Rozhovor – Filip Remunda natáčel společně s kameramanem Jakubem Halouskem tři týdny u Jadranu. Výsledkem je nový film Obnažený národ věnující se milionu Čechů, kteří pravidelně v létě odjíždějí na dovolenou k moři do Chorvatska. "Zajímalo mě, jestli si z té země něco odvážíme, nebo se tam jezdíme jen koupat v moři a opalovat se," vysvětluje Remunda v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Aktuálně.cz: Podle čeho si vybíráte destinaci, kam pojedete na dovolenou?
Filip Remunda: (dlouhá pauza) Přemýšlím, jestli jezdím vůbec na dovolenou. Jezdím rád na hory lyžovat. Cestování jsem měl vždy spojené s nějakým cílem. Před lety jsem jezdíval do zemí, jako je Írán nebo Indie natáčet amatérské filmy. Loni jsme s celou rodinou byli na Kavkaze, kde jsme se ženou vedli filmařský workshop. Moje dovolené jsou vždy spojené s poznáváním nebo prací. Avšak nedávno mi má milovaná žena vytkla, že děti pořád tahám na východ a že by se ráda jela konečně do Itálie.
A.cz: Váš nejnovější dokument Obnažený národ se věnuje Čechům trávícím dovolenou v Chorvatsku. Byl jste tam někdy na klasické dovolené?
Jednou jsem byl autobusem na zájezdu v českých vesnicích v Rumunsku. Ale tam jsem jel natáčet svůj film v prváku na FAMU. Takže nikdy jsem neměl tu čest účastnit se organizovaného zájezdu a ani do Chorvatska jsem nikdy nejel na klasickou dovolenou tohoto typu.
A.cz: Na Balkán jezdíváte pravidelně přes dvacet let. Setkal jste se někdy dříve s podobnými předsudky a názory o Češích, které v dokumentu představujete, nebo jste se o nich dozvěděl díky článku Nešťastný dobrý turista Švejk, který ve filmu zmiňujete?
Samozřejmě. Nedá se to vztahovat pouze na Chorvatsko. To jsem si vybral, protože nás tam jezdí milion a je to země, se kterou jsme proto přirozeně spjatí. Český fenomén existuje ve všech zemích bývalé Jugoslávie. Jsme tam známí, protože pro ně bylo v Československu neskutečně levno. Jezdívali k nám s pár lahvemi vinjaku, prodali je a pak mohli frajeřit před českýma holkama a žít v drahých hotelech, což by si doma dovolit nemohli. My jsme zároveň jezdili k nim kvůli moři. Měli jsme méně peněz, proto se tam stále vyprávějí historky, za kolik červenejch (vysoká dinárová bankovka) jsme prodávali žehličky, ruský foťáky nebo nářadí. Tím jsme si vydělávali na to, abychom mohli dětem koupit zmrzlinu nebo si večer dát víno.
Zároveň my žijeme trošku jinak. Češi rádi lezou po horách a sportují, Češi rádi kempujou a spí ve stanu nebo v přívěsu, což pro mnoho Chorvatů bylo a je nepochopitelné. Oni moc nejezdí na dovolenou. Podle nich mají krásnou zemi, tak kam by jezdili. A pokud by už někam vycestovali, tak by si zaplatili hotel.
Několik spolužáků na FAMU bylo z Balkánu a už ti říkávali, že centrum Prahy je Čechů pusté, protože Češi se bojí v centru bydlet. Bojí se drahých nájmů, bojí se, že nebudou mít kde nakupovat, a tak se stěhují na periferii, zatímco v centru bydlí Srbové, Chorvati, Rusové, Američani a další, kteří vědí, jak si užít život ve městě.
Existuje také velký rozdíl v estetickém vnímání. Oni se pozastavují i nad tím, jak chodíme oblíkaní. Od odmalička se v rodinách učí, jak skládat barvy, co se k sobě hodí a podobně. My jsme pro ně pořád trošku trampský tábor. Chodíme po městě ve vojenském nebo sportovním oblečení. V práci chodíme v bačkorách... Když jsem před lety slýchal tyto názory, uvažoval jsem, že by to mohla být látka pro film, a ten článek byla spíš poslední kapka.
A.cz: Nevede váš dokument k přílišnému zobecnění, že Češi jsou nevkusní paštikáři?
S tím nesouhlasím. Toto téma rád přenechám cestovatelským rubrikám našich předních deníků. Film se pokouší proniknout do mentality obou národů. Díky své práci jsem už potkal spoustu skvělých lidí a stejně tomu bylo i loni v létě u Jadranu. Pod olivovníkem jsme se dali do řeči s paní Ludmilou, o níž jsme se později dozvěděli, že je výborná masérka a že se v létě na celé tři měsíce přestěhovala do Chorvatska. S radostí vyměnila svůj byt za stan v kempu, aby slyšela šumění moře a usínala pod borovicemi. Rozhodla se radikálně změnit život, vzdát se stresu a zbytečných povinností. Naplněna zážitky z Chorvatska je připravena tuto změnu postoje v životě udržet i po návratu do Čech.
V našem filmu se vyznává z lásky k moři a říká, že ve vlnách se cítí jako v náručí. Natáčeli jsme s česko-chorvatským párem, Alešem a Željkou, kteří spolu žijí v Rijece navzdory všem předsudkům, že chorvatské ženy se nezajímají o české muže. Ten film se samozřejmě mnoha stereotypů dotýká, ale nahlíží je kriticky. Chtěl jsem říct, že předsudky jsou cesta do pekel. V bývalé Jugoslávii vedly ke škatulkování, strachu a válkám. Dobré je si uvědomit, že i když je mezi námi spoustu rozdílů, máme toho společného daleko více, než si myslíme. Spojují nás jazyk, historie, kultura a jde jen o to investovat energii do poznání, které mezi námi zruší propast nedůvěry.
A.cz: Slovenský průvodce na Čechy nahlíží podobně jako Chorvati. Mají Slováci blíže k nám, nebo k nim?
Slováci i Chorvati si všímají toho, jak šetříme. Tu spořivost máme podle nich tak hluboko vrytou do duše, že šetříme i v případech, kdy nemusíme. Říkají, že kdybychom tolik nešpórovali, mohli bychom si život daleko víc užít. Potkali jsme třeba paní z Uherského Hradiště, která byla loňské léto už na druhé dovolené. Vysvětlovala, že si vezou naložené maso, protože mají rádi českou kuchyni. Dálnicím se vyhýbají prý proto, aby cesta nebyla monotónní. Pro slovenského delegáta cestovní kanceláře, který se s ní o šetření bavil, bylo nepochopitelné, proč si o dovolené nechtějí víc dovolit a vyzkoušet božská chorvatská jídla.
A.cz: Nebylo by zajímavé téma, jak se vnímáme vzájemně se Slováky?
Možná by to mohlo být pokračování k tomuto filmu. Kamarádka ze Slovenska mi psala, že by stačilo zajet do Tater. Česko-slovenská blízkost a rozdílnost je velké téma na film.
A.cz: Ve filmu zazní názor chorvatského zmrzlináře, že si Češi na rozdíl od Chorvatů umí ze sebe udělat srandu.
Je pravda, že někteří Chorvati se berou příliš vážně. V tomto jazykovém prostoru existuje mnoho vtipů o sousedních národech, ale málo vtipů o sobě samých. Z nějakého důvodu je pro ně obtížné přiznat svou slabost a tím se posílit.
A.cz: Ten zmrzlinář dále říká, že Čechům na rozdíl od jiných nevadí stát dlouhé fronty.
Oni za ním chodí kvůli skvělé zmrzlinové show, kterou pro ně dělá. Říkal ale, že Čechy jeho žonglování s kopečky baví jen na dovolené. Zkoušel si otevřít podobnou cukrárnu v Brně a tam to nefungovalo.
A.cz: Slováci si z nás poměrně často dělají srandu, že na dovolené chodíme na kopeček zmrzliny o dva kilometry dál jen proto, že to tam je o malinko levnější.
Zajímalo by mě, kde se to v nás bere. Možná je to tím, že jsme byli dlouhá léta ovládáni cizími mocnostmi ve strachu, co bude zítra. A možná proto jsme schopní jít někam dvacet minut, abychom ušetřili padesát haléřů.
A.cz: Kdybyste točil film o Češích, kteří tráví dovolenou v Thajsku, myslíte, že by to dopadlo podobně?
Pochopitelně do Thajska, kde se musí investovat dvacet tisíc do letenky, odlétají lidé, kteří mají více peněz. Přesto věřím tomu, že čeští turisti by tam byli spořivější než ti chorvatští.
A.cz: Je podle vás šetřivost špatná vlastnost?
Ne, je to výraz zodpovědnosti vůči času, který člověk strávil prací. Chorvati ale poukazují na to nesmyslné šetření, kdy ušetříte nepatrnou částku peněz, ale ztratíte nepoměrně hodně času nebo se zbytečně kvůli tomu nervujete.
Na druhou stranu oni k nám vzhlížejí s obdivem k tomu, že neutrácíme na zbytečnosti. V jedné scéně filmu, kterou jsme nakonec vystřihli, bylo řečeno, že Chorvati jsou schopni vzít si půjčku na nejnovější model od Bosse, aby pak tři měsíce neměli ani na to, aby zašli s kamarády na víno.
A.cz: Úsměvná je scéna, kdy je před kamerou postaven štáb a Chorvatka hodnotí vaše oblečení. Bohužel nikdo z vás nedopadl moc dobře. Zamyslel jste se pak nad tím, jak chodíte oblékaný?
Já nad tím uvažuji velice dlouho, protože jsem sám byl častokrát vděčným terčem kritiky mých přátel. Chtěl jsem tu scénu mít ve filmu, protože je vždycky nejlepší začít od sebe.
A.cz: Často pracujete s Vítem Klusákem. Jak se liší samostatná práce od spolupráce s ním?
My máme s Vítem štěstí, že máme společný smysl pro humor, takže některé věci nemusíme složitě debatovat. V průběhu se občas zasekneme na nějakém sporu, ale ten nás většinou posune dopředu. Když točím sám, často mi kolega chybí, protože v práci ve dvou vedete neustálý dialog a tím posouváte téma dál. Spolupráce s někým, s kým si rozumíte, je obohacující. Zároveň jsou témata, na nichž dělám sám, protože zpracovávám osobní zkušenost, něco, co mě vnitřně fascinuje a co by třeba Víta tolik nebralo. Příští rok bychom spolu měli natáčet celovečerní film o polském bohu, což si, myslím, oba užijeme.
A.cz: Jak se vám líbil jeho dokument Dělníci bulváru?
Zaujalo mě, jaký to vyvolalo humbuk, jak je to téma společensky sledované, jak velký prostor tomu dala Česká televize v rámci propagace a jak sami producenti České televize byli tím tématem fascinování. Pro mě se tím otevřel svět, který jsem až tak dobře neznal. Já jsem mnohdy netušil, o kom je v tom dokumentu řeč, protože mnohé naše pseudo-celebrity neznám, byl to exkurz do bizarního světa, který je ale fascinující tím, že je pro tolik lidí tématem.
Myslím, že ten film je silný. Vítovi se podařilo s panem Novotným navázat vztah, který ten film autentizuje. Druhá věc je, že pan Novotný film vnímal jako příležitost k vlastnímu PR. Se svou propagací začal před rokem, kdy v jednom rozhovoru řízeně vypustil mém, když prohlásil, že na Ivetě Bartošové bude parazitovat až do konce a ještě půl roku po něm.
A.cz: Že Pavel Novotný využije film k vlastnímu PR, muselo být vašemu kolegovi jasné už při natáčení.
To byla asi jediná cesta, aby se ti dva domluvili na spolupráci. Jeden cítil, že jeho médium bude mít velkou reklamu, a Vít tušil, že bude mít tak exkluzivní přístup do zákulisí, aby natočil dobrý film.
A.cz: Když točíte film, chcete předat vlastní zkušenost, nebo naopak objevit něco nového, co jste dosud netušil?
Pracovní název filmu Obnažený národ byl Tak daleko, tak blízko. Fascinovalo mě, že na jednu stranu jsme si dost podobní a historicky propojení. Naši inženýři jezdili do Chorvatska stavět lodě, chorvatští studenti se vzdělávali na našich univerzitách, a dokonce slavný fotbalový klub Hajduk Split byl založen v hospodě U Fleků několika nadšenci, kteří si v Praze koupili první míč a dovezli ho domů do Dalmácie a začali tam hrát velký fotbal. Na druhou stranu žijeme každý jinak. Mě tento rozpor dlouhodobě fascinuje. Položil jsem si otázku, když nás tam jezdí milion, zda si z té země něco odvážíme, nebo se tam jezdíme jen koupat v moři a opalovat se.
A.cz: Ve filmu zazní názor, který Chorvaty srovnává s romskou menšinou u nás…
To mě šokovalo. Ten pán srovnával Chorvaty s Romy. Romové prý chodí pro peníze na úřad a Chorvaté je kasírují od turistů. Nakonec se přiznal, že Chorvatům moře závidí, taky by si rád užíval a makal by prý jen tři měsíce v roce. Chorvatská hudba mu přišla stejná jako hudba romská. Jeho názory vycházely z neznalosti a nebezpečné generalizace. Možná kdyby se ten pán zajímal o život v Chorvatsku, nazřel by, že život v Dalmácii je dost tvrdý. Z tříměsíční sezony musí místní podnikatelé překlenout celý rok. Myslím si, že tato závist vychází z frustrace. Někdo, kdo má těžký život, hledá viníka v druhých. Je jedno, zda se vozíme po Chorvatech, nebo Romech.
Filip Remunda
- Narodil se 5. května 1973 v Praze
- Vystudoval dokument na pražské FAMU
- Získal Cenu Pavla Kouteckého za film Pulec, králík a Duch svatý
- Společně s Vítem Klusákem natočili dokumenty Český sen, Svobodu pro Smetanu nebo Český mír, za který získali hlavní cenu na Mezinárodním festivalu dokumentů DMZ v Jižní Koreji
A.cz: Největší radost vám prý udělá, když filmem u diváka nabouráte obraz, který měl vytvořený médii. Co očekáváte, že nastane u diváků filmu Obnažený národ po jeho zhlédnutí?
Lidi asi nezačnou jezdit do Chorvatska se slovníkem v kapse a s přeloženými knihami chorvatských autorů a nebudou pátrat po stopách románů. Ta změna vychází spíš z iniciace a je vždy dost nenápadná. Jedna paní ve filmu říká, že ji mrzí, že v hotelích hraje především česká a americká muzika. Tak jsem jí připravil dárek a ve filmu jsem použil několik legendárních chorvatských písní. Doufám, že použitá hudba by mohla u některých diváků vzbudit zájem o místní kulturu. Film je pozván i na některé festivaly v Chorvatsku a zájem o něj má i místní televize, tak možná brzy promluví i k Chorvatům.
A.cz: Kdyby s vámi chtěl někdo točit dokument, kde byste musel stát před kamerou, šel byste do toho?
Asi bych musel zhodnotit své síly. Rozhodně bych se do toho nehrnul. Muselo by to být téma, ke kterému bych měl co říct. Kdyby přijel štáb romské televize a chtěl natáčet, "jak žije česká rodina", rád bych je pustil domů. S Vítem a Vojtou Lavičkou jsme se o takovém obráceném filmu dokonce nedávno bavili a věřím, že jej i natočíme. Chtěl bych vidět, jak Romové obcházejí v paneláku byty s tím, že chtějí vidět, co si Češi vaří k večeři a poukázat tak, s jakou drzostí přistupujeme k nim.
A.cz: Bude televizní cyklus Český žurnál, v jehož rámci vznikl i váš dokument, pokračovat?
V současné době připravujeme dalších pět filmů. Jedním ze zvažovaných témat je kauza Nagyová. Dost možná vznikne film o velké lásce, která hýbala vojenskou rozvědkou...