Dokument o Báře Basikové zachycuje slalom mezi ambicemi, složenkami a zklamáním

Když měl dokument Bára Basiková premiéru na letošním karlovarském festivalu, ozvaly se i výtky, že si výběrem známé zpěvačky režisérka snad až příliš usnadňuje cestu: vždyť není divácky vděčnějšího tvaru než portrét odhalující soukromí celebrity. 

Jakkoli se však velká část filmu točí kolem zpěvaččiných vztahových karambolů, o laciném bulvarizování nemůže být řeč. Ostatně Třeštíková začala Basikovou sledovat před třiceti lety, tedy jen nedlouho poté, co ještě coby undergroundová zpěvačka živořila v bytě s vafkami a netěsnícími okny. Však také Petr Jícha, první manžel a otec dvojčat Marie a Anny, pro kameru ochotně popíše, jak své tehdy ještě ne moc známé ženě „půjčoval na svačiny“. V kontextu celého filmu je to mimochodem postřeh bizarně absurdní: Basikovou totiž záhy poznáváme jako ženu, která dělá všechno pro to, aby uživila rodinu a často i své partnery. 

V úvodu dostává mimo jiné i otázku na strach z komerce: pochopitelnou vzhledem k době a relevantní pro zpěvačku vzešlou z undergroundu, v danou chvíli ale vyznívající až banálně a prázdně. Vývoj událostí však brzy dokáže dát téže větě překvapivě nový, veskrze zásadní význam. 

Nezařaditelná. Ale proč?

„Zpívat s Rusákama? Ještě že to nevidí táta. Ale co, jsou to peníze!“ konstatuje lakonicky o pár desítek minut dál, už jako uhoněná živitelka, jednou nohou permanentně v dluzích. Místo aby se radovala z nově nabyté mateřské role, jezdí ve vypůjčeném autě od kšeftu ke kšeftu a už dávno neřeší ambice, ale to, aby poplatila složenky. V touze o všechny se postarat a udržet zdání šťastné rodiny (věc, již v dětství sama postrádala) půjčuje partnerům peníze na hospody a megalomanské projekty, aby opakovaně zjišťovala, že nakonec stejně přijde o oboje.

Pro mnoho lidí je jako zpěvačka, rozkročená napříč žánry, nezařaditelná: za bezmála pětačtyřicet let kariéry vyzkoušela snad vše, od alternativního rocku přes pop a muzikály až třeba po duchovní hudbu („Když jdete na Basikovou, nevíte, co čekat.“). Teprve dokument Heleny Třeštíkové ale nabízí klíč k tomu, proč se vlastně vzpírá škatulkám. Že za tím možná nebude jen touha po tvůrčí svobodě, ale i ryze pragmatická volba, životní nutnost nebo, chcete-li, z nouze ctnost. 

Zobrazit
18 fotografií

Neměla to tak vždycky, ba právě naopak. Bára, kterou poznáváme na začátku, vstupuje do všeho srdcem a po hlavě. Stopa, již zanechala ve skupinách Precedens a Stromboli, je unikátní právě díky tomu, jak přirozeně s nimi souzněla. Stejně tak dýchala a žila i pro muzikálové projekty, jež následovaly. Ale nezůstalo to tak navždy. 

Když v polovině filmu nadšeně líčí, jak se svým druhým mužem, Jaromírem Pizingerem, dávají dohromady rockovou verzi Rusalky a staví pro ni divadlo, má v očích dychtivost a natěšenost dítěte stojícího před branami Matějské. Právě Rusalka se ale stane zlomovým bodem jejího života: jako by existovaly dvě Báry, před a po Rusalce. Sama později přiznává, že v té době „žila to, co hrála“ - stejně jako nešťastná Rusalka pochopila, že prostě „musí vydržet“. A že toho nebylo málo. 

Víc než pravda

Časosběrné portréty Heleny Třeštíkové, jakkoli jsou založené na pozorování, nikdy nepředstírají objektivitu. Vztah, jejž dokumentaristka navazuje s lidmi před kamerou, bývá veskrze důvěrný a vstupy zvenčí by ho rušily. Někdy tak divák může zapochybovat, nakolik je předkládaná pravda pravdou - jestli víme skutečně vše, co vědět potřebujeme. Když Basiková popisuje, na čem její vztahy ztroskotaly, je to jen její pohled a pohledem protistrany se nikdo příliš nezdržuje: což by se dalo považovat za chybu, kdyby tu ovšem nešlo o něco úplně jiného než o vyjasňování pozic. 

Související

"Omlouvala jen smrt, byla to jízda." Basiková popsala tvrdé prostředí showbyznysu

Na přístupu Třeštíkové je sympatické, že nehledá a priori pravdu a už vůbec ne viníky. Trpělivě přihlíží a naslouchá a nechává Basikovou, aby poznávala sebe, své chyby a vlastní sílu. Divák, jenž má luxus odstupu a s ním i možnost dávat věci do kontextu, detekuje opakující se vzorec celkem brzy - o to cennější je poznání, k němuž nakonec dospěje i sama Basiková. Fakt, že zvládne sama pojmenovat to, co na začátku neviděla, jakkoli zjevné se to zdálo být, je sám o sobě obdivuhodný a z hlediska výsledku vlastně cennější než jakákoli snaha o hledání „pravdy“. 

Basiková má navíc obrovský dar autenticity. I když se znova a znova pouští do vztahů s „problémovými“ muži, obligátní zjednodušující pohled ve smyslu ženské slabosti či naivity nemá v dokumentu Třeštíkové místo. A těžko k němu sklouzne i divák – už proto, že sama Bára prožívá každý nový pokus jako reálnou naději a šanci, do níž dá všechno. 

Související

Jaká je doopravdy Bára Basiková? Vary uvedou časosběrný dokument Heleny Třeštíkové

Ze všeho to dobré

Zpěvačka postupně změní přístup k sobě, ostatním i životu. Sama to definuje slovy „beru si ze všeho to dobré“ – což neznamená rezignaci, ale zklidnění a návrat k sobě. Když nezvládá syna, přizná si to a přenechá velkou část výchovy otci, aniž by to její lásku k synovi jakkoli umenšilo. V hudbě se snaží rozpomenout, kým je a co by sama chtěla dělat – mnoho let nevydala sólové album, nebyl čas ani prostor. Na stará kolena si udělá řidičák, a dokonce si dá inzerát na internetovou seznamku (aby s hrůzou zjistila, že muži v jejím věku „jsou fakt starý!“). Ve všem, co dělá, je pořád odhodlání a verva, jen už ne za cenu vlastního sebezničení. 

Posledních několik let, včetně covidového temna, kdy z nedostatku práce nabízí Basiková své síly třeba i na mytí nádobí (a divák věří, že by skutečně šla), smrskne dokument do několika málo výjevů. Člověku je to líto, protože se v nich nabízejí témata, jež by zasluhovala prostor – včetně naznačených třecích ploch typu „přední dezinformátorka“. Film, z ničeho nic pádící jako dostihový kůň, se jich dotýká až trestuhodně letmo, dramaturgický důvod je však zřejmý: před velkým narozeninovým finále se nevyplácí jitřit negativní emoce. Přednost má katarze, která je nakonec přesně taková, jakou ji čekáme a chceme. Včetně zpěvu a slz.