Fila: Polanski natočil jeden z filmů roku, Žaluji! není prvoplánová sebeobhajoba

Kamil Fila Kamil Fila
25. 9. 2020 11:19
Dreyfusova aféra, věčná připomínka selhání spravedlnosti i toho, jak dav umí nenávidět někoho, koho vůbec nezná. Má smysl natáčet o kauze z konce 19. století ještě dnes? A je lepší podat tehdejší dění modernizovaně, nebo „klasicky“? Do českých kin vstupuje film Žaluji!, jenž letos vyhrál francouzské ceny César.

Sedmaosmdesátiletý režisér a scenárista Roman Polanski, který v dětství jen o vlásek unikl internaci v koncentračním táboře, patří na špičku světové kinematografie již skoro 60 let. Přestože jeho snímky jako Hnus, Ples upírů, Rosemary má děťátko, Čínská čtvrť, 48 hodin v Paříži či Pianista byly i komerčně úspěšné a dohromady získal jednoho Oscara plus čtyři nominace, nikdy ho nezajímalo, zda je další projekt atraktivní pro široké publikum či porotce.

Nejdůležitější pro něj je ponořit se do nové látky, obvykle cizího románu nebo divadelní hry, a brát jejich adaptaci na plátno jako výzvu, jak udělat lehce netradiční, ale zpětně kanonickou filmovou verzi. Platí to pro jeho Macbetha, Nájemníka, Tess, Devátou bránu, Olivera Twista či z posledních let Boha masakru a Venuši v kožichu, i když velká část z nich divácky propadla.

Preciznost, umanutost a zároveň věčný status vyvrhela takříkajíc předurčily Polanského k tomu, aby na sklonku života nově zpracoval slavnou Dreyfusovu aféru: případ, jenž podkopal důvěru ve francouzský stát a armádu, klíčovou kauzu, která naplno odhalila antisemitismus ve společnosti, a zároveň zářný moment pro veřejné intelektuály, ochotné nasadit svobodu za odhalení pravdy, jako to zde učinil spisovatel Émile Zola.

Důstojník Alfred Dreyfus byl lživě obviněn ze špionáže a velezrady. Coby žid ve francouzské armádě se stal ideálním obětním beránkem, když bylo potřeba rychle zamést pod koberec problém s vynášením tajných informací nepřátelskému Německu. Skandál však narostl do mezinárodního a nadčasového rozměru, proces s Dreyfusem musel být pro nedostatek důkazů obnoven a nespravedlivě odsouzený se nakonec dočkal omilostnění.

To hlavní se dělo mezi léty 1894 a 1898, nicméně plné rehabilitace se Dreyfus dočkal až roku 1906. Kauza byla pro reportéra Theodora Herzla podnětem k plánu na založení samostatného židovského státu, byť k tomu došlo až po 2. světové válce, a v našem prostředí je srovnatelná s hilsneriádou probíhající od roku 1899. V ní proti většinovému mínění vystoupil Tomáš Garrigue Masaryk - ten mimochodem Émila Zolu předtím ostře kritizoval coby umělce.

Film Žaluji! promítají kina od tohoto čtvrtka. | Video: Pilot Film

Trocha kontextu

Od konce 19. století vzniklo více než 30 filmů, které se tématu věnují, z toho šest celovečerních. Poslední dva televizní snímky jsou z 90. let minulého století, většinu však tvoří krátké šoty průkopníka kinematografie Georgese Mélièse, který Dreyfusovu aféru mohl sledovat v reálném čase.

Roman Polanski si jako předlohu svého nového filmu vybral historický román Důstojník a špeh od třiašedesátiletého spisovatele Roberta Harrise. Podle jeho prózy už roku 2010 natočil Muže ve stínu, narážku na politický skandál bývalého anglického premiéra Tonyho Blaira.

Důstojník a špeh je vyprávěn ne z úplně obvyklého úhlu pohledu - nikoli z perspektivy Alfreda Dreyfuse, jeho advokáta nebo Émila Zoly, ale plukovníkem Georgesem Picquartem, který coby nově jmenovaný šéf tajné policie zjistí, že důkazy proti Dreyfusovi nesedí a tajné informace stále unikají.

"Horoucně usiluji jen o jedno: vnést do věci jasno ve jménu lidství," napsal Émile Zola v pamfletu J'accuse!.
"Horoucně usiluji jen o jedno: vnést do věci jasno ve jménu lidství," napsal Émile Zola v pamfletu J'accuse!. | Foto: Pilot Film

Podobnou optiku si roku 1991 vybral režisér Ken Russell v televizním snímku Vězeň svědomí, kde Picquarta hrál Američan Richard Dreyfuss, což zavdávalo k záměně jmen s Alfredem Dreyfusem. Stejně tak již v roce 1958 vznikl film s názvem Žaluji!, parafrázující titulek slavného Zolova článku, vinícího celou vládu a mnohé instituce z neodpustitelných chyb. Scénář ke snímku z 50. let napsal spisovatel Gore Vidal, do hlavní role Dreyfuse se obsadil sám režisér José Ferrer.

Ve jménu pravdy

Plukovník Picquart je každopádně dvojznačná osoba, nikoli jednoznačně kladný hrdina. Celoživotně přesvědčený intelektuální antisemita ale nedokáže unést nepravdu a to ho nakonec učiní psancem, stejně jako Dreyfuse, kterého osobně neměl rád a na vojenské akademii mu záměrně dával špatné známky.

Jean Dujardin hraje plukovníka Georgese Picquarta.
Jean Dujardin hraje plukovníka Georgese Picquarta. | Foto: Légende Films

Pro Romana Polanského je zjevně důležitý onen moment prozření, kdy člověk zjistí, že zkrátka musí stát proti všem, protože nedokáže žít s představou, že by nechal pravdu neodhalenou. Picquart je tedy obdobným hrdinou jako detektiv Jake Gittes v Čínské čtvrti nebo bibliofil Dean Corso v Deváté bráně, člověk posedlý hledáním, pátráním a skládáním velké mozaiky.

Taková práce může být sebedestruktivní a Picquart navíc má co ztratit - jak dobře placené místo, tak své soukromí a milenku, jež je manželkou jiného, vysoce postaveného muže. Picquart připomene třeba i postavu plukovníka Daxe hraného Kirkem Douglasem ve Stezkách slávy režiséra Stanleyho Kubricka: člověka, který se mohl mít dobře, a stejně se postavil vojenské i soudní mašinérii, proti níž zdánlivě nemá šanci. A jsme zpět někde u Masaryka, který v rozhovoru s Karlem Čapkem říkal, že svého antisemitismu se v srdci nikdy nezbavil, ale dokázal ho překonat hlavou.

Tím, že neexponuje Dreyfuse jako čistou oběť a člověka, který intenzivně trpí, ale jako někoho svým způsobem arogantního a protivného, ambiciózního, Roman Polanski neapeluje na soucit. Apeluje na to, abychom - pokud to pravda vyžaduje - rozumem překonali předsudky i vůči těm, kteří nám nejsou sympatičtí.

Žádná sebeobhajoba

Hodně se mluví o tom, nakolik je téma Dreyfusovy aféry pro Polanského osobní. Sám byl v nepřítomnosti odsouzen za zneužití mladistvé, i když kauza je výrazně složitější, a většinu života strávil jako psanec. Cestovat může jen do zemí, které s USA neuzavřely smlouvu o vydávání stíhaných osob.

Sedmaosmdesátiletý režisér Roman Polanski.
Sedmaosmdesátiletý režisér Roman Polanski. | Foto: Pilot Film

Události staré 44 let pronásledují Polanského dodnes, přestože mu jeho - tehdy nezletilá - oběť Samantha Geimerová již v roce 2008 veřejně odpustila. Jako vyhnanec se může cítit také v rodném Polsku, kde vládne silný antisemitismus a kde byl označován za prospěchářského emigranta, který neodešel z politických, ale zištných důvodů.

Zároveň bývá filmař v životopisných knihách líčen jako buřič, provokatér a poměrně povýšený člověk, jenž u ostatních nesnáší průměrnost a je přesvědčen o vlastní genialitě. Polanského hrdinové také nejsou prvoplánoví sympaťáci, mnozí se dopouštějí těžko omluvitelných činů a ovládají je temné pudy.

Podstatné je, že z filmu Žaluji! nelze vyčíst žádnou prvoplánovou sebeobhajobu typu "nenávidíte mě, protože jsem žid". Antisemitismus tu není hlavní téma, oběť v příběhu nehraje tak velkou roli a protagonista se ani po těžké zkušenosti nijak myšlenkově nenapraví, nenajde k Dreyfusovi osobní vztah.

Film je částečně historickou freskou, soudním dramatem a špionážním thrillerem, ale neobsahuje silný politický podtext. Až zázračně se vyhýbá veškeré "aktualizaci". Ničím se nepodbízí, ani chvilinku nehraje na city, je absolutně věcný, do značné míry i minimalistický. Dobová výprava působí špičkově, byť neokázale. Hodně se pohybujeme v šerosvitných šedivých interiérech a řada výjevů připomíná realistické olejomalby z muzea Louvre, zachycující nějaké oficiální situace.

Jean Dujardin coby plukovník Picquart, Emmanuelle Seignerová jako Pauline Monnierová.
Jean Dujardin coby plukovník Picquart, Emmanuelle Seignerová jako Pauline Monnierová. | Foto: Légende Films

Polanski točí, jak už se to skoro nedělá. Je to tradice, která přestala být tradicí, přitom výsledek nepůsobí antikvárně, ani jako konvenční televizní "konverzačka". Jen si autor umí odepřít vše nedůležité a vždy jde k věci. Hned neříká všechno, ale pečlivě dávkuje informace a napne i diváka, který Dreyfusův případ relativně dobře zná.

132 minut dlouhé vyprávění nespěchá, ani není vyloženě pomalé, spíše nabírá na intenzitě ve druhé půli - a poslední část už je jenom úlevným dovětkem, v němž rezonují záměrné rozpaky. Polanskému je cizí hollywoodský triumfalismus, obejde se i bez katarze a nechá nám okusit hořkost vítězství.

Co se dělo v akademii

Žaluji! je jednoznačně jeden z nejlepších filmů, který se letos objevil v českých kinech. Jedná se o poctivou práci, jaká už se téměř nevidí, a důkaz, že autorsky lze zrát do vysokého věku bez ztráty soudnosti. Všichni herci své výkony zcela podřizují celku, nikdo nevyčnívá, ale ani není chybně obsazen či veden.

Louis Garrel (vlevo) hraje důstojníka Alfreda Dreyfuse.
Louis Garrel (vlevo) hraje důstojníka Alfreda Dreyfuse. | Foto: Légende Films

Oblíbený sedmatřicetiletý fešák Louis Garrel, jindy proslulý bujnou kšticí, je coby Dreyfus maskou změněný téměř k nepoznání, aniž by šlo o karikaturu. O dekádu starší švihák Jean Dujardin coby Picquart naopak zaujme dokonale pěstěným knírkem, ale svou distingovaností nestrhává pozornost - je to muž, který až dosud měl být co nejméně nápadný, a tím se také Polanski řídí.

Sám režisér je Picquartovým opakem, ale to neznamená, že by se v díle sebeprosazoval a stavěl si jím svůj testament. Paralelou mezi Dreyfusem a jím je skutečně jen jakási společenská a kulturní nezařaditelnost, ale nikoli ta, že by Polanského soudní proces byl nespravedlivý. Film Žaluji! je dokonce možné ocenit jako vynikající umělecké dílo, a přitom souhlasit s tím, že není vhodné, aby za něj Polanski dostal oficiální ceny, jako se to stalo na francouzských Césarech.

Režisér byl sice nepřítomný, cenu ale předával francouzský ministr kultury, což není dobrý oficiální postoj vůči obětem sexuálního násilí. Odchod ze sálu, který na protest zvolila herečka Adèle Haenelová, tak byl namístě nejen jako osobní vyjádření. Jde tu právě o oddělení tvůrce a díla, jen v jiném smyslu než obvyklém vysvětlení "o tvůrci si můžeme myslet cokoli, ale hodnotíme dílo".

Francouzská herečka Adèle Haenelová na protest proti ocenění Romana Polanského odešla ze sálu při předávání cen César. | Video: France 24

Přece je možné neoficiálně - recenzemi, bodováním ve filmových databázích či přitakáním v běžné konverzaci - vzdát hold dílu, ocenit jej v různých kategoriích (herci, kamera, kostýmy, výprava, hudba), ale nenominovat ho na cenu za scénář, režii nebo film roku, kde má podíl člověk usvědčený ze sexuálních přečinů.

Žádný stát a žádná instituce by neměla říkat "je v pořádku dát cenu někomu, kdo spáchal zločin na bezbranném člověku". Tento vzkaz od francouzské filmové akademie by bohatě stačil - a nakonec to vypadá, že změny tímto směrem nastanou. Pořadatelé cen rezignovali a instituci čeká reforma.

Film Žaluji! tu zůstává jako memento úplně jiného případu a problému. Ve filmografii Romana Polanského bude svou hodnotou patřit mezi snímky Pianista či Oliver Twist. Chybí mu už ta mladistvá experimentální energie 60. a 70. let, ale uvážlivá zralost se také počítá jako významná vlastnost.

Žaluji!

Režie: Roman Polanski
Pilot Film, česká distribuční premiéra 24. září.

 

Právě se děje

před 6 hodinami

Na Aljašce udeřilo zemětřesení, úřady varují před vlnou tsunami

Americké úřady vydaly varování před ničivou vlnou tsunami poté, co Aleutské ostrovy ležící u Aljašky postihlo silné zemětřesení, dosahující podle americké geologické služby síly 7,5 stupně. Oznámily to dnes tiskové agentury.

Výstraha amerického střediska pro varování před tsunami se týká měst Sand Point a Cold Bay na Aleutách a města Kodiak na stejnojmenném ostrově, poznamenala agentura Reuters s tím, že tato města leží v řídce osídlené oblasti.

Epicentrum zemětřesení se nalézalo 94 kilometrů jihovýchodně od Sand Point. Otřesy vycházely z hloubky 41 kilometrů.

Zdroj: ČTK
před 7 hodinami

Egypťan Bahader je v téměř 75 letech fotbalovým rekordmanem

Egypťan Ezzeldin Bahader byl krátce před 75. narozeninami zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako nejstarší profesionální fotbalista na světě. Podle agentury Reuters získal tento primát po sobotním zápase v egyptské třetí lize, v níž podruhé nastoupil za tým 6th October a znovu odehrál celých 90 minut.

První duel zvládl Bahader v březnu, kdy dokonce skóroval z penalty, a pak na potřebný další start čekal déle, než myslel, protože sportovní svět zastavila pandemie koronaviru. O rekord dědeček šesti vnoučat nyní připravil Izraelce Isaaka Hayika. Ten ještě loni hrál ve věku 73 let, a to jako brankář. Hadaderovi bude pětasedmdesát let 3. listopadu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy