Rozhovor - Snímek Nevěstinec zakončil 14. ročník Festivalu francouzských filmů a a právě vstoupil do tuzemských kin. Do Prahy ho osobně přijel uvést jeho autor - režisér Bertrand Bonello, který se proslavil třemi tituly zabývajícími se moderním člověkem a jeho intimními citovými vztahy.
Snímek Pornograf (2001) nabízel satirickou studii člověka unikajícího do tvorby pornografických snímků. Film O válce (2008) přibližuje hledání identity moderního muže, který se všeho vzdává ve prospěch svůdného života ve fantazijní sektě. A konečně Nevěstinec (L'Apollonide - Souvenirs de la maison close) uvedený letos v canneské soutěži vypráví romaneskní podobenství o životě lehkých žen z konce Belle Époque.
Upřímně váš obraz života v nevěstinci je dost nezvyklý. Nevyprávíte o prostitutkách prodávajících rozkoš, ale o obětech končících v bordelu. Snažíte se v nich vidět ženy žijící vlastní životy se všedními problémy?
Lapidárně řečeno snažil jsem se vycházet především z toho, jak to kdysi doopravdy bylo. Dohledával jsem po archivech a pátral v pramenech, jak fungoval život v nevěstincích, jaké se tam dělaly rituály, jaké se našly osudy. Chtěl jsem ukázat lehké ženy v první řadě jako lidské bytosti - až teprve poté jako prostitutky, za nimiž chodili muži.
Proč zní celý název Nevěstinec - vzpomínky z uzavřeného domu (francouzský výraz maison close znamená uzavřený dům a jedná se o druh nevěstince, kde prostitutky žily a dostávaly i malý plat, pozn. red.)?
Někde jsem se dočetl, že lehké ženy neměly právo opouštět veřejné domy; musely v nich celé dny zůstávat, aby nevzbuzovaly pohoršení. Úřady prostituci nezakazovaly pod podmínkou, že nebude příliš vidět. Chtěl jsem tedy evokovat, jak musely být ženy uvnitř vykřičeného domu bez oken. Abych vyvolal onen pocit vězení, kamera v podstatě neopustila nevěstinec a natáčela o ženách jejich pohledem - očima člověka izolovaného od skutečného světa.
Jsou příběhy žen z filmu podložené reálnými předobrazy?
To zase ne, jde o vymyšlený příběh. Na druhou stranu jsem usiloval o to, abychom zobrazili co nejvěrněji okolní prostředí - tedy to, co tvořilo běžnou součást jejich života. Jaké řešily běžné problémy, jak se oblékaly, čím mohly trávit celý den uvnitř nevěstince.
O prostituci z doby Belle Époque víme dodnes především z obrazů slavných malířů či děl předních spisovatelů, již sami navštěvovali vykřičené domy. V nich vyprávěli především o tom, co se tam dělo večer, když přišli zákazníci a "nastal provoz". Neříkám, že jde o pohled falešný, ale odráží polovinu pravdy.
Já jsem měl v úmyslu naopak ukázat běh nevěstince z pohledu žen, které romány nepsaly. Seděly v pokoji a čekaly na večer a další zákazníky. Je nesporné, že uvnitř panoval denní režim připomínající vězení. Ve filmu vidíme, jak si nevěstky krátí čekání vypravováním. Jak řeší oblečení, hygienu či absolvují povinné lékařské prohlídky.
Jistě, ale ať se nám to líbí, nebo ne, prostitutky muže do určité míry fascinují. Vzbuzují fantazie o dráždivé rozkoši, anebo o obětech sociální nespravedlnosti či společnosti. Nepodlehne člověk v takové situaci pokušení "dívat se na holky"?
Tohoto nebezpečí jsem si byl vědom. Nerad bych tvrdil, že jsem Nevěstinec natočil z pohledu ženy. To by bylo příliš domýšlivé. Ale mojí ambicí bylo se k takové optice přiblížit.
Jak jste psal scénář?
Zásadní otázkou bylo jak napsat příběh, který by nebyl pouhým románem, ale ani dokumentující kronikou. Zkoušel jsem obojí spojit: chtěl jsem vycházet ze skutečnosti, ale přitom poskytnout prostor k romanesknímu vyprávění. Vyprávět o veřejném domě, který byl zavřený, a snad i proto se mohl stát divadlem i místem tragédií, v nichž se mísí realita s fantaziemi.
Nechtěl jsem také mluvit jen o obětech, to by bylo zjednodušující. Doufám, že film nabízí onu dobu v mnoha kontrastech. Vedle sebe tu existuje luxus i bída. Na večírku někteří zažívali zdánlivě bezstarostnou rozkoš a šampaňské teklo proudem, zároveň se odehrávaly tragédie. Svůdné ženy mohly být nemocné, radost prostupovala bolest.
Diváka překvapí ústřední linie s mladou dívkou, která přijíždí do domu, aby se stala prostitutkou. Člověku se může až zdát, že to tehdy lidé nebrali tak negativně. Ukazuje to trochu jinak dobu, kdy ještě ženy neměly stejná práva jako muži...
Tento dopis z počátku filmu jsem si nevymyslel, je autentický. Mladá dívka v něm píše, že je jí patnáct a že by chtěla vstoupit do veřejného domu. Dokonce přikládá průvodní dopis od rodičů. Prostituce byla legální, lidé si ji mnohem méně tabuizovali či spojovali s hanbou. Z určitého úhlu pohledu bylo tenkrát lepší být prostitutkou než pracovat v prádelně, kde ženy trpěly poruchami dýchacího ústrojí a umíraly na těžkou dřinu.
Samozřejmě dnes se nacházíme ve zcela odlišné době, která se snaží docenit místo a pozici žen ve společnosti. Ale tehdejší epocha jim neskýtala mnoho příležitostí, aby byly volné a svobodné. Pokud se dobře nevdaly, měly to těžké. Na druhou stranu jsem použil příběh nevinné dívky k tomu, abych mohl jejíma očima odvyprávět život v nevěstinci. Vidíme, jak přijde, stráví uvnitř nějakou dobu, ale nakonec se jí podaří odejít. Aniž sklouzne do mechanismu nekonečného zadlužování a splácení dluhů, v němž žila většina prostitutek.
Z čeho vychází příběh "ženy, která se směje" - protagonistky, jíž žárlivý a násilný amant rozřízne ústa, aby ji zohavil?
To je oproti původním materiálům a svědectvím moje scenáristická licence. Přiznám , že jsem si to vymyslel, abych posunul film k románu. Nechal jsem se inspirovat slavnou knihou Victora Huga Muž, který se směje. Ten líčí příběh chlapce ze šlechtické rodiny, jemuž byl únosci znetvořen obličej do výrazu věčného "úsměvu", a nakonec se onen hoch stává jarmareční zrůdou.
Jednou přece jen vidíme ony ženy z nevěstince, jak vycházejí na procházku...
Z archivních dokumentů vyplývá, že nevěstky chodily jednou za měsíc ven. Když bylo hezky, vodila je jejich paní, aby se vyvětraly a osvěžily na slunci. Mně ta scéna posloužila, abych ukázal, jak přese všechno zůstávají mladými ženami. Točili jsme to až na konci filmu, kdy za sebou herečky měly většinu scén zevnitř domu. Bylo cítit, že ani nepotřebovaly výrazné vedení. Po dnech v ateliéru a v dekoracích jednaly spontánně. Cítíte v nich skutečnou touhu normálně žít, volně dýchat, smát se a být šťastné.
Otázkou ale zůstává, jak takový film může promlouvat k dnešní skutečnosti a sociální realitě. Proč jste jej vlastně vyprávěl? Jak vůbec přistupujete ke kinematografii?
Mě moc nezajímá kinematografie, která v podstatě reprodukuje či kopíruje skutečnost. Výsadou filmového vyprávění zůstává naopak možnost, že si realitu můžete znovu stvořit. Že s její pomocí vyprávíte příběh obohacený o román - o to, co je oproti všední realitě navíc...
Řečeno banálně, může nám film o nevěstinci pomoct mluvit i o tom, jak jsou dnes mladé krásky ukazovány v televizi coby skoro prostitutky či jak žijí prostitutky pocházející z třetího světa v dnešní Francii?
Jednou z nejtěžších věcí na natáčení dobového titulu - a Nevěstinec byla mojí první dobovkou - je stvořit film, který bude rezonovat se současností. Nesnažím se ale natáčet filmy na určité téma, spíše z filmových detailů skládám vyprávění, které může nabízet různá témata. Ve Francii o filmu psala pozitivně feministická kritika, chválila, jak ukazujeme ženy mimo obvyklá klišé mužského pohledu.
Na druhou stranu sám spoléhám více na detaily, z nichž se odhaluje téma nebo v tomto případě snad překvapivý pohled na minulou epochu. Jinými slovy, mé filmy nejsou otevřeně politické, ale politická je moje metoda natáčení. "Politicky" přistupuji k námětům a příběhům, jež mě mohou fascinovat právě z nečekaných a překvapivých důvodů.
Jsou vaše filmy i osobní?
Nevyprávím nikdy vlastní příběhy, ale sám jsem v příběhu svým způsobem všude obsažen. A vlastně si teď uvědomuji, že mě fascinuje jedno téma. Vyprávím o lidech, kteří si stvoří fantazijní svět, aby v něm hledali azyl či štěstí. Postupně ale poznávají, že se tento imaginární svět dříve či později zřítí. Předchozí snímek O válce, v němž ztvárnil hlavní postavu Mathieu Amalric, byl o muži, který se uzavře do života zvláštní sekty skýtající mu potěšení a pocit naplnění. Třeba Nevěstinec jenom odhaluje vnitřní svět prostitutek unikajících před realitou...
...ale i kinematografie může být únikem před skutečným životem.
Ano, přesně tak. Když to domyslíte do konce, v podstatě ukazuju nevěstinec, jako by šlo o nějaké kino. Vstoupíte do jeho zatemnělých prostor, v nichž nenajdete žádná okna. A na zdech si můžete promítat fantazie, snít si o tužbách či světě venku. V každém případě je to ovšem tragické.
