


„Tak to holt zase vydržím.“ Věta, již pronese Bára Basiková zhruba v polovině dokumentu, který o ní natočila Helena Třeštíková, prostupuje celým filmem jako neúprosné motto. Okolnosti se mění, význam zůstává. A člověk nepřestává žasnout, jak moc někdy zdání klame.

Když měl dokument Bára Basiková premiéru na letošním karlovarském festivalu, ozvaly se i výtky, že si výběrem známé zpěvačky režisérka snad až příliš usnadňuje cestu: vždyť není divácky vděčnějšího tvaru než portrét odhalující soukromí celebrity.
Jakkoli se však velká část filmu točí kolem zpěvaččiných vztahových karambolů, o laciném bulvarizování nemůže být řeč. Ostatně Třeštíková začala Basikovou sledovat před třiceti lety, tedy jen nedlouho poté, co ještě coby undergroundová zpěvačka živořila v bytě s vafkami a netěsnícími okny. Však také Petr Jícha, první manžel a otec dvojčat Marie a Anny, pro kameru ochotně popíše, jak své tehdy ještě ne moc známé ženě „půjčoval na svačiny“. V kontextu celého filmu je to mimochodem postřeh bizarně absurdní: Basikovou totiž záhy poznáváme jako ženu, která dělá všechno pro to, aby uživila rodinu a často i své partnery.
V úvodu dostává mimo jiné i otázku na strach z komerce: pochopitelnou vzhledem k době a relevantní pro zpěvačku vzešlou z undergroundu, v danou chvíli ale vyznívající až banálně a prázdně. Vývoj událostí však brzy dokáže dát téže větě překvapivě nový, veskrze zásadní význam.
„Zpívat s Rusákama? Ještě že to nevidí táta. Ale co, jsou to peníze!“ konstatuje lakonicky o pár desítek minut dál, už jako uhoněná živitelka, jednou nohou permanentně v dluzích. Místo aby se radovala z nově nabyté mateřské role, jezdí ve vypůjčeném autě od kšeftu ke kšeftu a už dávno neřeší ambice, ale to, aby poplatila složenky. V touze o všechny se postarat a udržet zdání šťastné rodiny (věc, již v dětství sama postrádala) půjčuje partnerům peníze na hospody a megalomanské projekty, aby opakovaně zjišťovala, že nakonec stejně přijde o oboje.
Pro mnoho lidí je jako zpěvačka, rozkročená napříč žánry, nezařaditelná: za bezmála pětačtyřicet let kariéry vyzkoušela snad vše, od alternativního rocku přes pop a muzikály až třeba po duchovní hudbu („Když jdete na Basikovou, nevíte, co čekat.“). Teprve dokument Heleny Třeštíkové ale nabízí klíč k tomu, proč se vlastně vzpírá škatulkám. Že za tím možná nebude jen touha po tvůrčí svobodě, ale i ryze pragmatická volba, životní nutnost nebo, chcete-li, z nouze ctnost.
Neměla to tak vždycky, ba právě naopak. Bára, kterou poznáváme na začátku, vstupuje do všeho srdcem a po hlavě. Stopa, již zanechala ve skupinách Precedens a Stromboli, je unikátní právě díky tomu, jak přirozeně s nimi souzněla. Stejně tak dýchala a žila i pro muzikálové projekty, jež následovaly. Ale nezůstalo to tak navždy.
Když v polovině filmu nadšeně líčí, jak se svým druhým mužem, Jaromírem Pizingerem, dávají dohromady rockovou verzi Rusalky a staví pro ni divadlo, má v očích dychtivost a natěšenost dítěte stojícího před branami Matějské. Právě Rusalka se ale stane zlomovým bodem jejího života: jako by existovaly dvě Báry, před a po Rusalce. Sama později přiznává, že v té době „žila to, co hrála“ - stejně jako nešťastná Rusalka pochopila, že prostě „musí vydržet“. A že toho nebylo málo.
Časosběrné portréty Heleny Třeštíkové, jakkoli jsou založené na pozorování, nikdy nepředstírají objektivitu. Vztah, jejž dokumentaristka navazuje s lidmi před kamerou, bývá veskrze důvěrný a vstupy zvenčí by ho rušily. Někdy tak divák může zapochybovat, nakolik je předkládaná pravda pravdou - jestli víme skutečně vše, co vědět potřebujeme. Když Basiková popisuje, na čem její vztahy ztroskotaly, je to jen její pohled a pohledem protistrany se nikdo příliš nezdržuje: což by se dalo považovat za chybu, kdyby tu ovšem nešlo o něco úplně jiného než o vyjasňování pozic.
Na přístupu Třeštíkové je sympatické, že nehledá a priori pravdu a už vůbec ne viníky. Trpělivě přihlíží a naslouchá a nechává Basikovou, aby poznávala sebe, své chyby a vlastní sílu. Divák, jenž má luxus odstupu a s ním i možnost dávat věci do kontextu, detekuje opakující se vzorec celkem brzy - o to cennější je poznání, k němuž nakonec dospěje i sama Basiková. Fakt, že zvládne sama pojmenovat to, co na začátku neviděla, jakkoli zjevné se to zdálo být, je sám o sobě obdivuhodný a z hlediska výsledku vlastně cennější než jakákoli snaha o hledání „pravdy“.
Basiková má navíc obrovský dar autenticity. I když se znova a znova pouští do vztahů s „problémovými“ muži, obligátní zjednodušující pohled ve smyslu ženské slabosti či naivity nemá v dokumentu Třeštíkové místo. A těžko k němu sklouzne i divák – už proto, že sama Bára prožívá každý nový pokus jako reálnou naději a šanci, do níž dá všechno.
Zpěvačka postupně změní přístup k sobě, ostatním i životu. Sama to definuje slovy „beru si ze všeho to dobré“ – což neznamená rezignaci, ale zklidnění a návrat k sobě. Když nezvládá syna, přizná si to a přenechá velkou část výchovy otci, aniž by to její lásku k synovi jakkoli umenšilo. V hudbě se snaží rozpomenout, kým je a co by sama chtěla dělat – mnoho let nevydala sólové album, nebyl čas ani prostor. Na stará kolena si udělá řidičák, a dokonce si dá inzerát na internetovou seznamku (aby s hrůzou zjistila, že muži v jejím věku „jsou fakt starý!“). Ve všem, co dělá, je pořád odhodlání a verva, jen už ne za cenu vlastního sebezničení.
Posledních několik let, včetně covidového temna, kdy z nedostatku práce nabízí Basiková své síly třeba i na mytí nádobí (a divák věří, že by skutečně šla), smrskne dokument do několika málo výjevů. Člověku je to líto, protože se v nich nabízejí témata, jež by zasluhovala prostor – včetně naznačených třecích ploch typu „přední dezinformátorka“. Film, z ničeho nic pádící jako dostihový kůň, se jich dotýká až trestuhodně letmo, dramaturgický důvod je však zřejmý: před velkým narozeninovým finále se nevyplácí jitřit negativní emoce. Přednost má katarze, která je nakonec přesně taková, jakou ji čekáme a chceme. Včetně zpěvu a slz.
Dokument
Bára Basiková
Režie: Helena Třeštíková
Falcon, premiéra v kinech 17. září 2026

Čtení na chvíle, kdy chcete zvolnit. Vždy v úterý: životní styl, zajímavosti a příběhy lidí – slavných i těch, o kterých jste ještě neslyšeli.

Na co se podívat, co poslouchat a do čeho se začíst? Každý čtvrtek o všem, co stojí za pozornost v české i světové kultuře.



Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v úterý vyzval západní spojence, aby Ukrajině poskytli střely do protivzdušných systémů Patriot ze svých zásob. Tyto střely by podle něj neměly zůstávat ve skladech, ale měly by pomoci chránit životy Ukrajinců před ruskými vzdušnými útoky. Řekl to na úvod jednání Kontaktní skupiny pro obranu Ukrajiny (UDSG) v sídle NATO, které svolaly Británie a Německo.



On-line platformu PlayStation společnosti Sony postihl rozsáhlý výpadek, stalo se tak jen několik hodin před vydáním dlouho očekávané hry GTA VI. Ve středu o tom informoval portál Axios, který připomněl, že videohra v jednotlivých zemích vychází pro konzole PlayStation a Xbox ve středu o půlnoci.



Valné shromáždění soudců polského ústavního soudu ve středu zbavilo imunity muže, kterého polská opozice považuje za předsedu tohoto soudu, píše agentura Reuters. Na konci října ústavní soud oznámil, že jeho nejdéle sloužící soudkyně Anna Korwinová-Piotrowská pozastavila výkon funkce předsedovi Bogdanu Świenczkowskému a že vedení soudu se ujímá ona.



Příprava výstavby dvou jaderných bloků v Dukovanech pod taktovkou jihokorejské firmy KHNP už má běžet na plno. Jednat o projektu vyjel přímo do Jižní Koreje před několika dny exministr průmyslu Lukáš Vlček (STAN). Vicepremiéra a Vlčkova nástupce Karla Havlíčka (ANO) cesta zaskočila, deníku Aktuálně.cz řekl, že se o tom dozvěděl až od KHNP a že Vlček podle něj způsobil rozpaky na korejské straně.



Hokejisté Pardubic porazili v odvetě osmifinále play off Ligy mistrů finský tým SaiPa Lappeenranta 5:2 a po výhře 3:2 na soupeřově ledě postoupili jako jediný český klub do čtvrtfinále.