Dvaačtyřicetiletý Islanďan Grímur Hákonarson studoval filmařinu také na pražské FAMU a s tady natočeným krátkým snímkem Slávek the Shit se účastnil studentské sekce festivalu v Cannes. Poté se před pěti lety proslavil snímkem Berani, s nímž zvítězil v druhé hlavní canneské soutěžní sekci Un Certain Regard.
Po dramatu Berani o sveřepých bratrech, chovajících ovce a vyznačujících se povahou tvrdohlavých sudokopytníků, nyní Hákonarson natočil civilnější snímek. Vypráví o ženě, která přijde o manžela a brzy nato zjistí, že pád jeho vozu ze stráně nebyla nehoda, ale sebevražda. A že ta měla co do činění s manželovým "práskačstvím" pro místní družstvo, které vyžaduje, aby se farmáři chovali, jak píská.
Smutkem i hněvem zasažená Inge se rozhodne družstvu postavit. Nejprve příspěvky na Facebooku, kde popisuje, jak družstvo nutí farmáře nakupovat vše pouze od něj a jak svými praktikami připomíná mafii. Pak promluví do hlavních zpráv a brzy začne mobilizovat sousedy, aby vzali osud svých farem i životů opět do vlastních rukou.
Hákonarson v předešlých Beranech těžil z tradice islandské kinematografie, v níž hraje roli zvláštní sepětí lidí s přírodou a zvířaty. Mnoho tamních filmů z poslední doby pracovalo s podobnými analogiemi mezi zvířaty a lidmi či s vykreslením oné specifické místní citlivosti k přírodě.
Islanďané historicky dlouho neznali romantický koncept přírody a krajiny, jejich vztah k ní je tak zároveň niterný i pragmatický.
Z této nátury dovedl v Beranech čerpat i Hákonarson, ačkoli jeho příběh nedosahoval síly jiných nedávných islandských snímků, třeba tvorby Benedikta Erlingssona, který zaujal originálními historkami v pásmu nazvaném O koních a lidech. A následně ještě více komediálním dramatem Žena na válečné stezce, známým také z české distribuce.
Přitom právě tato Erlingssonova druhotina o postarší ženě, která se rozhodne vzdorovat systému a pustí se do zvláštního druhu ekologické guerilly, se tématem podobá Daleko od Reykjavíku. Jenže to se oproti zmiňovaným snímkům i režisérovým předchozím Beranům drží až příliš při zemi.
Jakkoli je Hákonarsonův nový film zprvu sympatický snahou rozehrát civilnější drama, kde se mafiánské praktiky neprojevují erupcemi násilí, právě tato hra na obyčejnější notu nakonec autora zradí.
Jen ve stopovém množství, jedné či dvou scénách, tu je cítit osobitost severských filmařů či jejich protagonistů. A coby uměřené drama odehrávající se mezi řádky Daleko od Reykjavíku postrádá cit pro pozvolné budování napětí či právě onu klíčovou schopnost říci mezi řádky něco víc než jen to, že moderní "mafie" nemusí pohazovat koňské hlavy do postelí.
Potenciálně silné téma, jak se z bohulibé komunitní soběstačnosti stala hegemonská organizace, která své členy drží v zajetí ekonomickými praktikami, nakonec zůstává nevytěžené.
Hákonarsonovo drama působí podobně rezignovaně jako většina farmářů, o nichž pojednává. Sázka na uzpůsobení formy tématu režisérovi příliš nevyšla.
Hákonarson nenatočil silný tragický příběh o silné ženě bojující "proti všem" v duchu Ženy na válečné stezce či předloňského britsko-amerického snímku Tři billboardy kousek za Ebbingem režiséra Martina McDonagha, k němuž bývá kvůli tématu Daleko od Reykjavíku také přirovnáváno. Místo výstředních hrátek či nadsazené alegorie se soustřeďuje na vyobrazení své hrdinky coby obyčejné ženy, která se v podání herečky Arndís Hrönn Egilsdóttir nenechá ničím rozhodit.
Nakonec vznikl snímek, který příliš nerozhodí ani diváky. Vypráví o kořenech a vztahu k půdě či farmě, o lidech, kteří žijí bez velkých řečí, i polomafiánských praktikách, které jsou o to zrůdnější, že místní "gangsteři" nic neriskují. Místo kvérů třímají v rukách neprůstřelné smlouvy. A místo života připraví farmáře o jejich farmy pomocí "kouzelné" formulky jménem konkurz.
Těch velkých témat ale jako by se režisér zalekl a dělal vše pro to, aby zůstala pečlivě ukrytá pod povrchem zapomenutelného příběhu.
Daleko od Reykjavíku
Scénář a režie: Grímur Hákonarson
Aerofilms, česká distribuční premiéra 23. ledna
