Portugalský režisér Manoel de Oliveira letos oslaví devětadevadesáté narozeniny. Přesto se pořád aktivně věnuje natáčení filmů a měřit se s ním může snad jen o tři roky mladší český rodák Otakar Vávra.
Svůj první snímek, osmnáctiminutový dokument Duoro, říční dřina natočil Oliveira přesně před pětasedmdesáti lety. Poetický portrét režisérova rodného Porta je považován za jeden z nejdůležitějších dokumentárních filmů své doby.
Oliveira začínal ještě v éře němého filmu. Jeho první hraný film Aniki-Bobó z roku 1942 pak bývá označován za předchůdce hnutí neorealismu.
V rodném Portugalsku byly sice v době Salazarova diktátorského režimu jeho filmařské aktivity omezeny. Od 70. let ale produkoval jeden film ročně a v tomto tempu téměř nepřetržitě pokračuje až do dnešních dnů.
Jeho zatím poslední snímek měl premiéru před několika dny na festivalu v Torontu. Své "pokračování" slavné Buňuelovy Krásky dne pojmenoval Belle Toujours, hlavní roli ztvárnil slavný francouzský herec Michel Piccoli.
"V roce 1985 získal Oliveira v Benátkách cenu za celoživotní přínos kinematografii a šest let na to vyhrál na stejném festivalu hlavní soutěž. Je prostě neuvěřitelný," dodává na jeho adresu Marek Hovorka, ředitel mezinárodního festivaklu dokumentárních filmů Jihlava.
Manoel de Oliveira se věnoval i herectví, objevil se například ve Wendersově Lisabonském příběhu v roce 1994. Nejprestižnější festivaly světa v Benátkách a Berlíně ho ocenily trofejí za celoživotní přínos kinematografii, za své dokumenty i hrané filmy posbíral více než sto cen na světových festivalech.
V Jihlavě se chystá retrospektiva Oliveirovy tvorby, kterou Oliveira osobně uvede a po projekcích bude diskutovat s diváky.
