Fila: Nový Pinocchio je předchůdcem všech filmových robotů a androidů

Kamil Fila Kamil Fila
6. 10. 2020 11:44
Skoro každá generace dětí dostává klasické pohádky v novém balení. Protože filmová technika jde stále kupředu, i tempo vyprávění je dynamičtější, stačí deset patnáct let a někdo opráší tradiční příběh.

Ten o dřevěném panáčkovi Pinocchiovi se teď dočkal již téměř 30. filmové verze, přičemž poslední animovanou jsme viděli roku 2012 a poslední hranou o deset let dřív, obě italské. A hned příští rok přijde další animovaná, tentokrát v angličtině od mexického režiséra Guillerma Del Tora.

Film Pinocchio, který od minulého čtvrtka uvádějí česká kina, natočil jedenapadesátiletý Matteo Garrone. Má za sebou pozoruhodně pestrou kariéru a patří k nejvýraznějším žijícím italským režisérům. Proslul adaptací bestselleru Roberta Saviana nazvaného Gomora, který až dokumentaristicky syrově pojednával o italské mafii. Následoval Garroneho asi nejlepší snímek, Reality Show z roku 2012 o chudém muži, který se chce dostat do televizní soutěže v uzavřené vile. Jeho život se však zvrátí do bizarního víru, když přestane rozlišovat mezi skutečností a iluzí.

Garrone pak provedl zdánlivý úkrok stranou, nečekaný experiment - nákladnou adaptaci po Pinocchiovi druhé nejznámější italské pohádkové knihy Lo cunto de li cunti neboli Pohádky pohádek. Jedinečně kombinovala magii, poetičnost, mytologické archetypy a nesmírnou brutalitu i špínu.

V podání Mattea Garroneho jako by se pohádky vracely k hororovým kořenům a kromě poselství jednotlivých příběhů sdělovaly, že tato vyprávění původně nebyla určena dětem na dobrou noc. Pohádka se tak opět stává zdrojem traumatu, bolestivým, nepochopitelným zásahem do duše, s nímž je potřeba se delší dobu vyrovnávat, a právě tím dospět.

Vdechnout život dřevu

Když předloni Garrone přišel se sociálním dramatem Dogman z chudého předměstí Milána o psím holiči, který nemá moc klientů, a tak se zaplete do hloupé loupeže, vypadalo to jako návrat k období Gomory. Žádné speciální efekty, žádné fantasmagorie, nikoliv více rovin reality, ale pouze ta zoufalá, jediná, z níž není úniku.

Teď ale Garrone natočil Pinocchia a spíš to vypadá, jako by střídáním sociálních dramat s pohádkami v jeho kariéře vznikal dynamický vzorec kontrastů. Podobně rozdílné filmy uměl v dějinách kinematografie točit málokdo, namátkou třeba československý režisér Juraj Herz, stejně posedlý temnými stránkami pohádek.

Oživlou loutku Pinocchia, který se lehce nechá svést k rošťárnám, vychovává řezbář Geppetto jako vlastního syna. | Video: Bohemia MP

Garrone si do hlavní hrané role řezbáře Geppetta vybral sedmašedesátiletého komika Roberta Benigniho, který v roce 2002 sám režíroval poslední hranou verzi Pinocchia a obsadil se do hlavní role obživlého dřevěného panáčka.

Přestože je to jinak famózní a nenapodobitelný herec, udělal jedno z nejhorších castingových rozhodnutí všech dob. Tehdy padesátiletý Ital v dětském pyžámku prostě působil trochu úchylně.

Vlevo je Roberto Benigni.
Vlevo je Roberto Benigni. | Foto: Bohemia MP

Nový Pinocchio opět s Benignim v roli Geppetta tak mohl napravit dávné chyby. A skutečně: Benigni je na plátně přesně tak křehký a zároveň dobrosrdečný, jak vyžaduje předloha. Vyvolává okamžitý soucit nad chudobou své postavy a lze mu věřit, že vlastníma rukama dovede napravovat svět, jakmile k tomu dostane správný materiál.

Je to člověk tak přeplněný životem, že ho dovede vdechnout i dřevu, které obrábí. Samozřejmě vzhledem k pohádkovému žánru je právě onen jeden špalek nadán magickými vlastnostmi, ale bez Geppettova doteku by byl neopracovaný, nekultivovaný.

Bytost vytvořená fantazií

Pohádka o tom, že lidskou bytost lze vyrobit nejen materiálně, ale také po duševní stránce, vyznívá v Garroneho podání silně, protože vykresluje prostředí. V málokterém filmu tak vynikne, že bohatost fantazie prýští z materiální chudoby, potřeby stvořit něco lepšího, než v čem žijeme. Prvních pár minut skutečně nevíme, jestli nesledujeme jen předehru k Dogmanovi.

Celou dobu Garrone udržuje zvláštní stylizaci, kdy samotná postava Pinocchia je sice dokonalým digitálním výtvorem, trochu krásným a trochu hrozivým - povrchem tváře často působí jako dětská verze Freddyho Kruegera z Noční můry v Elm Street -, ale vše okolo je maximálně realistické.

Vlevo je Massimo Ceccherini jako Volpe (Lišák).
Vlevo je Massimo Ceccherini jako Volpe (Lišák). | Foto: Bohemia MP

Film nepochybně obsahuje i mnoho digitální triků, retuší a filtrů, nicméně pozornost poutají opravdové, hmotné, rukodělně vyráběné bytosti, jako jsou obří loutky pohybující se poněkud nesmyslně na lankách, i když je nikdo nevodí, morbidně vypadající černí králíci s rakví, obří hlemýždice zanechávající klouzavou slizovou stopu, mluvící tuňák, který působí jako obří modrý klitoris, nebo "žralok" připomínající biblickou velrybu, v níž uvízl Jonáš.

Snímek z nového Pinocchia.
Snímek z nového Pinocchia. | Foto: Bohemia MP

Nehraje se tu na realismus, spíše si uvědomujeme, že tyto bytosti musela vytvořit něčí fantazie a že postupně zalidňují svět, který na jejich existenci není připraven. O to více vnímáme většinu děje jako horečnatou noční můru. Ať už jí trpí Geppetto, nebo Pinocchio, který byl možná vždy obyčejným chlapcem nalezeným na ulici, jen je pro něj snazší představovat si sebe sama jako dřevěného panáčka, který necítí tolik bolesti.

Mučednická cesta, kterou vytrpí, připomíná putování nezvedeného božího syna či spíše syna člověka, který si neuměle zahrál na boha. V lecčem ale evokuje i jiné dětské hrdiny převážně z válečných filmů, jako jsou Ivanovo dětství od Andreje Tarkovského, Jdi a dívej se od Elema Klimova nebo Nabarvené ptáče od Václava Marhoula.

Nemá smysl porovnávat uměleckou hodnotu, nicméně pohádkové jádro se u nového Pinocchia lehce rozplývá. Zákeřný kocour a lišák nejsou jednoduše kouzelná mluvící zvířátka, ale dva zanedbaní opelichaní bezdomovci, tuláci, kteří nemají co ztratit. Garrone pohádku odkouzluje a zpomaluje, což samozřejmě neuvítají široké masy, ale dává to více vzpomenout, v jakých podmínkách italský spisovatel Carlo Collodi příběh roku 1881 napsal.

Snímek z nového Pinocchia.
Snímek z nového Pinocchia. | Foto: Bohemia MP

Pryč od Disneyho

Pinocchiovské schéma intenzivně provází dějiny kinematografie, jedná se o jeden z nejlepších myšlenkových experimentů. Není snad Pinocchio předchůdcem všech filmových robotů a androidů, nenutí nás ptát se, co odlišuje umělou a živou bytost, nevypovídá něco o zvláštní dynamice mezi náhlým stvořením shůry i postupnou evolucí a učením se?

Kolik jen v dějinách nalézáme Pinocchiů - japonského atomového Astro Boye z 50. let, jenž se roku 2009 dočkal celovečerního filmu, robotického náhradního syna ve Spielbergově snímku A.I. Umělá inteligence či Střihorukého Edwarda z 90. let od Tima Burtona s Johnnym Deppem, kde se pinocchiovské motivy potkaly s těmi frankensteinovskými.

Z každého tohoto filmu se dozvídáme něco o outsiderech, o pocitech vykořeněnosti, o putování světem zpět za rodiči, které jsme opustili, o neschopnosti dát jim najevo lásku, která je pro ně bezpodmínečná, ale my sami se ji musíme učit.

Pinocchio se několikrát stal i sexuálním objektem, ať už v pornografickém snímku Pinocchiova erotická dobrodružství z roku 1971, slavného sloganem "Není to jeho nos, co se zvětšuje", nebo v japonském kyberpunkovém snímku z počátku 90. let nazvaném 964 Pinocchio, kde je sexuální robot pro svou dysfunkci vyhozen na skládku.

Pokaždé se zde převrací dominantní pornografický pohled na sexualitu, kdy objekty bývají ženy pro muže, ale najednou jsou z nich poruchové stroje a mužský organismus se mění v mechanismus, jenž je hodnocen pouze podle jednostranné užitkovosti.

Matteo Garrone ve své - stále rodinné - verzi Pinocchia takhle daleko nezašel. Jenom nás odvádí od disneyovské idyly hlouběji ke kořenům evropské kinematografie nebo k dávnějšímu loutkovému divadlu. V něčem připomíná díla Terryho Gilliama, která jsou ovšem potměšilejší, hravější a méně smutná.

Garroneho film nezůstává hluboko v srdci, slouží spíše jako ukázka limitu v zobrazení dávného příběhu a představuje potenciál k možnému restartu v době, kdy už jsou jiné pohádkové snímky příliš přeslazené.

Autor je šéfredaktorem filmové databáze Kinobox.cz

Pinocchio

Režie: Matteo Garrone
Bohemia MP, česká distribuční premiéra 1. října.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 37 minutami

V polovině června proběhne na Slovensku líčení v případu Babišovy evidence u StB

Bratislavský krajský soud vypsal na 14. června líčení v případu žaloby předsedy hnutí ANO a bývalého premiéra Andreje Babiše, který se domáhá verdiktu, že v dokumentech někdejší československé tajné policie StB je jako její agent veden neoprávněně. Termín soudního jednání potvrdil mluvčí soudu Pavol Adamčiak.

Mluvčí neuvedl, zda soud v červnu vynese rozhodnutí. V seznamu vypsaných líčení je ale ke zmíněnému případu uvedena poznámka "líčení a rozhodnutí". Přelíčení, které bylo plánováno už na loňský prosinec, krajský soud tehdy zrušil po žádosti Babišova právního zástupce. Odročení se domáhal kvůli podezření na onemocnění covidem-19 a souvisejícím karanténním opatřením.

Slovenské soudy se Babišovou žalobou zabývají od roku 2012. Dva verdikty obecných soudů, jeden ve prospěch a druhý v neprospěch Babiše, slovenský ústavní soud postupně zrušil. Naposledy tak tříčlenný senát ústavního soudu učinil v roce 2019 a případ vrátil bratislavskému krajskému soudu k novému projednání. Svůj krok tehdy ústavní soudci zdůvodnili tím, že slovenské soudy neurčily, kdo má být ve sporu žalovanou stranou.

Jiný senát slovenského ústavního soudu již v roce 2017 v Babišově případu rozhodl, že žalovaným ve zmíněných sporech nemůže být slovenský Ústav paměti národa, který je obdobou českého Ústavu pro studium totalitních režimů a který dokumenty po StB spravuje. Byl to průlom v praxi slovenských soudů, které dříve ve věci evidence osob u StB často umožňovaly žalovat právě tamního Ústavu paměti národa. Ústavní soud tehdy ale neuvedl, kdo by místo toho měl být žalovanou stranou. Také Babiš ve své kauze zažaloval ÚPN a spolupráci s StB opakovaně popřel.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Veslaři Vraštil se Šimánkem vstoupili do sezony třetím místem ve SP

Dvojskif lehkých vah Miroslav Vraštil a Jiří Šimánek vstoupil do nové sezony, jejímž vrcholem bude mistrovství světa v Račicích, třetím místem v úvodním závodě Světového poháru v Bělehradě. Z vítězství se radovali Švýcaři Jan Schäuble a Raphaël Ahumada Ireland, za kterými čeští reprezentanti zaostali o dvě sekundy.

Čtvrtá posádka z loňských olympijských her v Tokiu v Srbsku vyhrála rozjížďku i semifinále, dnešní finálovou jízdu začali Vraštil se Šimánkem pozvolně. Na prvním mezičase 500 metrů byli šestí, postupně se posouvali vpřed a dostali se až na druhé místo za suverénní Švýcary. Ve finiši ale neodolali ataku španělské dvojice Manel Balastegui, Caetano Horta a po fotofiniši klesli na třetí pozici.

Dvojskif lehkých vah Kristýna Neuhortová, Veronika Činková byl ve finále šestý. Boj o medaile dnes ještě čeká skifařku Jitku Antošovou, která pojede po 14. hodině.

Další čtyři české posádky se představily ve finále B. Pavlína Flamínková a Radka Novotníková na dvojce bez kormidelnice svou poslední jízdu vyhrály a celkově skončily sedmé. Jan Cincibuch a Jakub Podrazil obsadili na dvojskifu druhé místo. Skifařka Anna Šantrůčková i párová čtyřka Filip Zima, Dalibor Neděla, Tomáš Šišma, Jan Fleissner dojely třetí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy