Toronto - Jedno z hesel torontského festivalu vyzývá k originalitě a dodává, že nic není nemožné. O tom se přesvědčuje návštěvník ostře sledovaného podniku v Torontu na každém kroku.
V kavárně lze potkat Billa Gatese při diskusi s režisérem oscarového dokumentu Nepříjemná pravda Davidem Guggenheimem, který tu uvedl nový film mapující úpadek amerického systému veřejného vzdělání nazvaný Waiting For Superman (Čekání na Supermana).
Ve výtahu se srazíte s Hillary Swankovou, v baru s Wrestlerem Mickeym Rourkem, který prý paří jako zamlada, ne-li ještě víc. Na tiskovce posloucháte Bena Afflecka, jak vážně vysvětluje svým fanouškům, proč začal barvením vzdorovat prvním šedivým vlasům.
Čtěte také:
Boyle natočil místo filmu adrenalinové video o amputaci
Hokejová máma zahájila filmovou sklizeň v Torontu
Nic tedy není nemožné, ale v případě nového filmu Clinta Eastwooda to neplatí: tentokrát stoupl tvrdohlavý ranař hodně mimo svůj režisérský ring. Jeho novinka měla přinést do letošní, trochu plonkové sezóny konečně „ten velký film" - ale nakonec Eastwooda s hercem Mattem Damonem provázel ze světové premiéry hodně střídmý potlesk.
Film ze života po životě
K jednomu z nejočekávanějších filmů sezóny nazvanému Hereafter (Po smrti) si Eastwood přizval scenáristu Petera Morgana, který stojí za Královnou či snímkem Frost/Nixon. S jeho pomocí se pokusil vytvořit drama s tématem posmrtného setkání s příbuznými.
Namísto filmu ale sledujeme spíš lidovou osvětu sestavenou z populárních rozumů těch, co byli na chvíli "na druhé straně". Mozaikovité vyprávění, ve kterém se sbíhají tři linie, je navíc ke konci už skoro „smrtelně" nudné; a snad nejvíc trhá srdce, že příběh banálně končí v pařížské kavárně.
Z tragického tématu hranice naší existence a z toho, jak se vyrovnat se ztrátou nejbližších, dělají autoři v lepších momentech duchařský thriller střižený melodramatem o lidské izolovanosti. Jeho hrdinové „trpí" kontaktem se zásvětím, moodyovským životě po životě. Jako by smrt byla otravnou fantazií a oční můrou.
Eastwood si vystačí s „dramatickými" střihy a hororovou hudbou, která zve do jeho představ o zásvětí. Nejzajímavější scénou je hned úvod se sugestivní asijskou tsunami, již nazíráme subjektivním pohledem Marie smýkané vodním proudem. Na to, co hrdinka v podání Cécile de France zažila a viděla téměř ve stavu klinické smrti, nedovede přestat myslet - a ani se nikomu svěřit. V této pozastavené existenci pak následně přichází o přátele i o práci.
Už od poloviny děje ale jen čekáme, až se Marie seznámí se senzibilem Georgem v podání Damona, který se trápí podobným nepochopením. Žena marně utíká před svým darem parapsychologické komunikace s mrtvými, George je jakýmsi vládcem nad pravdou podsvětí, ze které jde strach, neboť dovede lidem připomínat jejich neuzavřené účty.
Divák by mohl být nakonec zvědavý aspoň na to, jak Matt Damon zahrál opět zcela odlišný charakter zakřiknutého mladíka. Ani tato cesta ale nevede do filmového ráje, ale spíše obehraného pekla rodinné psychoterapie.
Praní politického prádla
Přehlídka nejlepších filmů sezóny dává návštěvníkovi i představu, jaké žánry a schémata zrovna frčí. Jak ovlivnil evropský film Audiardův Prorok a kolik autorů se snaží okopírovat líbivé schéma Milionáře z chatrče.
Zatímco na Dálném východě oživují gangsterky či kung-fu filmy na pozadí historických legend, Hollywood se (opět) zajímá o padouchy z Wall Streetu a praní špinavého prádla ze zákulisí současné a nedávno minulé politiky - takže divák si může připadat jako ve studiu CNN a zároveň je fascinován románovými příběhy z dob vlády divokého neoliberalismu.
Takovým snímkem je Casino Jack, v němž režisér George Hickenlooper a scenárista Norman Snider vyšli ze skutečné osoby washingtonského lobbisty Jacka Abramoffa. S Kevinem Spaceym v hlavní roli natočili zábavný příběh zasazený do období Bushovy moci, takže mu nechybí cynické vtipy a mravní ponaučení typu „Washinghton je jako Hollywood - jen s mnohem ošklivějšími ksichty".
Jack se svým partnerem Mickem míchají karty v domácí politice, ale míří mnohem dál. Rozjedou vysokou a nebezpečnou hru, v níž naoko koupí síť lodních casin, jejichž řecký majitel ztratil licenci. Vytunelují indiánský fond, točí obrovské peníze.
Skoro jako Miami Vice po dvaceti letech. Ale největší potěšení nepřichází z rychlých aut, sexuálních brigádnic ani z martini. Lidé jako Abramoff si užívají samotné moci, vlivu, sobectví. Mohou zavolat kterémukoli senátorovi a pokusí se ovlivnit přijetí zákona, prodávají „přístupy či kontakty".
„Demokracii ovládá lobbing, který všichni považují za legální a normální, neboť jsou jeho součástí," dodává sám Spacey. Jeho příběh líčí osudy člověka, jenž ztratil pojem pro realitu a kterého chamtivost a megalomanie (ale také ženská žárlivost) dovedly až k hazardu.
Film zdůrazňuje hlavně skutečnost, že k Abramoffovu konci napomohou všichni ti, kterým pomáhal nahoru a jimž strkal do kapes peníze na kampaň - mimochodem film adresně obviňuje i republikánského prezidentského kandidáta McCaina.
Tristram Shandy na výletě
Překvapivě lehce působí naopak nový snímek Michaela Winterbottoma Výlet, který svedl dohromady dva britské herce z jeho filmu Tristram Shandy: A Cock and BullStory (2006). Steve Coogan a Rob Brydon se tentokrát scházejí před kamerou ve své civilní podobě, aby volně rozvíjeli shandyovské charaktery, aniž si je divák za chvíli jist, kde končí realita a začíná fikce.
Sledujeme je, vyrážejí na objednávku magazínu Observer na trochu nepochopitelnou cestu po Lake District; vydávají se po stopách básníka Coleridge a do luxusních restaurací.
Coogan hraje trochu afektovaného a namyšleného herce toužícího po uměleckém úspěchu, který zároveň žárlí na Brydonův mainstreamový úspěch - zejména jeho účast v iPhonové show Small Man in a Box. Na druhou stranu Coogan odhaluje ve svém kolegovi zranitelnost, jíž maskuje pod všemi groteskními imitacemi.
Náhled do nitra obou herců, z nichž je jeden děvkař a druhý starostlivý otec, patří naopak k tomu slabšímu. Nicméně i tak jde o strhující pohled „do kuchyně" - kde sledujeme nejen dobroty, jež pojídají v restauracích, ale i jejich starosti a všechny ty ženy, které jim lezou do postele.
Není to moc vlastně ani moc film, spíše televizní pořad. Hlavní je tu bravura, s níž se spontánně baví, navzájem si ze sebe utahují a pouští se do slovního fotbalu s angličtinou a anglickým humorem. Dojde i na imitování slavných herců z angloamerické kinematografie. V tom vyniká zejména Brydon schopný přehrát desítky citací ze slavných filmů a představovat Al Pacina, Anthony Hopkinse i Michaela Caina.
A divákům nezbývá než uznat, že kdyby takhle vypadal obsah domácí bedny, minimálně by stoupl průměrný koeficient inteligence.
