Erupce lásky byla poetická love story o dvojici vydávající se všanc silám, jejichž intenzita je nad lidské chápání. Ve filmu Oheň uvnitř, tento týden uváděném na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, ovšem režisér Werner Herzog zkoumá zrod umělců, kteří dali světu obrazy něčeho dosud nespatřeného.
Řeč je pochopitelně o obrazech filmových, neboť Katia a Maurice Krafftovi během výprav k činným sopkám celého světa natočili mnoho materiálu dalece přesahujícího pouhý záznam výzkumnické činnosti.
"Takřka vše, co uvidíte, jsou záběry natočené jimi," říká na úvod svým typicky sveřepým a zároveň uhrančivým tónem, s tvrdou příměsí německého akcentu, osmdesátiletý Herzog. Jaký rozdíl oproti zasněnému hlasu herečky Mirandy July, která letos prováděla Erupcemi lásky. A jako by už ten rozdíl charakterizoval, v čem se oba pozoruhodné snímky liší i doplňují.
Sara Dosa v Erupcích lásky mísila působivé archivní záběry s hravou animací a za snivých zvuků kapel jako Air líčila příběh podivuhodné, takřka mytické pohádkové romance s tragickým koncem. Jeden z nejurputnějších žijících tvůrců Herzog zase jasně deklaruje, že nechce přidávat další životopis k mnoha knihám či filmům, které o vášni, zásluhách a tragickém skonu v žhnoucí lávě vznikly.
Jeho film s podtitulem Rekviem za Katiu a Maurice Krafftovy se po pár minutách dostává k poslední osudové výpravě, kde oba vědci přišli v roce 1991 o život. A pak už se věnuje tomu, co si dle německého filmaře zaslouží největší pozornost: povaze obrazů, jež po sobě manželé zanechali. Čím dál se Herzogův snímek odvíjí, tím méně jej doprovází autorský komentář. Je to maximální možné vyjádření respektu k badatelům, z nichž se podle Herzoga postupně stali umělci.
Počátky této proměny stopuje do roku 1973, kdy vulkanologové na Islandu natáčeli žhavé erupce převalující se přes střechy domů. "Maurice filmuje apokalypsu, jak jsme ji nikdy předtím neviděli," komentuje Herzog krásnou i děsivou scénu. Tyto či podobné záběry tvořily zásadní součást už Erupcí lásky. Herzog je však nechává promlouvat déle, strukturovaněji, aby bez čehokoliv dalšího oslovily publikum. A to se také děje.
"Už nejsou vulkanologové, jsou to umělci, kteří nás diváky odnášejí pryč do říše podivné krásy. Toto je vize, která existuje jen ve snech. Není nic, co by se ještě dalo dodat. Můžeme se jen dívat," říká. A má pravdu. Proto na dlouhé minuty umlká a nechává plátnem přelévat až abstraktní obrazce, v nichž se rudá, oranžová, šedá a černá barva pouštějí do nadpozemského tance.
Podobné záběry Krafftovi natáčeli od Havaje přes italské Alpy až po Japonsko či Mexiko. A nejen ty. Později nezůstávají u filmování apokalypsy, věnují se také tomu, co zůstalo po ní. S jasným cílem ukázat, jaké následky mají sopečné výbuchy jako ten z roku 1985 v Kolumbii, kde přišlo o život okolo 25 tisíc lidí. Jak zničující jsou erupce, jež mají sílu pětadvacettisíckrát větší než jaderná bomba svržená na Hirošimu.
Werner Herzog nepotřebuje podobná fakta, aby diváky uvedl do obrazu. Zaměřuje se na to, jak Krafftovi nafilmovali následky katastrofy. Obrazy pustiny pozvolna odhalují vraky aut, poté živý dobytek uvízlý do půli těla v bahně, odkud už mu nikdo nepomůže. A pak také torza lidských těl. "Už to nejsou vědecké záběry, ale spíše humanistické," komentuje scény, které trpělivě hledí do tváří přeživších, kde v detailních záběrech ruka zvedá z obrovské vrstvy popela a prachu čajovou konvici či talíř - jako nějaké relikvie vylovené archeology z pradávných dob.
Na některých záběrech už ani není katastrofa potřebná. Krafftovi se náhle stávají citlivými pozorovateli všednodenních aktivit venkovanů. "Jako ve spaghetti westernu, který se proměnil v noční můru," komentuje filmař některé scény, které se od každodenní rutiny posouvají k sisyfovskému boji s následky živelné pohromy.
Když místní venkované tahají automobil zapadlý ve stráni, nelze si nevzpomenout, že sledujeme dílo režiséra, který ve slavném snímku Fitzcarraldo z roku 1982 donutil kmen indiánských komparzistů, aby skutečně přetáhli loď z jednoho říčního toku na druhý přes zalesněný kopec.
V patřičný moment Herzog pustí rozvernou hořkosladkou lidovou hudbu, která umocní probíhající lidské pinožení. Častěji ale pracuje se zachmuřenými zpěvy rekviem skladatele Gabriela Faurého. Posiluje tak elegický rozměr snímku o silách přesahujících veškerá běžná měřítka.
"Po Krafftových zůstaly jejich obrazy," shrnuje Werner Herzog, když se vrací k jejich tragickému konci. A při pohledu na ty finální záběry, v nichž z nebe prší kamení a na jejichž popis v posledku slova nestačí, diváka naposledy napadne, zda byly opravdu natočené na této planetě.
