistent režisérů Abela Gance, Jeana Renoira, Roberta Bressona či Jacquese Rivetta.
Koncem 50. let odmítl jít bojovat do Alžírska a po svatbě s Huilletovou raději odjel do Mnichova. Tam se chvíli věnoval divadlu, než roku 1963 ve dvojici natočili svůj první osmnáctiminutový snímek Machorka-Muff podle povídky Heinricha Bölla. Pět let nato následovala Kronika Anny Magdaleny Bachové.
Manželé nakonec vyrobili více než dvě desítky filmů. K těm nejznámějším patřily biblický Mojžíš a Áron, inspirovaný stejnojmennou nedokončenou operou Arnolda Schönberga, adaptace Ameriky od Franze Kafky nazvaná Třídní vztahy, snímek Sicilia nebo v novém tisíciletí Návštěva v Louvru. Tento filmový esej byl složen ze statických záběrů děl klasického malířství, které autoři doprovodili komentářem.
Straub a Huilletová často experimentálně pohlíželi na historii, život či umění. Typické pro ně byly strohost a prosazování avantgardních či radikálních prostředků. Například jejich snímek Příliš brzy, příliš pozdě z roku 1982 tvoří záběry na tehdejší Francii a Egypt, do nichž Huilletová deklamuje text o bídných podmínkách dělníků.
Prakticky všechna díla manželů vznikla na motivy románů, oper, divadelních her či politických pamfletů. Postupně adaptovali texty Franze Kafky, Pierra Corneilla, Marguerite Durasové, Bertolta Brechta nebo výtvarníka Vasilije Kandinského.
Dvojice mívala problém shánět na své projekty peníze, kvůli tomu v pozdějších letech kromě Německa oslovovala britské producenty a působila v Itálii. Přesto se jim podařilo udržet úzký tým spolupracovníků, na většině děl spolupracovali s pár kameramany a zvukaři.
O jejich soužití vypráví dokumentární snímek Kde je ukryt váš tajný úsměv, který natočil Portugalec Pedro Costa. Huilletová zemřela sedmdesátiletá roku 2006.
Straub poslední roky trávil ve švýcarské obci Rolle nedaleko Ženevského jezera. "Zemřel pokojně tuto neděli v šest hodin ráno," potvrdil teď agentuře AFP Christophe Bolli, mluvčí švýcarského Národního filmového archivu. "Byl nám velice blízký. Věnoval archivu některé své filmy a mezi roky 2018 a 2019 nás mnohokrát navštívil, než se jeho zdravotní stav zhoršil," dodal.
Agentura AFP upozorňuje, že nedaleko Ženevského jezera předminulý měsíc dožil také další nekompromisní filmař, známější Jean-Luc Godard.
