Film, co ztratil sošku Oscara, jež se dodnes nenašla. Obchod na korze je klenotem

Mrazivý snímek dramatizující temnou kapitolu slovenských dějin během 2. světové války je v historii kinematografie důležitý hned z několika důvodů. A navíc se kolem něj rozprostírá tajemno v podobě zmizelé a dosud nenalezené sošky Oscara, kterou před šedesáti lety, 18. dubna 1966, Obchod na korze získal jako první československý film.

Snímek je dodnes reprezentantem často skloňovaného zlatého fondu tuzemské kinematografie. Není divu, byť je to možná v něčem paradoxní, protože pojednává především o slovenských dějinách, o momentu, kdy fašistická vláda Slovenského štátu předávala zabavené židovské podniky do rukou kolaborujících slovenských občanů. Ztělesňuje však něco, co je pro tradici českého filmu typické. Vychází z literární předlohy, zaostřuje na silné individuální osudy v extrémně vypjatých situacích a s odstupem tematizuje historické události propletené s fikční linií. Přesně takové filmy u nás divácky patří k těm nejvzpomínanějším.

Obchod na korze režijního dua Kadár-Klos se ale zároveň od řady snímků svých generačních souputníků i porevolučních následovníků liší, především v nevybíravém pohledu na nás. Ukazuje totiž, že kruté zlo vychází především ze zdánlivě obyčejných lidí. Připomíná, že na počátku každého zla je strach. Hlavně způsob, jakým se film transformuje z tragikomedie do takřka fatalistického dramatu, je dodnes působivý.

Snímek mohl vzniknout díky liberalizaci kulturní sféry 60. let. Ján Kadár a Elmar Klos patřili k zavedeným autorům. Klos sloužil jako pečlivý dramaturg a hledal řád, Kadár práci doplňoval svou impulzivitou, kterou uplatňoval především na place. Měli za sebou divácký hit Hudba z Marsu a satirickou pohádku Tři přání, po jejímž uvedení kvůli "ideologickému revizionismu" a jízlivé satiře komunistické utopie nemohli dva roky točit. Posléze natočili vynikající syrové partyzánské drama Smrt si říká Engelchen a dodnes neprávem zapadlé soudní drama Obžalovaný. Obchod na korze je adaptací povídky Past od Ladislava Grosmana. Ten pak s režijní dvojicí pracoval na scénáři k filmu a samostatné novelizaci zároveň.

Velkolepá premiéra v Cannes a "strýček Oscar"

Film byl uveden v nejprestižnější festivalové soutěži na světě v Cannes, kterou československá kinematografie v 60. letech pravidelně okupovala. Normalizace pak v tomto ohledu znamenala izolaci. Cannes bylo a je důležitou vstupenkou na mezinárodní festivaly, které snímek hojně objížděl, a především na případnou účast na Oscarech. Obchod na korze jako první tuzemský film v historii získal sošku pro nejlepší cizojazyčný film. Navíc hlavní herečka Ida Kamińska byla nominována v ženské kategorii, čímž navázala také na uznání poroty z Cannes, které sdílela s Jozefem Kronerem.

"Strýčka Oscara", jak jej spolurežisér označil, z rukou Gregory Pecka tehdy za doprovodu české hymny převzal Ján Kadár, jenž se na konci děkovné řeči s úsměvem omluvil za svou lámanou angličtinu. Zisk mediálně nejexponovanější ceny v kombinaci s uvedením na festivalech v New Yorku a San Franciscu otevřel filmu dveře do široké distribuce. V USA uváděné československé snímky tehdy zastupovala společnost IFEX. Americká periodika psala oslavné kritiky, hovořilo se o jednom z nejdůležitějších filmů dekády. Obchod na korze jako vývozní artikl proklestil v zámoří cestu dalším tuzemským filmům. Časopis Newsweek psal kupříkladu o tom, že Západ konečně pozná výjimečné filmy z jinak šedivých ulic komunistického Československa.

Americké propagační materiály s filmem pracovaly především skrze jeho válečné téma, stejně tak akcentovaly jména režisérů a odkazovaly na jejich předchozí úspěchy, nejvíce však zdůrazňovaly zvučně znějící zisk Oscara. V USA film za první měsíc utržil 630 000 dolarů. New York Times jej umístil na žebříček 10 nejlepších filmů roku, společně s Láskami jedné plavovlásky, jenž v roce 1966 zahajovaly festival v New Yorku. Mezi nejoblíbenější tvůrce v Americe patřili Karel Zeman a Oldřich Lipský, a to díky jejich svěží žánrové optice. Stejnou měrou však v zahraničí bodovaly i umělecké novovlnné pohledy.

Československá vláda obrovský zahraniční úspěch Obchodu na korze ve své podstatě vítala, byť ideologicky byl film mnohým straníkům proti srsti. Tehdejší režim Západem opovrhoval, ale v určitém ohledu toužil po jeho uznání. Prezident Novotný režiséry s Oscarem uvítal na Pražském hradě takřka ihned po jejich příletu, státní ceny získali kromě nich i hlavní herec a herečka. Obchod na korze u nás vidělo přes 600 tisíc diváků. Režiséři byli roku 1968 jmenováni národními umělci a ve stejném roce byl film v rámci ankety časopisu Kino označen za nejlepší tuzemský titul posledních 20 let.

Film do trezoru, Kadár do emigrace

Utužení normalizačních poměrů však situaci rázem otočilo. Kadár s Klosem, ve filmech nevybíravě kritizující stranický aparát a jeho vliv na společnost, se stali nepohodlnými. Obchod na korze byl roku 1971 vyřazen z distribuce (zpátky do kin se dostal až po revoluci, roku 2017 byl restaurován). Kadár emigroval, Klos byl z Barrandova na to konto propuštěn. Kadár se v USA snažil prorazit, natočil několik televizních filmů, v kanadské produkci realizoval celovečerní snímek Co mi táta nalhal, taktéž s židovskou tematikou. Roku 1979 zemřel na rakovinu. Klos se věnoval historii československého filmu a akademické práci, vydal několik skript a po revoluci vyučoval na FAMU.

Sošku Oscara, kterou Kadár v roce 1966 přivezl ze Spojených států zabalenou ve vlastním pyžamu, mu Elmar Klos před emigrací věnoval, aby mu otevřela cestu k potenciálním pracovním nabídkám. Po smrti Kadára, jeho ženy i tchyně se však soška nenávratně ztratila. Pohřešovaná je dodnes. Žádné seriózní periodikum se však této kauze nevěnovalo, jedinou výpovědí jsou slova Elmara Klose. Americký tisk, který se problematice ztracených a přeprodávaných Oscarů několikrát věnoval, případ s Obchodem na korze nikdy nezmiňoval.

Byť je Oscar fyzicky ztracený, hodnota snímku zůstává. Obchod na korze není jen nestárnoucím filmem, ale také zlomovým titulem, díky jehož zahraničnímu úspěchu se o Československu v 60. letech mluvilo jako o filmové velmoci. A scéna, v níž kamery coby zhmotněná tíha svědomí nemilosrdně pronásledují marně se skrývajícího hlavního hrdinu, zůstává nesmrtelná. Režijní dvojice Kadár-Klos brilantně zachytila nelítostný a zároveň empatický obraz lidského strachu a ohebnost morálního kodexu, čímž stvořila veskrze nadčasový snímek.