Alespoň to tak líčí spisovatelka vystupující pod pseudonymem Elena Ferrante ve své čtyřdílné sérii Geniální přítelkyně. Literární fenomén, který vyšel ve 40 zemích světa včetně Česka a prodal přes deset milionů výtisků, se nyní dočkal obdobně pozoruhodné televizní adaptace.
Seriál Geniální přítelkyně, jehož první část dnes večer odvysílá česká HBO, věrně líčí komplikované přátelství hrdinek Lily a Eleny. To přátelství, které spisovatelka Ferrante rozvíjí v komplikovaných, do audiovizuální řeči televize či filmu obtížně převoditelných kontrastech.
Její hrdinka Elena se v úvodu knihy coby šedesátnice dozvídá, že kamarádka Lila zmizela. Záměrně se rozhodla vymazat ze světa a nezanechat stopy, což by odpovídalo její složité povaze - už od šesti let Lila vše činí s naprostým odhodláním.
Jenže Elena se rozhodne nenechat své přítelkyni "poslední slovo". A tak na jejich životy začne vzpomínat od dětství. Optiku pohádky střídá s vytříbeným vypravěčstvím zralé ženy. A tak je ústřední postavou celé čtvrti Don Achille, k jehož dveřím se hrdinky odhodlávají vydat po celé dvě první kapitoly, jednou "pohádkový obr lidožrout", jindy "tvor jakési nejasné zvířecko-minerální fyziognomie".
Ferrante je skvělá vypravěčka. Nejen z hlediska celku, v němž dovedně prolíná nadhled a odstup s ponorem do svých postav a především ústrojně spojuje svět všudypřítomného vzteku a násilí se světem dívčího přátelství. Ale také na úrovni detailů, jednotlivých slov a vět.
Jen těžko lze pomocí obrazů a zvuku vyjádřit perspektivu hlavní hrdinky, jak ji Ferrante líčí třeba v těchto dvou větách: "Ubližování byla nemoc. Jako holčička jsem si představovala malilinká, skoro neviditelná zvířátka, která v noci přicházejí do naší čtvrti, vylézají z rybníků, z nepoužívaných vagonů z vlaků za náspí, z páchnoucích bylin zvaných smrdutky, z žab, ze salamandrů, z much, z kamenů, z prachu a pronikají do vody, do jídla a do vzduchu a naše maminky a babičky jsou z toho pak vzteklé jako žíznivé feny."
Přesto se, přinejmenším v prvních dvou částech, daří režisérovi současné seriálové adaptace Saveriovi Constanzovi vtělit velkou část knižní poetiky do tváří hlavních hrdinek. Už v samotných obličejích a pohybech divoké, snědé a geniální Lily a andílkovské Eleny se manifestuje nejednoznačný vztah dvou dívek, který zdaleka není idylický. Má však sílu až osudových rozměrů.
Stačí jediná scéna, kdy po nich chlapci ze sousedství házejí kameny - ve čtvrti Luzzati běžná záležitost. Odhodlání v obličeji Lily i zvláštní směs magnetismu a bojácnosti Eleny vypadá, jako by zhruba osmileté dívky vůbec nehrály. Tak to bývá jen u nejlepších výkonů neprofesionálních herců.
Seriál Geniální přítelkyně může připomenout snímek Dogman, který je aktuálně k vidění v českých kinech. Jeho tvůrce Matteo Garrone je mnohem obratnější režisér, který točí nekompromisním stylem, ale obě díla mají jedno společné: důraz na vylíčení bezútěšného chudinského místa, s nímž protagonisté srostli.
V případě Geniální přítelkyně je to svět, v němž muži jsou vzteklí a ženy ještě vzteklejší. V němž rodiče z nepochopení, upracovanosti či prostě nedostatku financí šlapou po štěstí a budoucnosti svých talentovaných dětí, když je nechtějí či nemohou dát studovat.
Režisér Constanzo si občas vypomáhá Eleniným komentářem převzatým z knihy, ale nenadužívá ho. Naopak někdy těží z toho, že filmový obraz zachycuje jen konkrétní situaci a nedává divákovi vševědoucí perspektivu knižní hrdinky.
Svět, v němž lidé mají sotva na chleba, seriál nezachycuje špinavým dokumentaristickým stylem, který je častý u festivalových filmů. Také se vyhýbá přílišné estetizaci. Umí vyvolat silné emoce, čemuž napomáhá hudba Maxe Richtera, ale nikdy nesklouzává ke kýči. Naopak režisér Constanzo neustále připomíná, že v tomto světě je otec schopný prohodit svou osmiletou holčičku zavřeným oknem. A že nejde o čin psychopata, ale o jev, který zase tak nevybočuje z toho, čeho jsou místní obyvatelé běžně svědky.
Vlastně ještě jednu věc má Geniální přítelkyně se snímkem Dogman společnou. A přitom je také rozděluje. Oba režiséři se vztahují k tradici italského neorealistického filmu, která spadá do doby, v níž se Geniální přítelkyně odehrává. Zatímco Garrone v Dogmanovi odkaz k dobovému realismu a humanismu přetváří ve fyzický, surový, něžný, a zároveň moderní tvar, jeho kolega Constanzo v Geniální přítelkyni k neorealismu spíše vzhlíží s jistou nostalgií.
I přes tento pocit - že se seriál někdy trochu moc opájí dobovou poetikou, kterou lehce přikrášluje - tu zůstává dost syrového, a na druhou stranu též jemného materiálu, který nabádá ke sledování dalších částí.