Zemí se šíří virová infekce. V přecpaných vozech hromadné dopravy pokašlávají lidé s horečkou. Zdravotníci nezvládají přijímat pacienty. Stručný popis světa, v němž se odehrává osmý film dvaapadesátiletého Kirilla Serebrennikova, svádí k domněnce, že jde o příběh z covidových časů. Ve skutečnosti se jedná o adaptaci oceňované knihy Alexeje Salnikova, která v Rusku poprvé vyšla před pěti lety. Do češtiny byla přeložena vloni.
Román připodobňovaný k tvorbě Michaila Bulgakova nebo Nikolaje Vasiljeviče Gogola začíná jako realistická kronika každodennosti. S každou pikareskní epizodou ze života jedné obyčejné ruské rodiny je však méně zřetelné, kdy se odehrává, co je realita, co noční můra a co třeba nepublikovaná povídka automechanika s literárními sklony.
Postmoderní prozaický debut někdejšího básníka Salnikova svou symfonickou strukturou, živým jazykem a jízlivým portrétem postsovětského Ruska nadchnul kritiky, čtenáře a nakonec i režiséra Serebrennikova, jehož vypravěčsky bravurní filmy (M)učedník či Léto byly k vidění také v Česku.
Kritik současného Kremlu se do natáčení pustil po 20 měsících domácího vězení, k nimž byl odsouzen na základě zřejmě vykonstruovaného obvinění ze zpronevěry. Nadále ale nesmí opustit vlast. Slavnostní premiéry filmu v hlavní soutěži festivalu ve francouzském Cannes se nemohl zúčastnit.
Po dvou letech práce z domova autor nejspíš neměl problém naladit se na Salnikovovu groteskní poetiku. Jeho hrdinové uvízli na mrtvém bodě, nedokážou se smysluplně uplatnit a unikají do představ, fikčních světů či přibarvených vzpomínek. Zároveň však z adaptace čiší energie, kterou režisér nastřádal během vynucené tvůrčí stagnace.
Ústředními postavami knihy i filmu jsou otec, matka a syn Petrovovi. V Rusku jde o podobně rozšířené příjmení, jakým je u nás Novák. Křestní jména neznáme. Není třeba. Ztělesňují typickou rodinu, průměrnost a nenaplněné ambice. V každém Rusovi dříme kousek Petrovova.
Příběh se odehrává v novoročních kulisách dnešního Jekatěrinburgu, kde žije a píše také autor knihy Salnikov. Pod vlivem chřipky, která postupně zachvátí celou rodinu, nejhůř chlapce vstřebávajícího napětí mezi rozvedenými rodiči, se ale mění jak vnímání postav, tak svět. Rozostřují se hranice mezi žánry i přítomností, minulostí a možnou budoucností.
Žádná solidarita
Rozvedený automechanik Petrov se v úvodní scéně sotva drží na nohou v přecpaném autobuse. Ze všech stran na něj někdo doráží. Nevrlá průvodčí po něm chce jízdenku, jedna spolucestující jej přejede očima a diagnostikuje mu rakovinu, další muži vyostřují nepřátelskou atmosféru nadáváním na politiky, Židy a přistěhovalce. Běžná cesta z práce.
Chvíli klidu nebude mít Petrov ani po zbytek filmu. Místo aby se lidé kolem něj snažili něco změnit, jsou nevrlí a svou podrážděnost obracejí vůči druhým. Žádná solidarita, jen podezřívavost, prosazování vlastních zájmů a hledání viníků. Zelená světla dopadající na tváře osádky autobusu nasvědčují, že nemocný není jen protagonista, ale celá společnost.
Vychýlenost světa, jímž Petrov horečnatě bloumá, nesignalizuje jenom karnevalová estetika a nepokojné hemžení mnoha postav, zpravidla se odehrávající v několika plánech obrazu a upomínající klasika ruské kinematografie Alexeje Germana. Bizarní jsou i situace, v nichž se mátožný hrdina ocitá.
Ještě před úvodními titulky autobus zastavuje skupina ozbrojenců, Petrov dostává do rukou útočnou pušku a se zvláštní samozřejmostí se zapojuje do veřejné popravy několika mužů a žen v drahých šatech.
Možná to byl jen zlý sen nebo temná představa, Serebrennikov jedno od druhého neodděluje. Společnost v rozkladu ukazuje tak, jak ji vidí člověk pod vlivem nemoci, alkoholu a prošlého aspirinu. Velký podíl na tom, kterak postavy vyhodnocují skutečnost, mají také rozhlas, televize nebo fragmenty náhodně odposlechnutých historek.
Vše se slévá do strhujícího proudu tu komických, tu děsuplných obrazů. Nebožtíci vylézají z rakví, na obloze se objevují prapodivné úkazy a znuděná knihovnice se mění v krvelačnou mstitelku s bojovými schopnostmi, jaké by záviděla i Wonder Woman.
Film funkčně mísí motivy a postupy sociálního dramatu, dystopického sci-fi nebo superhrdinských komiksů. Přechází mezi nimi s lehkostí typickou pro autora, který už roky režíruje také avantgardní divadlo.
V jeho novince někteří herci ztvárňují až sedm postav a dějiště se v dlouhých záběrech za pochodu mění obměnou dekorací a svícení, bez počítačových triků. Když Petrov zkouší navázat konstruktivní dialog s kumpány, přechází nejen mezi místnostmi, ale také různými časovými rovinami, mezi tím, co se stalo a co by se stát mohlo.
Příkladná je skoro dvacetiminutová, bez jediného střihu natočená sekvence, kdy se hrdina baví se sebevražedným prozaikem. Mohl by být Petrovovým minulým já, zpřítomněním cesty, kterou hrdina nezvolil. Z redakce literárního časopisu, výtahem plným zpívajících seniorek, sjíždějí do autodílny, kde se z nich na chvíli stávají aktéři jedné z kamarádových povídek. Pak se stejně náhle ocitají za městem, v domě, který v závěru spektakulární scény pohlcují plameny.
Dobře už bylo
Prorůstání příběhů přitom není chaotické, ale řízené složitým systémem. Film nám pouze hned neodkrývá všechny karty ani pravidla hry. Až do posledních minut, zcela převracejících vyznění některých scén, musíme přehodnocovat, co jsme viděli nebo slyšeli a oddělovat od sebe jednotlivé vrstvy. Tématem není jen život v éře neporozumění, ale také náš sklon žít cizími příběhy, v nichž rozpouštíme svou identitu.
Ne náhodou Petrovová pracuje v knihovně, obklopena fiktivními zápletkami. Vyčkávání na konec nezáživného literárního kroužku si zpestřuje vzpomínáním na sexuální eskapády s bývalým manželem. Také ostatní postavy rozjímají nad tím, co bylo dřív, překrývají současnost láskyplnými vzpomínkami na "socík". Čas pro ně zamrznul. Rezignovaně přijali, že dobře už bylo a líp nebude. Očima autora filmu i předlohy se mentalita Rusů za posledních zhruba čtyřicet let změnila stejně málo jako tamní kulisy.
Hrdinové věčně nejsou ve své kůži a dřímá v nich potlačená agrese. I mírumilovné setkání básníků v knihovně končí zuřivou rvačkou.
S velkou vervou recitovanou báseň, která je založena na kumulaci, variacích a repetici slov či obrazů, připomíná také Serebrennikovův film. Sice několikrát změní perspektivu a z aktérů se stávají vypravěči, situace se ale místo postupného vývoje jen opakují. Nespokojení lidé, kterým chybí odvaha žít podle svých představ, uvízli ve smyčce. Nikam se neposunují.
Malý Petrov se na školní besídce jednou zeptal Sněhurky, zda je opravdová. Dnes se k tomuto jednomu z mála vřelých momentů upíná při útěcích z reality. Díky návratu do dětství se dokáže přiblížit synovi a na chvíli s ním najít společnou řeč.
Setrvávání ve vzpomínkách sice optikou filmu vede k osobnímu i společenskému ustrnutí, ale pokud si jejich zásluhou uvědomíme, že jsme všichni začínali jako děti, mohou být i přínosné a vést k nápravě nefunkčních vztahů.
Dotažená struktura
Závěr se odehrává za pozdního socialismu. V rozporu s tím, jak na minulost vzpomínají postavy, je dlouhý černobílý segment prostý nostalgie. Realisticky vypráví o nešťastné mladé ženě, jejíž život zkomplikovalo neplánované těhotenství. Serebrennikov k ní přistupuje s empatií, jaké ve světě Petrovových už prakticky nikdo není schopen.
V cynickém snímku plném černého humoru, jehož filozofii nejlíp vystihuje replika "Dnešek stojí za ho*no a ty taky", tak při troše snahy přece jen lze najít záblesk lidskosti.
Zdánlivě samostatná scéna souvisí s postavami a událostmi z jiné části vyprávění. Bez tohoto dílku by celek nefungoval. Skoro každá informace, kterou nám tvůrci předají, dříve či později zapadne na své místo a pomůže divákům pochopit souvislosti.
Vedle ochoty přistoupit k němu jako ke skládačce bez návodu, a tedy i jistoty, zda ji správně složíme, po nás snímek celou dobu vyžaduje soustředění. Vzhledem k frenetickému spádu, střídání hledisek, nepolevujícímu přívalu halucinací a úryvků z písní není při dvouapůlhodinové stopáži lehké udržet nit.
I přes riziko, že divák bude občas tápat, ale Serebrennikovův film stojí za to vidět. Málokdy česká kina promítají dílo tak kompozičně vrstevnaté a tematicky bohaté. Pro podobnost postsocialistické reality u nás a v Rusku navíc není těžké se na dění alespoň emočně napojit.
Film
U Petrovových řádí chřipka
Scénář a režie: Kirill Serebrennikov
Film Europe, česká premiéra 18. listopadu.
