První pusa od Ivana a hostina s příchutí benzínu. Co možná nevíte o Mrazíkovi

I když tahle kultovní pohádka díky desítkám svých repríz v mnoha lidech vyvolává zoufalství, minimálně stejnému počtu by během vánočních svátků chyběla. Pozoruhodné je, že o takové popularitě, jakou má u nás, si v rodném Rusku může nechat jen zdát. "Morozko" letos oslavil 60 let od své premiéry a v pondělí večer se znovu objeví na televizních obrazovkách. Chaloupko, ke mně!

Barevnému sovětskému filmu, který se natáčel během roku 1964, se nedá upřít, že se stal klasikou. Ať už díky skvostnému dabingu v režii K. M. Walló, nebo pro dnes už zlidovělé hlášky. František Filipovský svým temperamentním hlasovým projevem posunul roli Baby Jagy alespoň o dvě herecké třídy výš a stejně nezapomenutelně se do sluchové paměti Čechů zapsala i Eva Klepáčová, když hláskem jako konipásek kuňkala: "Zalévám pařízek…". Ve své podstatě naivní příběh krásné, skromné Nasti, která se blízko Mrazíkovy berly ocitne a už málem neprocitne a kterou před zlobou její macechy a nevlastní sestry Marfuši zachrání zprvu značně narcistický Ivánek, si mezi Čechy vydobyl status bezmála rodinného stříbra.

Sovětský snímek, který v anglicky mluvících zemích najdete pod názvy Father Frost nebo Jack Frost, získal rok po svém vzniku na filmovém festivalu v Benátkách ocenění Lion of San Marco - Grand Prize a o rok později měl premiéru v Americe. Na sovětský film to byl v té době úctyhodný výkon. K jeho úspěchu určitě napomohl i scénář, jehož autorem byl významný ruský dramatik Nikolaj Robertovič Erdman, který tíhnul k satiře a absurdnímu divadlu. Z Mrazíka se postupně stal fenomén, a to zejména v Československu. Vyjma již zmíněných důvodů prý i proto, že zlo, které je v pohádce ztělesněno nelítostnou macechou a hloupou Marfušou a které nakonec dojde spravedlivého trestu, bylo pro mnohé Čechy po roce 1968 personifikací nenáviděného Sovětského svazu.

Až postupně vycházela na světlo bizarní fakta o často nelehkých podmínkách při natáčení. Některé scény této pohádky se točily v oblasti Murmansku, za severním polárním kruhem, a pro nedostatek surovin se například herečka Inna Čurikovová v roli Marfuši sedící pod smrkem a vyhlížející Mrazíka musela místo do jablka zakousnout do cibule, protože byla mnohem dostupnější. Z lahve pak nepopíjela mléko, jak se zdálo, ale pouze bíle obarvenou vodu. Také všechny pochoutky na hostině s místním nápadníkem byly při natáčení natřeny benzinem, aby se jídlo nekazilo a aby je hladoví ruští herci neujídali.

Na ledě i na YouTubu

V roce 1998 se Mrazík dokonce dočkal své české muzikálové verze, která byla předváděna výhradně na zimních stadionech. Premiéra lední revue se odehrála v Ostravě a poté vyrazila na úspěšné turné po krajích českých a moravských. Zhlédlo ji přes 350 tisíc diváků. V muzikálu na ledě si zazpíval i Karel Gott či Iveta Bartošová. Autorem scénáře a režisérem byl Jindřich Šimek. V pestrobarevných folklórních kostýmech, s opulentní dekorací a stejně mohutným světelným aranžmá se na ledě v hlavních rolích tehdy proháněli trojnásobní mistři světa v krasobruslení sportovních dvojic Radka Kovaříková a René Novotný. Roli Baby Jagy alternovali Jiří Korn, Martin Dejdar a Petr Kotvald.

Nelze opomenout ani slavnou scénku Martina Dejdara, v níž ve zkratce paroduje nejznámější okamžiky slavné pohádky. Mrazíkovské písničky, jako je Prašná cestička, Vyrostla štíhlá jedlička nebo Ach ty Váňo, Ivane najdete na portálu YouTube s desítkami tisíc zhlédnutí. Ale i kdybyste nenašli, téměř všichni Češi je stejně znají zpaměti.

Pro vědce a hráče videoher

V roce 2000 spatřila světlo světa dokonce i česká počítačová hra s názvem Pohádka o Mrazíkovi, Ivanovi a Nastěnce. V téhle adventuře řeší její hráči logické hádanky a úkoly společně se všemi známými postavami - od Nastěnky přes samolibého bohatýra Ivana až po rozšafného Mrazíka. Hlasy jim v dabingu propůjčili známí čeští herci: Martin Dejdar si střihnul Babu Jagu, Josef Zíma Ivana (stejně jako ve filmu) a Klára Sedláčková Nastěnku.

Mrazíkovu až notorickou známost a zřejmě i jistou inspirativnost dokládá fakt, že v 90. letech proběhla v Praze recesistická "vědecká" konference právě na téma Mrazík. V jednom z příspěvků například jistý fyzik dokládal, jakou rychlostí a po jaké křivce by musely letět klacky loupežníků, aby dopadly až půl roku po vyhození. Literární historik Martin C. Putna si zase ve své knize Chvály - Diatriby a kázání, laudace a mystifikace in margine 1994-2001 neodpustil vtipný "psychoanalytický" rozbor všech postav filmu. Ivánka po freudovsku představuje jako homosexuála, který během filmu dospěje až ke comingoutu, Nastěnku jako heterosexuální dívku s téměř incestním vztahem k otci a Mrazíka jako kultivovaného bisexuála z lepší společnosti.

První polibek od Ivana

Většina z někdejších mrazíkovských hvězd už dnes není mezi živými. Eduard Izotov, který si zahrál roli ztepilého Ivana, zemřel v roce 2003. V době vzniku filmu, který se natáčel na poloostrově Kola, mu bylo třiatřicet, představitelce Nastěnky Natalje Sedychové, necelých patnáct. Polibek od Ivánka byl první v jejím životě. "Byla jsem úplné děcko," nechala se slyšet Natalja, "hrála jsem samu sebe, mladičkou a naivní. Eduard byl moje první láska. Neskutečná a nádherná. A tajná!"

Natalja se už jako čtyřletá stala krasobruslařkou a v deseti byla přijata do prestižní baletní školy při Velkém divadle v Moskvě. Mrazík v jejích patnácti letech odstartoval pětileté období filmové kariéry (zhruba každý rok natočila jeden film). Ve dvaceti letech však oznámila, že s natáčením končí, a krátce nato se stala primabalerínou Velkého divadla v Moskvě. V roce 1987 získala angažmá jako herečka v Divadle U Nikitinské brány. Letos v červenci oslaví 77. narozeniny. Po životě plném tance, divadla (a jak sama přiznává, i "nejméně padesáti" milenců) si užívá důchodu. Žije v jednom z obřích stalinských mrakodrapů v centru Moskvy. Z dnes již rozvedeného manželství se skladatelem a dirigentem Viktorem Lebeděvem má syna Alexeje.

Když Natalja Sedychová v roce 2000 přiletěla do Prahy, aby se zúčastnila předávání cen nejpopulárnějším televizním osobnostem TýTý, přiznala, že v Rusku není "Morozko" ani zdaleka tak populární jako v České republice. "O úspěchu, jaký u vás Mrazík má, nikdo z nás, kdo jsme ho točili, dlouho neměl ani tušení," řekla.

Je ti teplo, děvče?

Protikladem pilné a půvabné Nastěnky byla ve filmu její nevlastní sestra. Inna Čurikovová si v roli tupé a bezskrupulózní Marfuši získala srdce nejednoho českého cynika (v rozhovorech ale přiznala, že se na sebe v roli zlomyslné ošklivky nerada dívala). Ovšem na rozdíl od této postavy byla většina jejích rolí charakterní - ztělesňovala silné, obětavé a nezdolné ruské ženy, a to především ve filmech svého manžela Gleba Panfilova (Ohněm se nepřebrodíš, Vassa, Matka).

Dokázala se ale prosadit i ve snímcích jiných režisérů (Válečná romance, Adamovo žebro, Slepička Rjaba) a uplatnit svůj talent pro spontánní propojení tragična a komična. Příležitost dostala i na jevišti, hlavně v moskevském divadle Lenkom (Hamlet, Racek, Chytrák atd.). Na svém kontě má řadu mezinárodních festivalových a státních cen. Z hereckých osobností, které si zahrály v Mrazíkovi, patří k těm profesně nejúspěšnějším. V roce 2004 se například objevila v ruském televizním seriálu Moskevská sága. Zemřela v lednu 2023 v moskevské nemocnici na zástavu srdce.

Podobně herecky úspěšný jako Inna Čurikovová byl i Alexandr Chvylja, představitel Mrazíka. Herec, který ztvárnil roli postavy, jež má kořeny ve slovanské mytologii, se vlastním jménem jmenoval Alexandr Leopoldovič Bressem a pocházel z Ukrajiny (z rodiny švédských přistěhovalců). Své první filmové role odehrál už ve třicátých letech a točil téměř až do své smrti v roce 1976.

Žena v roli muže a naopak

Mrazík se může jako jedna z mála pohádek pyšnit dvěma kuriozitami, co se týká hereckého obsazení. Kouzelného Dědečka Hříbečka hraje žena, Galina Borisovová, namluvená mužem (Michail Janšin) a naopak Babu Jagu muž, Georgij Fancevič známý jako Georgij Milljar. Svou kariéru začal rolí ve válečném historickém filmu S námi a v padesátých letech byl hercem filmového studia Mosfilm. Baba Jaga v Mrazíkovi nebyla jeho jediná ježibabí role - zahrál si ji také v pohádce Zlaté parohy, kterou stejně jako Mrazíka režíroval Alexander Rou, známý režisér pohádkových a dobrodružných filmů. Milljar byl Rouův oblíbenec, a tak se dočkal role i v jeho další pohádce, legendární Krásné Varvaře. Čuda Juda, ušatého, nazelenalého a vskutku odpudivého vládce podzemní říše, Milljar ztvárnil v roce 1969. Objevil se třeba ale i v Bondarčukově Vojně a míru, hrál do poslední chvíle a točil ještě rok před svou smrtí v Moskvě roku 1993.

Kdo najde chybu?

Že český národ zná Mrazíka jako své boty, dokazuje i dlouhý seznam odpozorovaných chyb, které najdete na nejednom internetovém serveru a jež můžete sami při pozorném sledování pohádky snadno odhalit. Když se například dobře díváte na scénu, kdy Ivan následuje letící brk, vidíte, že je uvázaný na tenkém provázku. V záběru, kdy Mrazík volá sáňky samochodky, se kamera zmateně pohybuje sem a tam. Pokud si toto "švenkování" pustíte zpomaleně, uvidíte čtyři členy štábu.

Hned v následující scéně, kdy Mrazík pomáhá Nastěnce nasednout do sáněk, je jasně vidět, že ta si sedá na pravou stranu sání. V dalších záběrech ale sedí nalevo. Když Ivan přiskakuje k Nastěnce, která zalévá pařízek, je na zlomek vteřiny vidět, jak v levém horním rohu čeká na signál od režiséra. K podobně diletantským okamžikům filmu patří i moment, kdy Nastěnka oslovuje právě proměněného bohatýra slovy: "Ivánku, já přece…", ale protože se jí předtím nepředstavil, jen těžko může znát jeho jméno. A tak bychom mohli pokračovat… To všechno ale nic nemění na tom, že Mrazík, jakkoli nedokonalý a jakkoli okoukaný, je v české kotlině už zřejmě navěky odsouzen k nekonečnému reprízování. "Loupit, neloupit, sežrat, nesežrat…"