Odehrává se v blízké budoucnosti, kdy jsou přirozenou součástí života automaticky řízená vozidla, kamery v kontaktních čočkách a dotykové ovládání virtuálních objektů.
Cleary nelíčí budoucnost nijak kriticky nebo dystopicky. Život se zdá lepší než dnes. Technologie možná až podivuhodně hladce a bez rizik slouží člověku v každodenních i intimních potřebách. A jejím grafickým zobrazení jako by film navazoval na sci-fi Minority Report od Stevena Spielberga.
Hrdina Cameron už nějakou dobu trpí záchvaty, které ho brzy budou stát život. Nesvěří se s tím rodině, ale vědecké organizaci sídlící stranou civilizace na ostrově v divoké přírodě. Ta umí z genetických informací vytvořit druhého jedince.
Nejde jen o prosté klonování. Do identického, stejně starého člověka laboratoř přenese i veškeré vzpomínky a povahové vlastnosti. Kopie je takřka dokonalá. Cameron má být třetím člověkem, který za sebe dostane náhradu tak plnohodnotnou, že se o tom nedozví nikdo z jeho nejbližších.
Proces však není zcela bezešvý. Cameron a jeho nové já, pojmenované Jack, se setkávají. Hrdina dává k "zálohování" své osoby písemný souhlas, přesto trpí pochybnostmi.
S Jackem mluví, vyrovnává se s faktem, co pro něj toto zvláštní pokračování života znamená. Vzpomínky na přechodnou fázi budou Jackovi posléze vymazány, aby mohl pokračovat v Cameronově osudu bez výčitek nebo pochybností o vlastní "pravosti". Převezme i jeho jméno, aby původní Cameron mezitím dožil zbytek svých dní na ostrově.
Tvůrce tak před hrdinu staví otázku nahraditelnosti, ega a empatie vůči rodině, především své milované ženě a synovi. Věty "Nemůžu tě ztratit, to bych nepřežila" dostávají v Cameronově paměti jiný rozměr. Stávají se argumentem, proč nemoc své ženě neprozradit a ušetřit ji trápení.
Film poukazuje na to, že nikdy o našich životech nerozhodujeme v plné míře sami. Vždy nás okolí staví před hotovou věc, se kterou se musíme vyrovnat. Nastalo by to v případě, kdy by Cameron manželce řekl o terminální fázi choroby, stejně jako v případě, kdy se nechá nahradit klonem.
Do jeho mysli se navíc vkrádá myšlenka, že změna - pokud by ji někdo z nejbližších přece jen nepoznal, nebo spíše nevycítil - by mohla být ku prospěchu věci. Se svým trápením a nemocí se před nejbližšími uzavřel a vztahy s nimi tím pošramotil.
Film Labutí píseň se vyhýbá termínu "klonování" i vznosným slovům jako "duše". Nepoužívají ho ani vědci, ani nikdo další.
Zčásti to může být dáno snahou nenechat snímek zatáhnout do společensko-technologických diskusí a soustředit pozornost diváků na emocionální příběh. A také je to součástí nekonkrétnosti filmu, který ohledně nemoci, statusu laboratoře, kontextu života protagonistů nebo technologické praxi klouže po povrchu.
Režisér tentokrát spolupracoval hned s několika hvězdami. V první řadě je to sedmačtyřicetiletý Mahershala Ali, přední současný hollywoodský herec, dvojnásobný držitel Oscara za role v Měsíčním svitu a Zelené knize. Ten je zároveň jedním z producentů.
Hraje jak Camerona, tak Jacka, a k dispozici měl hned dva dubléry, aby v celkových záběrech i protipohledech byla iluze dokonalá. Což je.
Ali výborně zvládá emočně vypjatou dvojroli, kdy dusí pochybnosti ohledně celé akce, krotí agresi vyvěrající z nejistoty a roní slzy loučení. Přímo si říká o nějakou cenu - i když nominaci na Zlatý glóbus tento týden neproměnil.
Cameron na sebe často hledí s jistou dávkou fascinace, obav i dotčenosti. Dostává se do křížku s někým, koho zná ze všech na světě nejlépe. Se sebou samým v odloučeném těle.
Kromě Aliho se ve snímku objevuje Naomie Harrisová, známá z nových bondovek, jako sympatická manželka Poppy. Ve vedlejších rolích pak Glenn Closeová, stylizovaná do možná až příliš excentrické vědkyně, a asijskoamerická hvězda mladší generace Awkwafina. Ta hraje ženu s podobným osudem jako Cameron.
Film je vyprávěn v relativně pomalém tempu a po jistou dobu pracuje s chvilkovými záměnami snů i vzpomínek na aktuálně prožívané události. A také s nejistotou, zda sledujeme živé kamery, díky kterým se Cameron a Jack mohou podívat na svět očima toho druhého, nebo minulost. Nakonec se ale situace vždy vyjasní.
Je velká škoda, že nedochází k rozostření hranic mezi cizími záběry a vlastním viděním, vzpomínkami a skutečností. Labyrint identity, ve kterém by se divák ztrácel, mohl být podnětný.
Clearyho cílem ale evidentně není prožitek dezorientace z technologických možností, nýbrž jímavý příběh odcházení a loučení. Dělá to naštěstí vkusně a film odvrací hrozby emocionálního vydírání nebo kýče. Od emocí diváků chce mít co nejmenší odstup, aby jim umožnil se do Camerona vcítit. Udržuje je tedy plně zorientované.
Podobný příběh na téma životních dilemat plynoucích z rozvoje technologií vloni předvedl režisér skrývající se pod přezdívkou Kogonada. Natočil melancholickou komorní sci-fi After Yang, ve které se rodina vyrovnává s kolapsem humanoidního robota vybaveného umělou inteligencí.
Oba filmy ukazují, že paralelně s velkými vesmírnými operami a komiksovými ságami žije i komorní, divácky sdělné sci-fi. Labutí píseň při tom nad průměr vynáší především Mahershala Ali.
Labutí píseň
Scénář a režie: Benjamin Cleary
Film je k vidění na Apple TV+.
