Špína, hluk, dusno a vlhko, desítky hodin strávených u strojů. Odměna? Méně než almužna. Tak vypadá prostředí, ve kterém vznikají pestrobarevné indické látky. Režisér Rahul Jain ve svém snímku Stroje z roku 2016 nechává diváka nahlédnout pod pokličku textilní továrny v západoindickém státě Gudžarát.
Kilometry hedvábných látek zde zpracovávají muži ve věku 13 až 50 let. Za dvanáctihodinovou směnu, během které přesouvají tři těžké barely chemikálií, holýma rukama nanáší barvy či dýchají škodlivé zplodiny, dostávají tři dolary. Obchodníci pak látky prodávají za stovky dolarů.
Pracuji, abych mohl splatit dluhy
Někteří dělníci pracují i dva dny v kuse. "Musíte se otáčet a přetrhnout, abyste ušetřili paisu (zhruba 0,01 dolaru) nebo dvě," říká asi 50letý dělník mezi hromadou látek. "Přicházím v osm ráno a odcházím v osm večer. Pak mám hodinu na odpočinek, abych se najedl, a vracím se na další směnu od devíti večer," dodává.
Za prací do továrny v Suratu přijel - stejně jako řada dalších - z několik stovek kilometrů vzdálených míst. "Ujel jsem 1600 km, abych tady mohl pracovat. Bylo to mé vlastní rozhodnutí, nikdo mě nenutil. Máme dluhy, proto zde pracuji, abych je mohl splatit. A takových je nás tisíce," popisuje dělník.
Ačkoliv pracuje v nezdravém prostředí za extrémně nízkou mzdu, tvrdí, že se vykořisťovaný necítí. "Nikdo mě nevykořisťuje. Sám jsem si vzal půjčku, abych sem mohl přijít pracovat."
Když začneš dělat problémy, vyhodí tě
Mnozí dělníci se rekrutují z řad farmářů. Vlivem sucha ztratili příjem a tak se uchylují do továren, aby vydělali na obživu své rodiny.
Zaměstnavatelé drží chudé a zadlužené dělníky v šachu. Proto si většina z nich nedovolí proti nelidským podmínkám práce protestovat a odbory nezakládají. "Kdyby se pracovníci spojili, byli by schopni vyjednat si lepší podmínky," říká do kamery jeden z aktivistů za lepší pracovní podmínky Indů. "Mohli bychom mít dovolenou, bonusy a lepší plat. Ale tak to nefunguje, odpracuješ si svoje, dostaneš plat a jdeš. Když začneš dělat problémy, dají ti facku a vyhodí tě," mluví o překážkách.
60 milionů litrů vody denně na jednu továrnu
Oblast města Sachin je od 60. let 20. století postižena neregulovanou industrializací. Poseta je především textilními továrnami, které mají ničivé dopady na místní životní prostředí. Ve filmu Rahula Jaina se zbytky chemických barev, kusy látek a špinavé barely válí na skládce, ve které se přehrabují děti.
Server Apparel Resources přinesl v únoru zprávu o tom, že této indické industriální zóně dochází voda. Každá továrna přitom spotřebuje zhruba 60 milionů litrů vody denně.
Moderní otroctví
Ale Indie není zdaleka jedinou zemí, ve které kvůli módě trpí životní prostředí a dělníci jsou oběťmi moderního otroctví.
Současná minimální mzda např. v Bangladéši pokrývá jen 60 % nákladů na život ve slumu. A server Broadly například loni v květnu přinesl reportáž o tom, že ženy v Indii a Kambodži, které vyrábí oblečení pro švédskou značku H&M, dostávají v případě nemoci nebo těhotenství výpověď.
"Lidi sem jen přijedou, podívají se na naše problémy a odjedou. Ale nikdo nic neudělá. Ptáte se na naše problémy. Proč nic neuděláte, když vám je sdělíme?" apeluje na režiséra Jaina v jeho filmu Stroje jeden z dělníků.
Film je k vidění v rámci festivalu Jeden svět 2017.
