Benátky (od našeho zpravodaje) - Režisér Nathan Grossman se dokumentem Jmenuji se Greta (I Am Greta), uvedeným na letošním Benátském filmovém festivalu, pokouší nahlédnout do zákulisí událostí, které jsou jednoznačně mimořádné, ať už Gretu vnímáme jakkoli.
Jeho pozorování začíná v srpnu 2018, kdy tehdy neznámá patnáctiletá švédská dívka místo školní docházky poprvé usedla ke stěně tamního parlamentu ve snaze upozornit stávkou na blížící se ekologickou katastrofu.
Tvůrci snímku měli štěstí, že Thunbergovou sledovali už při jejích aktivistických počátcích. Díky tomu film zachycuje, jak se k ní postupně připojují další a další děti i dospělí, jak je poprvé pozvána na klimatický kongres OSN do polských Katovic nebo jak se na jinou konferenci rozhodne raději přeplout oceán, než aby letěla letadlem a zanechala za sebou větší uhlíkovou stopu.
Prostřednictvím kamery je nám ale dovoleno nahlédnout také do Gretina soukromí, kdy se představuje ještě v další podobě - jako obyčejná mladá dívka, která je vším okolo někdy unavená a nejvíc ze všeho by si přála normálně chodit do školy a hrát si se svými psy.
Často až intimní rodinné scény boří některé kritické komentáře Gretiných odpůrců. Její otec se v dokumentu netají, že mu ekologické cestování po boku své dcery přijde komplikované, a některé hádky nad perfekcionismem ohledně sepsaného proslovu Thunbergové vypadají jako výjevy z jakékoli jiné rodiny nad řešením domácích úkolů. S tím rozdílem, že Greta svůj text nemá přednést před třídou, ale před stovkami nejmocnějších politiků světa.
Právě jejich laxnost mladou protagonistku trápí nejvíc. Scéna, kdy místo odpovědi na svou kritiku evropského plýtvání energiemi dostane přednášku o nutnosti sjednotit způsob splachování, je nejvtipnější, ale zároveň nejsmutnější částí filmu. Oproti tomu útoky na svou osobu nebo mentální stav dívka zvládá s nadhledem, při čtení mnohdy drsných komentářů na sociálních sítích se zajíká smíchy.
Dokument trpí dvěma okruhy potenciálních problémů. Tím prvním je komentář Thunbergové, který doplňuje jinak nezúčastněně dokumentární styl. Ve snímku se neobjeví ani jedna typická "mluvící hlava", tvůrci vše zachytili důsledným výběrem a pokrytím daných situací.
Gretin komentář ve stylu deus ex machina filmu bohužel přidává umělou, až inscenovanou rovinu - i proto, že nepochází z žádného přirozeného rozhovoru (nebo to alespoň nevidíme), a tak působí jako nahraný ve studiu. Snižuje to dojem autenticity.
Druhým problematickým bodem může být fakt, že z celého dokumentu silně vyznívá příklon tvůrců k myšlenkám a postojům, které Thunbergová zastává. Film je hlavně v první polovině téměř oslavným portrétem s inspiračními momenty doplněnými videi z telefonu a hudbou vzbuzující emoce.
Jak se Greta stává symbolem, druhá polovina snímku se mírně mění a ukazuje protagonistku v záblescích zajetí politické komerce a oportunismu. Bohužel nedůsledně.
Na druhou stranu se ve filmu - kromě několika televizních zpráv na samém začátku - přímo neobjevuje nic, čím by autoři tlačili na diváky ve snaze přesvědčit je o příčinách Gretina boje. Ani v nejmenším tak nejde o vědecko-populární dokument s grafy a čísly, důraz klade pouze na osobu mladé dívky a její inspirativní odhodlání.
Oba problematické okruhy mohou být snadným terčem pro kritiku, ale také nemusí. Záleží, jaký mají ke Gretě vztah diváci. Pokud jim jsou její názory už teď sympatické, přesvědčení si upevní a místo symbolu klimatického aktivismu ještě blíže poznají osobu z masa a kostí, ne jen tvář ze zpravodajství. Kritikům Grety Thunbergové však snímek nenabídne důvody ke změně postoje, pokud o to sami nebudou stát.
I Am Greta
Režie: Nathan Grossman
Snímek měl premiéru na Benátském filmovém festivalu.
