Od úvodního pohledu na Emmu aranžující květiny není ve více než dvouhodinovém snímku, který právě promítají česká kina, záběr, jenž by se nemohl stát velkoformátovou fotografií. Klasický příběh Jane Austenové o dívce, která si o sobě hodně myslí, ale málo o sobě skutečně přemýšlí, dostal nádherný vizuální kabát.
A nejde jen o pečlivost designu a kostýmů. Režisérka de Wildeová čaruje se světlem, vyžívá se v rozjasněných venkovních scenériích i v šerosvitu místností, osvícených jen plápolajícími svíčkami. Navíc střihem či kompozicí dovede vystihnout satirický odstup či absurditu situace, které v prózách Jane Austenové zněly z úst vypravěče.
Tvůrci ale jako by zapomněli, že díla britské prozaičky, jež žila v letech 1775 až 1817, jsou spíše prosté, nuancované povahy. Stojí na živých emocích, nikoli na barokně bujarém stylu. Při sledování nové Emmy tak v mysli spíš uvázne detailní záběr, kde postavy krájejí dortík, než cokoli blízkého milostným citům, kolem nichž se točí děj.
Emma žije s ovdovělým otcem na luxusním panství a baví se párováním ostatních lidí, zatímco sebe z námluv a sňatků vynechává. V průběhu snímku se však zamotává do vlastních plánů. A talentovaná herečka Anya Taylor-Joy v roli Emmy se podobně zamotává do okrasně napsaných dialogů i teatrálního režijního vedení.
V nové Emmě, které tvůrci do názvu přidali moderní designovou tečku, je vše načančané, přehnané, opulentní - od výrazů očí po pohyb hrdinů prostorem na plátně.
Nová adaptace Emmy chce být moderní a současná. Od výběru talentovaných herců známých ze seriálů Koruna či Sexuální výchova po rozverně hravé nadužívání hudby ve stylu romantických komedií. Kromě toho ale film hýří ambicemi: třeba touhou vyprávět ve složitě orchestrovaných obrazech s mnoha plány, jimiž se hrdinové pohybují přesně nalinkovaným způsobem, jako by samotnými těly zosobňovali dobové společenské konvence.
Venkovské romány Jane Austenové se odehrávají uprostřed anglických zahrad, oněch uklidňujících, domácky neuspořádaných parků, které v průběhu novověku začaly vytlačovat přísnou geometrii zahrad francouzských. A povaha těchto rozkvetlých lučin se odráží také v psaní Austenové. Jenže režisérka de Wildeová své hrdiny a hrdinky staví právě spíše do přesných, geometrických, ovšem neživých kompozic, v nichž vše sedí do puntíku. Do onoho designového puntíku z názvu snímku.
Hrdinky si unisono sedají na divan do rytmu hudby, v jiné scéně obřadně drží šálky s čajem, jako by právě pózovaly před fotoaparátem. Podobně, byť promyšleněji, stylizuje své hrdiny americký režisér Wes Anderson. Zatímco jeho "domečky pro panenky" ale k hračičkovskému stylu sedí, v Emmě podobný přístup mění postavy v tu nejméně zajímavou součást scenérie. A to navzdory tomu, že všichni herci se projevují až divadelně, jejich hlas zní tak, aby intenzitou dohnal všeobklopující hudbu, z očí jim snaživě tryskají významy.
Až těsně před koncem protagonisté ožijí a projevují city, na něž se lze divácky napojit, začít prožívat a nikoli jen sledovat. Snímek o Emmě je tak dalším příkladem debutu, v němž původní profesí fotograf klade větší důraz na sled pečlivě seskládaných obrázků než na to, co tvoří jádro kinematografie - a co vzniká právě až mezi nimi.
Snímek chce rozehrát partii, v níž se lehce archaický styl dialogů spojí s dneškem. Postavy tudíž mluví knižně, ale hrají moderně až rozjíveně. Jindy zase - byť cudně a vkusně - odhalí více ze svých těl, než by bylo myslitelné v dobových prózách. Emma ve chvíli sebezpytu či smutku posedává v okně, které slouží na vystavení busty. Za všemi podobnými úkroky k současnosti jsou cítit promyšlená, nikoli však nutně šťastná a funkční tvůrčí rozhodnutí.
To, co se povedlo režisérce Gretě Gerwigové s adaptací jiné literární klasiky Malé ženy, její kolegyni de Wildeové proteklo mezi prsty. Natočila vypiplaný, ale sterilní film, který nejenže klasické dílo nerozvádí a neposouvá, ale příliš nezachovává ani jeho podstatu. Ta spočívá v drobné hře s konvencemi, jak společenskými, tak vypravěčskými.
De Wildeová však nestvořila Emmu, která prochází pozvolnou vnitřní proměnou. Prostě k ní náhle dojde, během jediné opravdu dramatické scény uprostřed pikniku. A hotovo. Existují rozbory této literární předlohy, které celé té Emmině hře "kdo si koho vezme" přisuzují až detektivní kvality.
Aktuální filmová verze naopak většinu zvratů zbavuje napětí a hrdiny jejich vnitřních pnutí. Ubíhá jako epizodické pásmo, rámované ročními obdobími. Jako když snaživý a ambiciózní dirigent poprvé vede velký orchestr a hlídá, aby v symfonii zazněly všechny správné noty. Až na posledních dvacet minut se odváže a nechá noty - tedy postavy - ožít.
Emma.
Režie: Autumn de Wildeová
CinemArt, česká distribuční premiéra 21. května.
