Držitel tří Oscarů Storaro v Praze vyzval mladé filmaře, aby studovali historii i současnost

Martin Svoboda Martin Svoboda
5. 12. 2016 8:29
V pátek 2. prosince navštívil Prahu italský filmař Vittorio Storaro, jeden z nejvýznamnějších žijících kameramanů. Člen evropské i americké filmové akademie, držitel tří Oscarů, který proslul na obou stranách oceánu. Promluvil k mladým tvůrcům, jimž doporučil studovat historii a připravovat se na budoucnost.
Vittorio Storaro
Vittorio Storaro | Foto: ČTK

V rámci hollywoodské kinematografie vyčnívá především Storarova spolupráce s Francisem Fordem Coppolou na jeho Apokalypse (1979), v evropské zase s italským režirérem Bernardem Bertoluccim. Jejich společné počiny Konformista (1970) a Poslední císař (1987) bývají považovány za jedny z obrazově nejvytříbenějších filmů všech dob.

Šestasedmdesátiletý mistr v Praze slavnostně zakončil výstavu svých unikátních dvojexponovaných fotografií s názvem Římská civilizace. Přednesl také dvě přednášky, jednu určenou studentům FAMU, druhou veřejnosti, a uvedl svůj poslední film, Café society Woodyho Allena. Jeho aktuální, zatím neodtajněný projekt dokončil před třemi týdny.

Umělec, co zná historii

Právě na mladé tvůrce se během svých promluv obracel nejčastěji. „Mladí filmaři si často myslí, že umění začíná s nimi. Já se jim vždy snažím vysvětlit, že znalost historie je zásadní, právě až v kontextu s ní se může umělec jako jedinec definovat. Musí hledat kompromis mezi svou myšlenkou, historií a technikou.“ Vzpomínal pak na situaci, kdy mladí návštěvníci jistého filmového festivalu neznali Bernarda Bertolucciho. Zněl spíš smutně než rozhořčeně.

Sám se ve své přednášce odvolával na Leonarda da Vinciho, Rembrandta a Ottu Dixe. „Film se vždy živil ostatními uměními, hlavně malbou, literaturou a divadlem. Z nich malba je jeden z nejstarších a nejkontinuálnějších způsobů, jakým se lidé snaží vyjádřit své myšlenky. Musíme tedy pochopit, že když filmař tvoří, nedělá nic nového, chtě nechtě se pouze vztahuje k tomu, co dělali jiní před ním. Vědět, k čemu se vlastně vztahuje, je pak pro umělce obrovská výhoda a zdroj neocenitelné inspirace.“

Storaro potom na jednotlivých záběrech Café society ukazoval, jak se nechal inspirovat prací starých mistrů především v zacházení se světlem. Zde tkví i hlavní deviza tohoto ceněného tvůrce – strhující hra světel a stínů.

Nejste stroje, nevzdejte se vize

„Nemám nic proti užití přirozeného světla, když plně odpovídá požadavkům scény,“ vyjádřil se k trendu pracovat se syrovým obrazem. „Ale kameraman se nesmí vzdát kontroly nad prostředím. A právě správné osvětlení bývá klíčem k zážitku, je nutné být si jistý jeho maximální domyšleností. Nejsme přece stroje, abychom zapnuli kameru a jen pasivně sledovali, co zaznamená, jak by se s rozšířením automatických digitálních kamer mohlo zdát. Sice je hezké natočit scénu tak, jak ji vidí všichni, ale kouzlo filmů spočívá v tom, že druhým ukážeme něco, co vidíme jen my.“

„Dnes už filmy nejsou onen zázrak, jakým byly dřív,“ poznamenal. „Už nevzbuzují stejný úžas, jako když mi můj otec, promítač, pouštěl záběry Chaplina a já si ty rozpohybované obrázky zamiloval. To neznamená, že ještě pořád nemohou být oním společně prožívaným snem, ale mohou jím být jen při zachování ideje a uměleckého konceptu.“

Storaro ještě na dalších příkladech zdůraznil, že kameraman musí pracovat co nejkoncepčněji a nejdůsledněji. „Poslední dobou tu máme zvyk nechávat velký kus vlastností obrazu na postprodukci. Já vždy trvám na opaku, přímo na place musí být scéna světelně a barevně dovedena do co nejhotovějšího stavu, aby coloristovy zásahy byly co nejmenší.“

Trval i na tom, že mu Woody Allen pošle scénář ke Café society, aby se mohl rozhodnout, jestli mu příběh přijde obrazově podnětný. Allen nemá ve zvyku své texty poskytovat technikům, kteří zatím nepřislíbili účast, tentokrát ale neodmítl. Storaro nabídku nakonec přijal, protože ho zaujal kontrast skromného prostředí hrdinova původu a hollywoodského glamouru, v němž se ocitne.

Pokrok nejde zastavit, musí se mu pomoct

Tento konzervativní perfekcionismus Storarovi nebrání sledovat aktuální dění. Jako člen dvou největších světových filmových akademií má povědomí o značné části nejvýznamnější euroamerické produkce, objíždí festivaly a zůstává aktivním tvůrcem. „Samozřejmě mám svůj soukromý život, nemohu stihnout vše, ale snažím se udržet přehled.“ Většině mnohem mladších českých tvůrců by v tomto mohl jít příkladem.

Natočil přes šedesát filmů, z toho teprve dva na digitální kameru, ale novou technologii nezatracuje, naopak. Právě Café society bylo točeno na digitál. „Allen by zvolil raději film, ale já mu řekl: Woody, pokrok můžeš zpomalit, nebo zrychlit, ale ne zastavit. A já myslím, že je potřeba mu jít naproti. Musíme dělat vše proto, aby se filmový standard nezastavil, aby se pořád zvyšoval a nové technologie to umožňují.“ Allena přesvědčil.

Z přednášky bylo patrné, že měl na kultovního režiséra, známého tím, že volí pro realizaci svých konverzačních snímků co nejjednodušší formu, značný vliv. Nejspíš i proto bylo Café society první Allenův film za dlouhou dobu, u nějž recenzenti jako jeden z kladů zmiňovali audiovizuální stránku.

Storaro svou ochotu přejít na digitální technologii přirovnává k jiné, dnes již dobojované válce – právě on patřil ke kameramanům, kteří se postavili na stranu barevného filmu oproti černobílému standardu. „Pamatuji si, jak bylo těžké prosadit v umělecké kinematografii barevný obraz. Mnozí tvrdili, že barvě chybí dramaturgie, konflikt mezi světlem a stínem. Vy dobře víte, o čem mluvím – v Československu byla silná fotografická tradice a tyto hlasy tu byly rovněž patrné. A já se s Konformistou, podobně jako váš Miroslav Ondříček, pokoušel dokázat, že barevný obraz může být plnohodnotný.“

Než zmizí

Storaro by mohl být vzorem i v tom, že starší generace filmařů nemusí ztratit přehled o technologii, naopak se angažuje v jejím pokroku a kultivaci. „Technologie je skvělý sluha, pokud ji znáte. A pokud ji neznáte, nejste filmař. Vždyť kdyby vás napadla skvělá melodie, ale nedokázali byste ji pořádně zapsat, nemohli byste si říkat hudebníci.“

Zmínil problematiku digitalizace starších filmů. Zdůraznil, že je třeba dbát především na zachování formátu obrazu, aby například širokoúhlé snímky nebyly ořezávány na poměr dnešních obrazovek a monitorů.

Připomněl, že digitalizace filmů přináší problematiku jejich uchovávání: „Mnohdy si myslíme, že když film digitalizujme, zachováváme ho navždy. Pravda je pravý opak. Správně uchovaný filmový materiál vydrží stovky let, digitální data pouhé desítky. Proto se musíme vážně zaobírat otázkou, jak svou práci zachránit pro další generace. Já vím, že když za sto let někdo najde kotouč s Konformistou, bude si ho moct pustit. Ale co bude s Café society? To vůbec netuším.“

Pozitivem digitalizace je podle Storara možnost přinést stejný zážitek všem divákům. „Dnes jde docílit toho, aby se film ve své maximální kvalitě vysílal všude po světě, což dřív v době kopií a kopií kopií neplatilo. Musíme se tedy starat o to, aby kinaři byli připraveni. Já vím o jediném kině, které dokázalo promítnout Café society ve 4K a 16bitové kvalitě barev. Dostatečnou technologii neměli ani v Cannes. Právě sem tedy musíme směřovat pozornost: tlačit kinaře, aby sály technologicky vybavovali."

Nakonec Storaro ještě vzpomněl na Bertolucciho: "Spolupracovali jsme spolu pětadvacet let, naučil jsem se od něj mnoho. Škoda, že dnes už nic tak velkého, jako byl Poslední císař, nenatočíme, Bernardo je upoutaný na kolečkové křešlo. Myslí mu to pořád stejně dobře, ale fyzicky už není schopný něčeho tak komplikovaného. Třeba se ještě najde něco skromnějšího."

(Storarovy citace v textu jsou parafráze simultánního překladu z italštiny, pozn. red.)

Aktualizace: Především na americkém internetu ožila shodou okolností o víkendu kauza z natáčení Posledního tanga v Paříži (1972), další spolupráce Bertolucciho a Storara.

Tehdy devatenáctiletá herečka Maria Schneiderová nebyla informována, že se režisér s hercem Marlonem Brandem rozhodli do scénáře přidat scénu znásilnění, její vyděšená reakce na hercův improvizovaný sexuální útok byla tedy zcela autentická. 

Schreiderová až do své smrti v roce 2011 popisovala daný zážitek jako velmi traumatizující, ačkoliv samotný sexuální akt byl Brandem jen předstíraný. Událost nebyla nikdy tajena, jeden ze starších rozhovorů s Bertoluccim však začal veřejně kolovat na sociálních sítích a řada hollywoodských celebrit (Anna Kendrick, Chris EvansJessica Chastain) vyjádřila znechucení nad takto neetickými praktikami.

K znovuobjevení kontroverzního Bertolucciho přiznání však došlo až po Storarově páteční návštěvě Prahy, nemohl se tedy k němu vyjádřit.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 20 minutami

Výbuch v Afghánistánu zabil nejméně 30 vojáků

Nejméně 30 příslušníků ozbrojených sil přišlo dnes o život a dalších 24 utrpělo zranění při mohutné explozi ve městě Ghazní, které je správním střediskem stejnojmenné provincie na východě Afghánistánu. Informovaly o tom tiskové agentury citující místní zdroje. Mohutnou explozi vyvolala bomba nastražená v automobilu před vojenskou základnou.

Agentura AP informuje kromě útoku v Ghazní o dalším sebevražedném atentátu za pomoci bomby umístěné v automobilu na jihu země. Terčem se stal konvoj šéfa tamní provinční rady. AP píše s odkazem na mluvčího provincie o nejméně třech mrtvých a 21 zraněných včetně dětí. K žádnému z útoků se zatím nikdo nepřihlásil.

Zdroj: ČTK
Další zprávy