Recenze: Česká televize vysílá slovenský film o Dubčekovi. Jeho obraz je ale zidealizovaný a neúplný

Tomáš Seidl Tomáš Seidl
20. 8. 2018 16:25
Česká televize odvysílá nový slovenský televizní film o Alexandru Dubčekovi. Tvůrci jej nevykreslují jako aparátníka, jenž se v Moskvě „podělal hrůzou“, jak letos naznačil prezident Miloš Zeman.
Film Dubček byl zamýšlen pro televizi a natočen digitální technologií. | Video: Česká televize

V úterý večer, tedy na padesáté výročí okupace Československa pěti armádami Varšavské smlouvy, Česká televize uvede slovenské drama Dubček. První hraný film natočený o nejznámější "lidské tváři" pražského jara 1968 si do širší české distribuce cestu nenašel. Několik projekcí ale v průběhu posledních tří měsíců přichystalo pražské kino Lucerna.

Příběh zřejmě nejmilovanějšího československého komunistického funkcionáře, pro něhož se 21. srpen 1968 stal krutou osobní prohrou, je vyprávěn retrospektivně. Během cesty na zasedání Federálního shromáždění do Prahy, jež 1. září 1992 skončila tragickou nehodou na dálnici D1 u Humpolce, zestárlý Alexander Dubček vzpomíná na klíčové okamžiky svého života spojené především s pražským jarem.

Film se jen okrajově dotýká období, kdy celosvětový symbol politického uvolnění z roku 1968 o deset let později pracoval pro podnik Západoslovenské státní lesy, byl sledován StB a - přestože nepodepsal Chartu 77 - stále sám sebe považoval za režimního nepřítele číslo jedna. Především ve verbální rovině je připomenut i Dubčekův politický návrat po sametové revoluci.

Jádro snímku převážně televizního režiséra Laca Halamy tvoří noc z 20. na 21. srpna 1968, během níž byli sovětskými vojáky v Praze zatčeni vedoucí představitelé KSČ, a rekonstrukce několikadenních jednání o Moskevském protokolu.

V nahlížení na postoj Dubčeka během vyčerpávajících rokování film vyznívá jako antiteze k dehonestujícímu výroku prezidenta Miloše Zemana, jenž letos v lednu u příležitosti zahájení oslav sta let republiky ve svém projevu za podepsání tohoto ponižujícího dokumentu napadl právě tehdejší politickou elitu.

Tvůrci filmu však Dubčeka, prvního tajemníka ÚV KSČ, nevykreslují jako aparátníka, jenž se v Moskvě "podělal hrůzou", jak Zeman označil všechny účastníky jednání s výjimkou Františka Kriegela. Naopak ze snímku Dubček vychází jako charismatický idealistický politik, který - ač fyzicky indisponován - do poslední chvíle odmítá potupnou kapitulaci přijmout, neboť by popřel sám sebe, a před sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem dokonce i občas bouchá do stolu.

Svůj podpis nakonec Dubček připojuje v mimořádně složité situaci pod nátlakem sovětské delegace také z obavy, aby okupanti neutopili Prahu v krvi jako Budapešť roku 1956.

Dubček je v krizových dnech nazírán odlišnou optikou než v televizním filmu Musíme se dohodnout (1968) z cyklu České století, který před čtyřmi lety natočil režisér Robert Sedláček podle scénáře Pavla Kosatíka a který mimochodem v pondělí večer vysílá program ČT2. Obsahově se přitom Sedláčkovo a Kosatíkovo drama ze značné části právě s filmem Dubček překrývá, dokonce v něm zaznívají identické věty či dialogy.

Dubčeka ve filmu ztvárnil slovenský herec Adrian Jastraban.
Dubčeka ve filmu ztvárnil slovenský herec Adrian Jastraban. | Foto: Česká televize

Sám Dubček je v Českém století vylíčen spíše jako váhající politik, jenž nechápe, že sovětští soudruzi něco takového udělali právě jemu, a který je smýkán a semlet drtivým soukolím dějin. Moskevskému protokolu se nakonec podvolí ani ne kvůli ztrátě odvahy, ale spíše z povinnosti komunisty, jenž je loajální k internacionálnímu marx-leninskému hnutí. A nechce - jako většina jeho internovaných reformních spolustraníků - zapříčinit jeho rozvrat.

Zato v novém filmu Laca Halamy je obraz Dubčeka nejen pietní a zidealizovaný, ale také neúplný. Tvůrci filmu se sice letmo věnují politikovu rodinnému zázemí, vynechávají ovšem nejproblematičtější úsek Dubčekova veřejného života, kdy po návratu z Moskvy nenašel odvahu odejít z politiky a ve funkci předsedy Federálního shromáždění dokonce 22. srpna 1969 podepsal takzvaný pendrekový zákon.

Dubčekův politický comeback o dvacet let později je připomenut spíše jeho vnitřním hlasem, kdy pociťuje hořké zklamání, že v polistopadové době již nikoho nezajímá sen o "socialismu s lidskou tváří".

Ve filmu Dubčeka ztělesnil slovenský herec Adrian Jastraban a z jeho výkonu je znát, že si pečlivě prostudoval dobové obrazové materiály. Titulní postava ty ostatní zastiňuje, včetně Františka Kriegela (hraje ho Zdeněk Bureš), který jako jediný Moskevský protokol nesignoval, či Josefa Smrkovského. Přestože toho stejně jako v Českém století ztvárnil herec Jiří Zapletal, jeho kreace je tentokrát méně výrazná.

Zřetelnější part má Dubčekova "stranická Nemesis" v podobě Gustáva Husáka, který v podání Stano Krále zvolna, ale jistě přejímá mocenskou iniciativu.

Z vedlejších postav výkonem i vzezřením nejautentičtěji působí ukrajinský herec Volodymir Nečeperenko coby Leonid Brežněv.

Snímek, na jehož scénáři se vedle Viliama Klimáčka podílel Ľuboš Jurík, autor románu Rok delší než století - Životní příběh Alexandra Dubčeka, nezapře, že byl zamýšlen pro televizi. Byl natočen digitální technologií a punc autenticity mu dodávají především použité archivní záběry. I to však film žánrově posouvá od historického dramatu spíše k dokudramatu.

Dubček

Režie: Laco Halama
Televizní premiéra 21. srpna ve 20 hodin na ČT1

Hrané sekvence, jež převážně naplňují konvenčně nasnímané mluvící hlavy během politických diskuzí za zavřenými dveřmi, nemají patřičnou dramatičnost, emotivnost ani osudovost tehdejších událostí. Je to především proto, že "knižní" dialogy působí didakticky a ilustrativně. Akčněji laděné momenty zase nejsou příliš obratně inscenovány, jak dokládá scéna, v níž okupanti zastřelí mladíka demonstrujícího s československou vlajkou před budovou ÚV KSČ.

Osobnost Alexandra Dubčeka byla natolik rozporuplná, že by si zasloužila ambicióznější, plastičtější a také polemičtější filmový portrét, nikoli jen jeho učebnicově zploštělou reprodukci.

 

Právě se děje

Další zprávy